NAROZENINY MÁM PŘECE KAŽDÝ ROK
V sedmdesátinách nespatřuje žádný důležitý mezník. Život bohémského fotografa s americkým pasem se po bouřlivém mládí zklidnil. Zamiloval si Prahu a – jak říká – přestože už má na Olšanech hrobku, chtěl by na světě pobýt ještě dlouho.
Narodil jste se maďarským rodičům na Slovensku, žil jste v USA, Itálii a Francii. Kde se vlastně cítíte doma? Jan Werich říkal, že člověk je doma tam, kde hrál kuličky. Jsem pořád Maďar, který vyrostl v Nových Zámcích, a tyhle otázky si nekladu. Nedávno mi volala jedna novinářka ze Slovenska, že by se mnou chtěla udělat rozhovor, i když prý ví, že se necítím jako Slovák. Já jí povídám: Paní, je sedm ráno, já cítím, že se musím vyčurat, dát si kafe a cigáro. Ale nikdy necítím národnost. Stejně to mám i s náboženstvím nebo sexuální orientací. Necítím, že jsem jinej. Co tedy odpovídáte, když se vás ptají na váš coming out? Na to se mě ptá kdekdo, ale já žádný neměl. Což je nejspíš tím, že v Americe tyhle věci nikdo neřešil. Já se nikdy netajil tím, že mám rád kluky. Možná kdybych neodešel do ciziny, měl bych ještě tohle další trápení. Ale vnímání gayů se už lepší i tady.
Je pravda, že jste v osmnácti emigroval hlavně kvůli strachu z vojenské šikany? Maminka ve mně tyhle sklony viděla odmalička. Když něco nebylo po mém, utekl jsem přes ulici k babičce. Byl jsem vždycky individualista. Když nám s kamarádem hrozila vojna, rozhodli jsme se utéct. Jako kluci ze slovenské vesnice
jsme netušili nic o železné oponě. Já věděl, že nějaká opona existuje leda v Národním divadle. V mládí máte pocit, že se vám nemůže nic stát, že umírají jenom staří. Já byl navíc věřící, takže jsem se mohl pomodlit. S tím klukem a jeho dívkou jsme se podplazili pod dráty a přes Jugoslávii se dostali do Itálie.
Tak snadné to bylo?
Nebylo. Noc a den jsme strávili v lese a od té doby nemám les rád. Jinak jsme měli štěstí. Když nás na italské straně pohraničníci zabalili do deky a nacpali do auta, vypadalo to, že budeme vráceni domů. Člověk v uniformě pro nás byl automaticky nepřítel. Vzpomínám, jak nás jednou doma policajti chytli a ostříhali nám hlavy, když jsme chtěli být jako Beatles. V utečeneckém táboře v Terstu jsme potom s otevřenou pusou poslouchali příběhy o těch, kteří takové štěstí neměli. O mamince s dcerou, které se spálily na drátech, o rodině, kterou postříleli...
Dostat se do USA bylo od počátku vaším snem?
Jako kluk okouzlený velikány jako Fellini nebo Visconti jsem chtěl původně do Itálie. Kdyby bylo nejhůř, z evropské země bych se mohl dostat domů stopem. Amerika byla v mých očích strašně daleko. Vždyť neumím ani plavat. Jenže celý ten tábor byl financovaný z jedné americké nadace, platily tam tudíž americké zákony. Podle nich jsme byli plnoletí až v jednadvaceti. Nejdřív jsme museli před komisi a tam nám kladli strašné otázky. Jestli jsme věřící, jestli jsme komunisti... Když jsem na druhou otázku odpověděl záporně, zavolali si mě za čtrnáct dnů znovu. A prý – vy jste nám lhal, u komunistů jste byl, a to hned dvakrát.
Jak to mysleli?
Spustili na mě: „V roce 1954 jste vstoupil do oddílu mladých komunistů – do Jiskřiček, pak i do Pionýra. A to vám ještě nestačilo a dal jste se ke svazákům.“To všechno byla pravda, ale já samozřejmě neměl tušení. Chodil jsem tam rád, protože se stanovalo, hrály se hry. A oni na to: „Vy nevíte, co byl Hitlerjugend? To bylo přece to samé.“
Ale s tou Amerikou to přesto vyšlo.
Dali mi na výběr – buď se vrátím domů, nebo mě dají k adopci. Po osmi měsících jsem se dostal do USA, kde mě přes církev adoptovala rodina z Filadelfie. Nebyli bohatí, měli šest dětí a všichni dělali v továrně. Do plnoletosti jsem musel každý měsíc na imigrační úřad, ve škole jsem se učil jazyk.
NA DROGÁCH
Adolf Zika, který o vás teď natočil dokument, říká, že co jste plánoval, vám nevyšlo, a naopak na mnohé, co se podařilo, jste ani nepomyslel. Vy jste nechtěl být fotografem? Nepatřím k těm, kteří si něco naplánujou a jdou za tím. Vlastně mě lákalo herectví. Dokonce jsem dělal přijímačky na DAMU v Bratislavě, ale nevzali mě. Vzpomínám, že jako dítě jsem psal Ježíškovi o loutkové divadlo, ale to holt v Jednotě neměli, takže byl pod stromečkem foťák. Takový obyčejný bakelitový za 150 korun. Když jsem pak uvažoval, že bych šel na střední fotografickou školu, pan učitel řekl, že to není profese pro chlapa. A že můžu třeba na báňskou do Ostravy. Za totáče kluci nemohli být kadeřníky, taky na zdrávku mohly jen holky, piloty zase mohli dělat jen kluci. Tak to bylo rozdělené.
Jak jste to vyřešil?
Šel jsem na gympl, tehdejší SVVŠ, protože jsem o budoucnosti neměl jasno. Vždycky mě bavilo to, co jsem mohl dělat sám. Ve škole nebo ve fotbale to byla týmová práce. Když dal jeden gól, všichni jásali, jaký jsme super tým, což pro mě bylo nepochopitelné. Já bych dal každému jeden míč a byl by klid.
V USA jste začínal jako umývač nádobí. Jak jste našel cestu do
kadeřnického salonu a pak k fotografování?
Paní, u které jsem v New Yorku bydlel, mi poradila, že nejlepší je být kadeřníkem. Říkala: „Vlasy rostou pořád, i po smrti. Nemusíte moc mluvit, to ženské udělají za vás. Vám stačí říkat yes yes.“V roce 1968 otevíral v New Yorku salon známý anglický kadeřník a já se nachomýtl mezi pár kluků a holek, které poslal na roční školení do Londýna. Po návratu jsem už začal dělat i vizážistu celebritám. Bylo skvělé zjistit, že fotografové můžou být i muži. Od asistování slavnému fotografovi módy Horstovi P. Horstovi jsem se propracoval až k samostatnému focení. Cesta k první zakázce však trvala patnáct let.
Která z celebrit vám nejvíc uvázla v paměti?
Asi nic nepřekoná chvíli s Marlene Dietrichovou, jednou z prvních německých hereček a zpěvaček pracujících v Hollywoodu. V roce 1971 jsem ji jako třiadvacetiletý mladíček líčil před jejím posledním koncertem ve Filadelfii. Jako vizážistovi a fotografovi mi pak prošla rukama spousta slavných mužů a žen, ale prvotnímu okouzlení z této legendy se nic nevyrovná.
V kterém momentě jste si v USA řekl, že jste už takříkajíc za vodou?
Jeden takový moment přišel a už se neopakoval. Někdy v roce 1988 mě poslali česat a líčit do Říma, kde se konaly módní přehlídky a kde se sešly supermodelky jako Naomi Campbell, Cindy Crawford, Eva Herzigová, Carla Bruni... Najednou v jednom měsíci mi pak vyšly titulky v časopise Harper’s Bazaar v Itálii, USA i ve Francii. To byl úžasný pocit! Stál jsem sám na letišti a vybavuju si, že jsem to opojení cítil i v nohách. Ježíšku, teď ale jedu, říkal jsem si, jen je průser, že to nemám komu říct.
Ten nenadálý příliv slávy a peněz vás nejspíš přivedl k drogám, ne?
Nejspíš. Vždyť kluk z chudých poměrů najednou vydělával tisíc dolarů denně. Moje drogové období trvalo patnáct let a moc si z něj nepamatuju. Proto o něm ve filmu vyprávějí jiní.
Něco málo se vám přece vybavuje...
Začalo to nevinně, trávou. Vždycky jsem měl po ruce něco, co mě dostalo nahoru, jindy zase bylo potřeba se utlumit, takže jsem vzal něco na spaní. Ráno to chtělo něco na probuzení a tak pořád dokola. Jak rychle ke mně peníze přicházely, tak rychle mizely. Byla to dlouhá jízda, která skončila u kokainu. To jsem třeba v pátek chtěl na disco do Studia 54, ale nedej bůh, abych tam šel ve stejných džínách. Tak jsem si zaletěl pro nové do Milána. Nebo v novinách psali, že v Chicagu otevřeli nejlepší restauraci, tak jsme tam letěli na snídani. Dali jsme si vajíčka a hned zpátky do New Yorku.
Jak se vám podařilo s drogami skoncovat?
Díky kamarádovi, kterého znám už od dětství ze školy a který taky emigroval. V Americe pro mě představoval takovou moji rodinu, co měla všechno. Babičku, psa, porsche, chatu... zkrátka všechno, co nemám. Když zjistil, jak jsem na tom, přijel za mnou, nacpal mě do auta a odvezl do Pensylvánie. A tam mě na osm měsíců jednoduše zavřeli do sklepa. Já škrábal zeď a řval, že se zabiju, ale nepovolili. Odřízli mě od peněz. Kdyby mě tehdy vypustili z toho sklepa, asi bych i něco ukradl.