V Česku se města bojí moderních velkých staveb
Nechybí peníze, ale vůle rozhodnout. Města se schovávají za územní plány, a proto u nás nevznikají nové stavby, říká architekt Jakub Cigler.
Kolem jeho staveb nelze projít bez povšimnutí. Přední český architekt Jakub Cigler navrhl v hlavním městě budovu Florentina, administrativní centrum na Chodově či pražské Quadrio. Kromě toho na jeho pracovním stole vznikaly Digital Park v Bratislavě nebo Airport Centre v bulharské Sofii. Pracoval v Holandsku, Británii nebo Rusku. V rozhovoru s MF DNES říká, proč se v Česku málo staví a proč všechno hrozně dlouho trvá.
Architektonické téma číslo jedna je pražský Libeňský most. Opravit, nebo zbourat? Pokud bourat, jak by mohl nový most vypadat?
Na otázku, jestli bourat, nebo nebourat, nechci odpovědět, protože se jedná o odborný problém a já neznám podstatné podrobnosti. Z diskuse v tisku jsem však nabyl dojmu, že se jedná o další příklad neshody mezi odborníky na mosty na jedné straně a ochránci památek na straně druhé. Kulturní společnost by si měla vážit hodnot vytvořených našimi předky, jenže most není jen památka, ale i infrastruktura, jež musí fungovat po technické stránce. Citlivé řešení zcela jistě existuje, jen se o tom musí chtít mluvit.
Praha nedávno poprvé od roku 1999 zveřejnila podobu nového Metropolitního plánu. Proč se na něj u nás čeká tolik let a jinde v Evropě ne?
Třeba v Německu představuje územní plán něco jako doporučení, nejde o zákon či právně vymahatelný dokument. A protože u nás to právně vymahatelný dokument je a dotýká se mnoha stran – jak soukromých tak jednotlivých městských částí – jeho konečné schválení trvá dlouho. Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy na něj má urbanisticko-rozvojový pohled, jednotlivé městské části mají zase své specifické pohledy. Třeba v Hamburku je územní plán spíše vodítkem. Dospělé společnosti takový podklad vyhovuje lépe než striktní dokument. Do tohoto stadia bude naše společnost muset ještě dospět. Jen doufám, že to nebude trvat moc dlouho.
Proč jsou u nás pravidla pro výstavbu tak přísná?
Myslím, že to je proto, že Praha i jednotlivé městské části nejsou dostatečně silné, aby přišly za soukromým investorem a řekly mu: Vy tady chcete postavit to a to, ale my si myslíme, že by konečná podoba měla být jiná, byť se nám návrh v principu líbí. Proto se schovávají za územní plán a jeho legální stránku. A do procesu vstupují právníci, což ho jen protahuje.
Je tedy systém schvalování nových projektů v Česku moc komplikovaný?
Určitě. A je to špatně, protože ve výsledku se nakonec nepřeme o podstatu problému. Zmiňovaný německý model je mi sympatičtější. Je progresivnější a neschováváte se v něm za nařízení, které vzniká nekonečně dlouho. Nakonec se nám může stát, že nově schválený územní plán už nebude reagovat na aktuální potřeby města a jeho občanů, protože svět a společnost se dnes vyvíjí neuvěřitelně rychle.
Takže průtahy ve výsledku dopadají na všechny?
Ano a je to škoda. A mělo by se to opravdu řešit. Vždy se mluví jen o detailech, jednotlivostech a problematických bodech. Plán města musí řešit především koncept.
Neujíždí v tomhle českým městům následně vlak?
U Prahy se tak ve srovnání s Berlínem, Mnichovem a Vídní již stalo. Město se příliš soustředí na svoje historické centrum a příjmy z turismu, ale opomnělo si definovat dlouhodobou vizi. Svým krokem zanedbalo rozvoj infrastruktury, která je adekvátní té vizi. To platí pro celou zemi. Česko nemá rychlodráhu, dálnice se staví pomalu. Přitom infrastruktura jde ruku v ruce s ekonomickým růstem. Ekonomika ji potřebuje mít efektivní.
Česku se nyní ekonomicky daří, ale ceny bytů a pronájmů raketově rostou. Může za to pomalá výstavba?
Zaspali jsme. Praha je neuvěřitelně atraktivní město, kterému nová výstavba chybí, a tím nemyslím pro turisty, ale hlavně pro lidi, kteří by v ní mohli studovat nebo trvale bydlet. Chybí i dostatečně dobré zadání. V jiných českých městech to nebude jiné. I když je pražský Metropolitní plán výborně zpracovaný, architekti, kteří ho dělali, nedostali od politiků konkrétní zadání – myslím tím tu výše zmíněnou vizi.
O Česku se říká, že když se má něco postavit, tak se všichni dlouho dohadují, a když se na něčem shodnou, stejně se najde někdo, komu se něco nelíbí. Proč si myslíte, že u nás ve srovnání se zahraničím panují takové neshody?
Často se argumentuje tím, že jsme postkomunistická země. Myslím si ale, že důvody jsou hlubší, třeba i neexistence šlechty v minulosti. Vliv má samozřejmě i to, že u nás za socialismu nemohl obyčejný člověk nic rozhodnout a najednou přišla revoluce a vstup do svobodného světa. Dnes může každý komentovat cokoliv, i díky sociálním sítím. Myslím, že to je i otázkou dospělosti. Lidé si musí uvědomit, co je svoboda slova a kdy už by měli respektovat profesionalitu někoho dalšího. Já se třeba nechci účastnit referenda o euru, protože nejsem ekonom. Není to tak, že každý může rozhodovat o všem.
A jinde to vypadá jinak?
Když bývalý starosta Londýna Boris Johnson před tvorbou tamního územního plánu řekl, že město má být jedním ze tří finančních center světa, tamní institut pro rozvoj a plánování přesně věděl, co má udělat. Dnes se již Londýn podle tohoto konceptu rozvíjí a nezáleží na tom, že Johnson není primátorem. Takové plánování zde chybí. Měli by ho tvořit nejen politici, ale i ekonomové či odborná veřejnost a měl by mít přesah přes volební období.
Lidé u nás mnohdy brojí proti novým stavbám se slovy, že poškozují zaběhlý ráz města. Ve Vídni však vidíme moderní architekturu v těsném sousedství s historickými budovami a nikomu to nevadí. Proč jsou Češi tolik hákliví?
Je to hodně tím, že se u nás staví málo a z veřejných staveb skoro nic. U všeho nového pak chybí srovnání.
A není to proto, že u nás chybí širší náhled na architekturu? Vždyť na českých náměstích vedle sebe vidíme třeba renesanční stavbu v sousedství s barokní a to nikdo nekritizuje.
Jde spíše o kvalitu architektury. Teď se řeší budova pražského Transgasu. Nazve se brutalistní, tím ji slohově zaškatulkujeme a začneme chránit. Podstatné je však rozlišit, jestli městu prospívá. V centru Prahy stojí barokní budova vedle funkcionalistické a skvěle spolu komunikují, protože jsou kvalitní. Buď je společnost schopná vybrat si kvalitu a něco trvalého potom vznikne, nebo to neumí.
Tudíž bourání nevadí?
Z románského období taky nezůstaly všechny stavby. Síto času v architektuře pracuje, ale vždy o něm musel někdo rozhodnout a to se respektovalo. Na druhou stranu se žádné velké rozhodnutí nemá uspěchat. Je dobře, že se spolu přetahují zastánci historického rázu měst a developeři, ale když už debata trvá příliš dlouho, škodí všem.
Diskutuje se také o tom, že některé nové projekty jsou rozměrově příliš velké, megalomanské a poškozují původní ráz místa.
Obávám se, že nám chybí srovnání. Poslední velký projekt, který se u nás postavil a budil takové vášně, je budova Florentina. Předtím šlo o Škodův palác či sídlo ministerstva dopravy. To jsou také velké stavby, které zasahují do původních parcel. Město nemůže mít jednotný mustr na všechno. Jde o to, jak budova vypadá a čemu má sloužit. Jezuitské koleje nebo Valdštejnský palác jsou na měřítka své doby gigantické výtvory. Velká a ekonomicky silná města musí mít logicky ambici a odvahu unést velké stavby.
Kdy se v Praze zase postaví nějaký „veřejný monument“? Naposledy se hovořilo o Kaplického knihovně a ta se nerealizovala.
Tančící dům nebo nynější snaha Penty o realizaci projektu Zahy Hadid představují komerční stavby soukromých developerů, kteří si za peníze pozvou architekty. To nejsou veřejné monumenty. Město nebo stát se těchto iniciativ neúčastní a to je špatně. Naopak v Paříži, v Londýně stát a město organizují mezinárodní soutěže, které vyhrávají přední architekti. Ti udají nový směr architektury i rázu města a až na něj navazují developeři. U nás jsou developeři kritizovaní, ale přitom jsou jediní aktivní a dělají mezinárodní soutěže. Třeba s novou podobou pražského karlínského nábřeží pomohl Serge Borenstein. I když je pravda, že jsou dobří a špatní developeři, jako to platí u všech profesí.
Chybí u nás peníze na velké státní a městské projekty?
Spíš chybí vůle a schopnost se pro něco rozhodnout. Jenom revitalizace pražského Václavského náměstí se řešila 13 let, a to nejde o megalomanský projekt, ale o vysázení pár stromů, předláždění chodníku a dodneška to není. A jakýkoli rozvoj brzdí bohužel různá odvolání a formální byrokracie.
Jak by tedy mělo vypadat nastavení vztahů mezi architektem, městem, developerem a veřejností?
My to nastavení máme dobré a komplexní – a to i ve srovnání se zahraničím. Problém je v legislativě, která umožňuje nerozhodnout se. Ve skutečnosti jen posouváme problémy před sebou. Ale ony nezmizí. Často jsme papežštější než papež.
Jak to vypadá v zahraničí?
Třeba v Hamburku postavili novou moderní čtvrť, která by u nás nikdy nemohla vzniknout. Mají tam také tvrdé předpisy, konkrétně třeba limity hluku, ale architekti požádali o výjimku a ihned začali stavět. Nakonec ji dostali, a to ve chvíli, kdy již bylo místo dostavěno – za 15 let. U nás by se patnáct let čekalo a nepostavilo by se nic. A to je jeden příklad z milionů. Ve Francii zase prezident Mitterrand rozhodoval o podobě národní knihovny. Měl čtyři možnosti. Všichni říkali, že jeho výběr byl nejhorší možný, kritizovali ho i architekti. Celý projekt byl nakonec několikrát dražší. Ale knihovna dnes stojí. Jde o to nebát se rozhodnout, a ne pořád všechno zpochybňovat. To se Češi musí ještě naučit.