Každý stý Čech je gambler
Česku by prospěla kampaň varující před riziky hazardu, lidem chybějí informace, míní Jindřich Vobořil.
Co chcete stihnout, než opustíte Úřad vlády?
Domlouvám se s premiérem Andrejem Babišem, abych se mohl podílet na výběru svého nástupce. A také chci představit návrh strategie na dalších devět let, který tu zanechám. Primárně se snažím, aby se česká politika zakotvila v názoru, že problémy nejde dělit a bojovat jen proti nelegálním drogám. Tabák, alkohol, drogy či hazard jsou všechny součástí jednoho problému. Víme o tom, že u závislých se vzájemně prohazují. Často vytáhneme člověka ze závislosti na nelegálních drogách a on začne hrát automaty nebo pít. A jsou tu i nové hrozby. Máme tu i 900 tisíc lidí, kteří nadužívají léky. Do hazardu zase zasahují nové technologie. Klesá věk těch, kteří se dostanou k hazardu online.
Jakou strategii navrhujete?
U alkoholu a tabáku, s nimiž je v Česku dlouhodobě obrovský problém, je potřeba snížit jejich dostupnost. A to zejména u mladých lidí. Zvýšit odpovídajícím způsobem spotřební daně. Slyšel jsem i liberální ekonomy říkat, že v době konjunktury bychom v Česku měli snižovat přímé daně, ale zvyšovat nepřímé, například spotřební daně. Přímé daně dopadnou na všechny, lidem sníží mzdy. Proti tomu alkohol a tabák jsou nadstandard. Máme přitom jeden z nejlevnějších tabáků v EU.
Prosazujete dlouhodobě i u drog takzvanou harm reduction neboli minimalizaci škod. Jak se to do nového plánu promítne?
Společnost bez drog a bez tabáku je utopie. Rozumné je snažit se hledat střední cestu s látkami, které jsou méně škodlivé. V Česku například došlo k tomu, že se za posledních deset let zmenšil počet lidí, kteří každodenně užívají heroin, z jedenácti tisíc na čtyři tisíce. Berou totiž buprenorfin, což je přípravek, který heroin dokáže nahradit, ale je mnohem levnější. Ti lidé pak neumírají, jsou si schopní znovu postavit normální život, protože nepotřebují krást. Chodí do práce. Časem někteří začnou abstinovat. U pervitinu, který je v Česku nejproblematičtější nelegální drogou, ale zatím stát nebyl schopný zaplatit klinickou studii, která by substituční látku našla. Bojujeme s předsudky. Substituce není výměna drogy za drogu. Je to léčebný proces. Podobně světový trend směřuje k legalizaci konopí. Nemělo by se to ale překlopit do volného trhu. Dostupnost by měla být regulovaná a monitorovaná. Na černém trhu nejsme schopní dělat ani jedno z toho.
Kvůli odlišnému názoru na prevenci proti závislostem se často střetáváte s ministerstvem zdravotnictví, zejména kolem tabáku. Co říkáte na zavádění „bezdýmných tabákových výrobků“(inhalace výparů z nahřívaného tabáku), což je něco jiného než elektronické cigarety?
To je v pořádku. Donutit tlakem velké společnosti zavádět méně rizikové produkty, je správná cesta. V praxi to znamená výrazněji zdanit a každoročně navyšovat zdanění klasických cigaret, místo zakazování toho, co je méně škodlivé. Ministerstvo zdravotnictví má spíš tendenci nové výrobky nepovolovat a nechávat status quo ohledně cigaret. To je neodborný, nekompetentní přístup. Podobně je to se sporem na úrovni Evropské komise kolem směrnicí zakázaného snooze tabáku, který se dává pod ret a postupně se rozpouští.
Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Do jaké míry je tento tabák méně škodlivý než klasické cigarety?
Je tam jen tříprocentní zdravotní poškození v porovnání s kouřením tabáku. Ve Švédsku s tím mají neuvěřitelné výsledky – tisíce lidí díky tomu neumírají na následky kouření, klesají srdeční onemocnění, protože mladí lidé nezačínají s pálenými cigaretami, ale se snoozem.
V minulém volebním období vláda výrazně zpřísnila pravidla v oblasti hazardu. Jak nový hazardní zákon pomohl v boji proti tomuto druhu závislosti?
Některá opatření jsou v provozu čtyři měsíce, je zatím brzo dělat závěry. Z části hazardního byznysu mám jen informaci, že jim prudce klesly zisky (meziročně za první čtvrtletí výnos daně z hazardu klesl o 31 procent, pozn. red.). To je pozitivní a ukazuje to, že to funguje. Bavíme se především o kamenných hernách, které považujeme za nejrizikovější. Na druhé straně násobně roste online hraní.
V kamenných hernách i na internetu se hráči musejí pokaždé přihlásit do systému a legální provozovatelé hazardu mají povinnost omezovat jim délku hraní a také uchovávat data o tom, jak kdo hraje. Jsou teď gambleři více pod kontrolou a máte lepší možnost je léčit?
Ministerstvu financí se zatím nepodařilo dotáhnout původní záměr, tedy vybudovat informační systém pro dohled nad hazardními hrami. Ten má odhalovat skupinu lidí, kteří jsou na dávkách nebo neplatí alimenty. Jinak prokazování v hernách bylo i dřív. Hazardní společnosti to zaváděly úmyslně, protože mají matematický algoritmus, který umí rozpoznat rizikové chování hráče a software ho v tom pak intuitivně podporuje k dalšímu hraní. Jsou ale i země, například Austrálie, které tento algoritmus dokážou využívat přesně naopak a rizikového hráče od dalšího hraní odrazovat.
Proč to dělají? Určitě nechtějí méně vydělávat.
Vnímají, že když to neudělají, přinese jim to velkou nevoli veřejnosti a může se to výrazně obrátit proti jejich byznysu. Hazard veřejnosti vadí a někteří na tom budou chtít nahnat politické body. To je pro společnost ve finále pozitivní. Když dám veřejnosti vybrat ze škály závislostního chování a zeptám se jich, co jim je nejméně sympatické, určitě to bude hazard, až pak tabák. Lidé vnímají u hazardu naléhavou potřebu, aby ho stát řešil. Je to vidět v obecních vyhláškách, které zakazují nebo výrazně omezují hazard na svém území, dokonce i velká města jako Brno (a dalších asi 600 obcí, pozn. red.). Politická reprezentace si na tomto tématu staví kampaně, vyrostly díky němu úplně nová politická uskupení.
Zmínil jste rostoucí oblibu online hazardu. Vidíte tam nová rizika?
Náš zákon by měl v určité chvíli zhodnotit, jestli jsme nezaspali dobu a jestli by online hazard neměl mít jiné podmínky licencí. Ideálně by firma přinesla svůj herní plán, jehož součástí bude prevence patologického hraní a také to, jak bude dodržování navržených preventivních postupů prokazovat. Na to by byla licence vázaná. Nikoliv aby stát musel jako teď hlídat, jestli firmy pravidla dodržují, a uhánět je o nápravu. Tady může hrát velkou roli dříve zmíněný matematický algoritmus, který by odhaloval rizikové hraní a včas by dotyčného varoval, že prohrává moc nebo že hraje moc dlouho a případně ho nasměroval na nasmlouvané partnery v léčebných zařízeních. Dnes zákon říká, že každé herní místo má mít odkaz na léčebnou intervenci, ale ve skutečnosti o té službě nikdo neví.
Kolik u nás máme zařízení, kde pomáhají závislým hráčům, a jak velký je problém závislosti na hazardu?
Máme sedm krajských zařízení, v každém z nich jeden dva odborníci. Odhadujeme, že je u nás 80 až 100 tisíc patologických hráčů. Z toho do péče se za loňský rok dostalo možná 5 až 7 tisíc lidí. Když to porovnáte s nelegálními drogami, tam je závislých polovina, 45 tisíc problémových uživatelů, z toho 32 až 35 tisíc ročně přijde do sítě specializované pomoci. Jinými slovy – nemáme dostupnou péči v celé republice, nejsou na ni peníze. Spoléháme se na represivní opatření a regulaci. Ve skutečnosti určité procento obyvatel má predispozici k návykovému chování a můžete dělat, co chcete, ten člověk stejně spadne do nějaké závislosti. Léta se snažím prosadit u premiérů víceletou kampaň proti hazardnímu hraní.
Jak by kampaň přiměla gamblera, aby se šel léčit?
Měla by především informovat o tom, že služby pomoci existují a kde. Že lidé mohou přijít a nedostanou nálepku špatného člověka. Nemluvím o billboardech, ale o šíření informací přes odbornou veřejnost – praktické lékaře, pedagogy, školy. Hráči i rodiny hráčů si to řeknou mezi sebou, zvyknou si do poraden chodit. Rodina se nemusí propadnout do situace, kdy se ve dveřích objeví exekutoři a matka se třemi dětmi se teprve pak dozví, že manžel léta hrál a přišli o barák.
Kolik byste na to potřebovali?
V první fázi 10 až 15 milionů ročně, kampaň by měla běžet po dobu pěti let. Vyšlo by to určitě levněji než kampaň Besipu proti alkoholu za volantem, která stála za tři roky asi 150 milionů.
Kde je hranice patologického hraní?
Když lidé začnou kvůli hraní měnit životní styl, padají do dluhů, půjčují si u lichvářů, dělají věci, které by normálně neudělali, začnou podvádět. Pokud jde člověk prohrát významnou část výplaty měsíčně a ještě je schopen normálně fungovat, hraje sice rizikově, ale ještě není v chronickém stadiu patologického hraní. Tato část lidí má periody, kdy hrají několik měsíců a pak to načas nechají být.
Jaký je rozdíl mezi psychickou závislostí na hraní a fyzickou závislostí na chemických látkách?
Velká část patologických hráčů chodí do kamenných heren, protože zažívají pocit uvolnění v napětí, které jinak prožívají. Udělá se jim tam „líp“. Ze studií o tom, co se děje v nervových receptorech člověka, který hraje dlouhodobě, několik hodin denně, vychází, že ten zážitek, rush (silný pocit energie, nabuzení a vzrušení, pozn. red.), se ve více než 90 procentech překrývá s užitím heroinu. Změna vědomí je pravděpodobně důležitější motivace než dohánění ztrát, chasing losses. To racionalizačně v hlavě běží také, ale základ závislosti je stejný jako u jiných látek – například
opioidů.
Jak se léčí hazardní hraní?
Je to návykové chování jako ostatní závislosti. Je potřeba nabídnout dluhovou poradnu, dále terapii a někdy i léky. Odborník dokáže posoudit, jestli kromě samotného hraní nemá dotyčný problém i v oblasti duševního zdraví. Někdy je potřeba vytrhnout člověka z jeho prostředí a na několik měsíců hospitalizovat.