Lenka Szántó
Žije v Tel Avivu, kam se její rodina přesunula, když manžel dostal práci zpravodaje z Blízkého východu. Novinářka a scenáristka Lenka Szántó si tu zemi oblíbila, ačkoliv zažila i nepříjemné chvíle včetně války v Gaze a raketových útoků. Mráz po zádech jí
Dva roky se zabývala osudy lidí otrávených alkoholem, když psala film Metanol.
Změnil se váš vztah k alkoholu? Dávám si větší pozor na to, co piju. V obchodech sleduju, jak jsou nalepené kolky, a když ho dokážu sundat, párkrát už jsem volala výrobci, že je lepí špatně a že je to protizákonné. Při sledování filmu si člověk naplno uvědomí závažnost metanolové kauzy. Cítila jste to při psaní podobně? Když 14. září 2012 ministr zdravotnictví Heger vyhlašoval prohibici, měla jsem domů pozvané kamarády a vykřikli jsme něco ve smyslu: „Střízlivé nás nedostanou!“Otevřeli jsme domácí bar a hodně popili. Teprve když jsem se kauzou začala zabývat, zjistila jsem, jak nezodpovědné to tenkrát bylo. Lidé v Praze měli pocit, že se jich případ netýká, protože se děje někde na Moravě, přitom umřel jeden člověk v Praze a další v Příbrami. V některých scénách je vidět, že lidé mají puštěné zprávy o tom, že se v Česku rozšířil smrtící alkohol, a sami si mezitím nalévají panáka. Proč se chovali tak nezodpovědně? Lidská reakce „tohle se mi stát nemůže“je přirozená. Stále máme pocit, že tragédie, o kterých slyšíme, se odehrávají daleko od nás. A že to bylo nezodpovědné? Samozřejmě že pít rozlévaný alkohol u stánku se může z dnešního pohledu jevit jako nezodpovědné, ale nikdo nečekal, že se stane tohle. Když stát zatěžuje líh spotřební daní, obecně se má za to, že se taky postará o to, aby se po něm nikdo neotrávil. Vinu tedy nese i stát? Myslím, že částečně to chyba státu je. Alespoň v tom smyslu, že nechali vyrůst řečiště, do kterého metanol natekl. Podhoubí na Moravě a ob-