ukázka z knihy
Nazítří, počínaje úsvitem, byla na příkaz pana Bedřicha Brenskeho vystavena mrtvola devatenáctileté židovské tanečnice Kateřiny Horovitzové ve skladišti vedle spalovny, kde se běžně sušily vlasy, jak už bylo řečeno, ostříhané mrtvým ženám v plynových komorách. (…) Místnosti, jak každý zasvěcený věděl, panoval rabín Dajem z Lodže, který se nepřestával nikdy modlit, ani když mrtvolu Kateřiny Horovitzové nesli a uložili na hromadě ostatních jako na katafalku. Ovíjel se nábožnými řemínky, pro něž je pro většinu lidí nesrozumitelné hebrejské pojmenování, a díval se pak ve dne i v noci na tu, kterou oddával a která měla i ve smrti všechny své vlasy krásné jako hedvábí. Byly opravdu černé jako uhel. Někdy, když měl světlé chvilky, mezi úsvitem a soumrakem, je rabín Dajem z Lodže srovnával s dušemi svých věznitelů. (…)
Po tři dny, od svítání do soumraku, se sem chodili dívat vedoucí tábora, pozvaní panem Bedřichem Brenskem. Nejdříve přicházeli důstojníci ze samotného velitelství a tajného oddělení, pak poddůstojníci a nakonec mužstvo. Když se všichni vystřídali, směli a zároveň museli přijít někteří židé. Mezi nimi byl pověřen výkladem událostí krejčí. Při příležitosti prvních návštěv, kdy se vyskytovalo více důstojníků, a tudíž přicházelo vcelku méně lidí než později, ho požádal pan Brenske, zda by šaty Hermana Cohena, které mu tak pěkně seděly, když odcházel na cestu, nepřešil ve svých volných chvílích na jeho míru. (…) Krejčí říkal uctivě:
„Ano, pane.“(…) Pan Brenske snil s otevřenýma očima a bděle; myslel na krejčího, na kožich pro svou ženu a na tisíce věcí a na všechny stejně. Každá tato myšlenka byla jako docela malý hřích a zároveň s touto všední nepatrností i jeho popření.
Do hlášení, které o něco později napsal důstojník tajného oddělení Bedřich Brenske své příslušné berlínské ústředně o případu této skupiny (chycené v Itálii po 9. červenci 1943, vybavené až do konce americkými pasy a tak nepěkně odmítnuté vlastními úřady, jako by němečtí generálové a vysoké vojenské osobnosti nebyli k zaplacení ani zlatem), uvedl i podrobnosti. (…)
Mezitím nechal svého adjutanta otevřít okno a uslyšel z blízké sušárny rabína Dajema z Lodže, jak úpěnlivě a přitom nepochybně pěkně zpíval. Usmál se zamyšleně a řekl:
„Pro ně je to přirozené a pro nás je to šílené. Anebo obráceně?“Ale odpověď si na to nedal. A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále:
„Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno Boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno.“A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli. „Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná.“