V zákopech koaliční smlouvy
Zase další komplikace s vládou – komunisti tlačí na pilu a socialisti si alibisticky myjí ruce. Nenarodilo se tu mrtvé koaliční dítě?
Ještě v pátek se oslavovala nová koalice: na poslaneckém klubu ANO s krájením dortu, v ČSSD spíš se skřípěním zubů, ale i tam se vypisovalo vnitrostranické referendum jako definitivní štempl za vznikem koaliční vlády. Stačilo pár mediálních výroků a po víkendu už zase zavládla skepse: může vůbec tohle řešení reálně fungovat?
Platí sice, že není nic staršího než včerejší noviny a není nic bláhovějšího než vyvozovat něco z výlevů pár politiků v médiích. V tomto případě ale nejde tolik o to, v čem přesně mělo pár straníků potřebu si vylít srdce. Jde spíš o způsob uvažování o vznikající koalici a vládě, o míru loajality, k níž jsou partnerské strany připraveny, a o odlišná a v některých případech zjevně přehnaná očekávání, která do tohoto paktu vkládají.
Největší rozruch vyvolala slova předsedy KSČM, že z koaliční smlouvy musí zmizet zmínky o posílení zahraničních misí české armády. Samozřejmě je to nesmysl a nic takového se nestane: Andrej Babiš není blázen, aby chtěl otočit naši zahraniční politiku a spojenecké závazky o 180 stupňů. Navíc misím fandí prezident Zeman a – na rozdíl od minulosti – už také sociální demokraté. Dokonce lze chápat i motivaci Vojtěcha Filipa. Na ústředním výboru mu oponenti myli hlavu, že ustoupil příliš a měl žádat víc. Jde tu ale o princip: už při prvním problému uvnitř své partaje Filip tlačí na pilu, staví se na zadní a hrozí, že vládu nepodrží.
KSČM šroubuje svou cenu. Nejen v programových věcech, ale také v zastoupení svých lidí v dozorčích radách nebo v tom, že svůj verdikt ohledně podpory vlády chce milosrdně sdělit až po výsledku referenda v ČSSD. Přitom Filip je politický realista a ví, že i kdyby jeho strana neprosadila vůbec nic do programu vlády a nedostala jedinou funkci, i tak dostane hrozně moc: je po čtvrtstoletí přizvána ke stolu, od něhož se řídí země. Role šéfa KSČM, který vyjednal podporu pro vládu miliardáře, určitě není snadná, ale pokud nedokáže své lidi o výhodě paktu přesvědčit, jeho mise neměla smysl.
Z jiného ranku, ovšem neméně nebezpečné jsou signály z ČSSD. Dva vysocí činovníci, šéf Jan Hamáček a místopředseda Martin Netolický, si o víkendu umyli ruce nad vším, co se týká podpory vlády ze strany KSČM. To prý není věcí ČSSD, ale výlučně hnutí ANO, vítěze voleb. Takže – komunisti zlobí? Ať si je Babiš zkrotí! Nějaká smlouva o toleranci? Tu ať si s KSČM podepíše Babiš!
Kdyby někdo náhodou ztrácel kontext, stále se tu bavíme o toleranci koaliční vlády, tedy vlády ANO a ČSSD, v níž si socialisti vydupali pět ministrů včetně klíčových jako vnitro, zahraničí či práce. Pokud chtěli zůstat ocáskem, který za nic neručí, měli si říct jen o kulturu a rovnost šancí.
I tady je zjevná motivace: v ČSSD se to mele, předseda je v palbě, navíc bohumínské usnesení zakazující vládní spolupráci s KSČM dodnes nikdo nezrušil. Ale opět tady jde o politickou odvahu. Konstelace nové vlády má k ideálu na hony daleko, ale když už na ni politik kývne, musí být schopen si to ustát. V opačném případě na něj platí rčení o tom, kdo se bojí, a proto (slušně řečeno) musí vykonávat potřebu v síni.