ukázka z knihy

Daniel Pačes překonal ten den veškerý moje očekávání. Měl v obličeji naprosto nepříčetnej výraz, jak tam tak stál, a ten výraz ho neopouštěl ani na vteřinu, ani ve chvíli, kdy mu děda říkal: „Počkej! Vydrž! Hned se svezeš…!“, a s tímhle výrazem se začal na to kolo drápat, a jak ho jeho děda odmetal a zaháněl rukou, tak on s vytřeštěnejma očima a s úsměvem slabomyslného pořád šplhal na to kolo a děda ho nemoh vůbec setřást, protože mladej Pačes se držel řídítek jako klíště a jedinýho hlásku při tom nevydal, a když mu děda odlamoval ruce prst po prstu od řídítek, tak se furt jen idiotsky a nepřítomně usmíval. Ne že by se smál, to bysme si nerozuměli, on se tvářil spíš jako nějakej blázen, co škrtí malý děti, až to nahánělo čirej a jenom čirej strach. Děda ho nakonec od těch řídítek odtrh a pak zakřičel: „Jenom chvilku, než to zkontroluju, Daníku!“, ale Pačes, kterej se už dávno změnil v šílenýho skřeta, jen pomalu obešel kolo a chňap po rámu, a jak přes něj přehazoval nohu, tak nakop dědu do ucha, a když ten bolestí zaskřehotal jako páv a na chvíli to kolo pustil, tak se Pačes zase zakles rukama za řídítka a zadkem se snažil zavrtat do sedla, ale měl ho moc vysoko, a tak se skácel i s tím fungl novým kolem Favoritem na bok, a i na zemi, kam se s rachotem zřítil, ležel, jako by jel, jako by byl dvourozměrnej, vystřiženej z papíru nebo přejetej parniválcem, ale furt s tím debilním úsměvem na rtech, a to už děda doopravdy nevydržel a tak, jak tam ten reliéfní Pačes ležel s tím kolem skoro v závodní pozici, tak ho děda řezal pumpou přes prdel, ale ten strašidelnej úsměv z něj nevymlátil…