Mezi doly a nahotou živoří Zimní bratři
Tma, z níž baterky vyčleňují jenom přízračné obrysy postav. Nesnesitelný hluk strojů. Palčivá žízeň. Zdánlivý chaos uvnitř rituálů. Všudypřítomný bílý prach, který se dere i pod dýchací roušku. Tady, ve vápencovém dole z filmu Zimní bratři, je sklenička po konci tvrdé směny pochopitelnou nutností – třebaže temný původ pálenky varuje.
A když konečně vyfárají, vkročí hrdinové do chladu, mrazu, sněhu, do bezútěšnosti zapadlé osady. Stačí pár minut u novinky z dánsko-islandské produkce a sebevětší mrzout v českém kině si uvědomí, jak krásně pohodlný život vede.
Kauza metanol
Ale naštěstí Zimní bratry nezajímá lacině sociální, nýbrž ryze vztahová stránka živoření kdesi na konci světa, kde jako by kromě drsných lamačů skály žila jediná dívka. Právě o ní tajně sní mladší z titulních sourozenců, který se však zmůže leda na ukořistění jejích kalhotek za oknem, kde se svléká – a právě ji posléze přistihne se svým starším, silnějším, pohlednějším, vyrovnanějším bratrem při velmi působivě nasnímaném sexu.
Druhá rána udeří ve stylu tuzemské kauzy metanol: jeden z těžařů zemře a vynoří se podezření, že to způsobil alkohol, který mladší bratr načerno pálí z materiálu kradeného v podniku. Také scéna, kdy jej nadřízený podrobí výslechu s mučením, se vryje do paměti.
Ale nejde tu ani o kriminální případ, nýbrž atmosféru nevyřčeného lynče, tichého podezírání a symbolického vyobcování, z níž se může zrodit zlověstné finále. Protože od místního vetešníka, kde marně hledá dárek pro svou lásku, si mladík odnese pušku, jejíž ovládání trénuje podle návodu na videu.
Děsivá bílá krása
Od motivu zhrzeného outsidera se zbraní se rýsuje předpokládaný vývoj, jenže režisér Hlynur Pálmason jednak umí nečekaně překvapit, jednak si vypravěčsky všímá více nálady jednotlivých situací než celistvého příběhu. Jeho klíčovou postavou není člověk, nýbrž onen bílý prach, který se zažírá do kůže, do vlasů, do plic, do snů. Hrdinům propůjčuje takřka fantaskní výraz nalíčených klaunů – a současně společně s krajinou buduje obraz prazvláštní, děsivé krásy. Jako kdyby si Zimní bratři vypůjčili kulisy post apokalyptické sci- f iv četně důlních odpalů, kdy se průmyslová bílá mísí s bělobou severu.
Záhada penisů
Jediný prvek, jenž dokáže diváka vykolejit, představuje nadužívaná mužská nahota, respektive názorné detaily penisů. Začne to klukovsky přirozeným „čuracím“soupeřením a pokračuje výjevy, kdy se z ornamentu samčí převahy stává samoúčelná posedlost. Penisy hrají prim v sourozenecké rvačce, při nácviku střelby, dokonce během úpravy mrtvoly.
Možná režisér uzavřel sázku s kolegy, kolikrát se mu podaří pánskou ozdobu do záběrů propašovat, ale kde chybí smysl, nedostaví se ani účinek. Což je škoda, protože „penisová“záhada odvádí pozornost od myšlenkového klíče jinak působivého snímku, klíče vtěleného do historky o zavaleném horníkovi a jeho oddaném psovi.