Tahák k maturitě: Lustig
Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Osmý díl věnujeme jednomu z nejtemnějších období lidských dějin, kdy statisíce nevinných lidí byly posílány do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Tam míří i hrdinka Lustigovy psychologické novely – krásná polská židovka Kateřina.
Nacházíme se v samotném závěru díla, krátce poté kdy je Kateřina Horovizová zabita při své marné vzpouře proti tíživému osudu i krutým věznitelům. Spolu s devatenácti muži se hrdinka vydala na cestu za svobodou, která však není ničím jiným než klikatou cestou ke smrti. Všichni, v čele s panem Hermanem Cohenem, stále věří čestnému slovu Němců. Postupem času však někteří z nich začínají tušit, co Kateřině Horovitzové vytanulo na mysli již dříve. Do Ameriky nikdy neodplují. Třikrát vyrážejí na cestu, třikrát se vracejí zpět do tábora smrti. Kateřina Horovitzová však již plně chápe bezvýchodnost situace. Sebere zbraň jednoho z nacistických vojáků a zastřelí ho. Vystřelí ještě několikrát, ale poté její vzpoura končí.
Děj ukázky je zasazen do prostředí osvětimského koncentračního tábora v průběhu druhé světové války. Je zde zmíněn rok 1943, avšak o místě usuzujeme spíše na základě znalostí historických souvislostí, neboť tato psychologická novela vznikla podle skutečných událostí. Prostředí tábora je v celé knize vylíčeno velmi podrobně, autor si všímá detailů, a to nejen těch vizuálních. Především prostor spaloven je vykreslen velmi působivě – černý dým nesoucí se táborem, vždy doprovázený nasládlým zápachem spáleného masa. V ukázce jsou popsány také některé praktiky, které se za zdmi tábora odehrávaly, třeba stříhání vlasů mrtvým ženám nebo vystavování mrtvých těl.
Nádech existencialismu
Postavami objevujícími se v ukázce jsou pan Bedřich Brenske, velitel tajného fašistického oddělení, a rabín Dajem z Lodže, jehož úkolem je vyprovázet odsouzené na smrt. Zatímco chladný a vypočítavý Brenske je ztělesněním krutosti nacistického režimu (nad hromadou mrtvých těl je schopen dojednat si krejčovskou zakázku), rabín Dajem je jen zlomená duše, která pochopila, že bůh jeho národ opustil. Jeho prostřednictvím komentuje vypravěč zlovolnost německých vojáků, když jej nechává srovnávat černé vlasy Kateřininy s dušemi jeho věznitelů. V tomto bezútěšném prostředí se postava Kateřiny Horovitzové stává symbolem odvahy a boje. V kontrastu s pasivitou ostatních členů skupiny působí její čin jako poslední vzepjetí lidské důstojnosti v nelidském prostředí, kde je člověk zcela v moci svých věznitelů. To vše se odráží v závěrečných slovech rabínových.
Ústřední téma této krátké prózy, tedy židovství a memento holocaustu, se prolíná celou Lustigovou tvorbou. Podobně je tomu tak i v případě jednotlivých motivů. Válka a prostředí koncentračních táborů. Lidé zahnaní do kouta a donuceni k extrémním činům. Lidská bezmoc a strach, strach ze smrti, ale i smrt sama. Obecně lze konstatovat, že pro Lustigovy prózy je příznačný výrazný nádech existencialismu.
Jazyk hodný básníka
Novela je rozdělena do třech částí a napsána v er formě – příběh je sledován perspektivou vševědoucího (nadosobního) vypravěče. Důležitým rysem textu je rozpor mezi vnímáním čtenáře, znalého historických událostí, a téměř nezlomnou nadějí postav. Časté jsou vnitřní monology hrdinů, při nichž dochází k výrazné lyrizaci textu. Naproti tomu v promluvách pana Brenskeho lze nalézt silné stopy ironie. Větná stavba nejen ukázky, ale i celé knihy, je velice pestrá, autor využívá jak složitých souvětí, tak polovětných konstrukcí či větných ekvivalentů. Pro zvýšení autenticity událostí je text ozvláštněn také vojenskou terminologií (důstojníci, poddůstojníci, adjunkt, generál). S promluvami vojáků se pojí německá slova či vulgarismy. Převažuje jazyk spisovný, z dnešního pohledu spíše knižní (slova nazítří, úsvit, bedlivost, úpěnlivě atd.), obohacený o některé prostředky básnické – v ukázce se velmi často vyskytuje přirovnání (na hromadě ostatních jako na katafalku, vlasy černé jako uhel, myšlenka jako malý hřích aj.).
V rozborech neuměleckých textů jsme se už zabývali blogy či bulvárním tiskem, kde se na spisovný jazyk či věrohodnost tolik nehledí. Dnes se ale začteme do slovníkového hesla, které naopak na věcnou správnost a spisovnou češtinu klade velký důraz. Odhadnete, jaký slohový postup autor v ukázce užil a proč používá pouze kratší souvětí?