Stříkala ze mě krev, tak jsem uháněl z ledu Karel Knap J
Teď se legendární Švéd Börje Salming na hokejový šampionát už jen dívá. Jako kdysi, když v Kiruně seděl u černobílé televize a obdivoval Jana Suchého.
eho příběh působí takřka neuvěřitelně. Kluk ze švédského městečka za polárním kruhem, který v šesti letech při důlním neštěstí ztratil otce, se stal hokejovou modlou a podnikatelem.
Bývalý obránce Börje Salming, jenž znamenitě ovládal puk, udatně padal do střel a nenechal se zbít ani od nejsurovějších hromotluků, má v Torontu sochu. Fanoušci klubu Maple Leafs ho přijali za svého. I doma je celebritou.
V Praze otevřel nový obchod se sportovním vybavením, v televizi viděl utkání Česko – Švédsko (2:3) na mistrovství světa. „Vždycky s vámi máme potíže. Zase bylo skóre těsné, byť právě procházíte slabším obdobím,“řekl sedmašedesátiletý chlap s figurou vytrénovaného třicátníka. „Stále vzpomínám, jak jsem jako kluk baštil Jana Suchého. Blokoval rány vlastním tělem, útočil a střílel. Chtěl jsem být jako on.“
V lecčems jste ho překonal. Zářil jste v nejslavnější soutěži NHL. Kterou příhodu nejraději vyprávíte kamarádům a příbuzným?
V roce 1976 jsme na Canada Cupu v Torontu nastupovali k utkání Švédsko – USA. Hlasatel řekl moje jméno a spustil se rámus. Lidi v hale povstali a tleskali nějakých deset až patnáct minut.
Dojali vás?
Překvapili mě. Měl jsem švédský dres a Kanaďané mi aplaudovali jako šílení. Stál jsem na modré čáře a zíral, pak už jsem v rozpacích nevěděl, co mám dělat. Snažil jsem se soustředit na zápas, takže jsem si úplně neuvědomoval, co se děje. Až později mi všechno došlo a dodnes na ten zážitek rád vzpomínám. Ukazuje, jak je Toronto posedlé hokejem, jak miluje Maple Leafs.
Vy jste za něj bojoval do roztrhání těla. Jaká byla NHL před pětačtyřiceti lety, když jste do ní přišel?
Drsná. Některé týmy nás jen řezaly. Třeba ve Philadelphii šlo leckdy o zdraví. Tresty byly velice mírné. I za zákeřné a surové fauly se vylučovalo jen na dvě minuty. Dneska by šel hráč hned do kabiny, dostal by distanc a pokutu.
Nelekl jste se té džungle?
Nebylo snadné přežít a získat si respekt. Zároveň mě NHL uchvátila. Tolik fanoušků, velká show. Hned na druhý zápas jsme letěli do Philadelphie, kde jsem se pobil s Davem Schultzem.
Ano, s jedním z nejkrutějších rváčů všech dob. Odolal jste mu, že?
Snažil jsem se. Nedostal jsem naloženo. Nesložil mě na led. Legrační bylo, že jsem ho neznal, a až po návratu na střídačku kluci povídali: „Víš, s kým ses rval?“Zavrtěl jsem hlavou. A oni: „S největším grázlem v lize.“Aha...
Evropany v zámoří brali za zbabělce. Švédům přišili přezdívku „kuřata“. A pak se objevil neohrožený Salming. Nikdy jste neměl strach?
Ani ne. Ale bylo nepříjemné, jak po mně soupeři šli, provokovali mě, abych se nesoustředil na hru. Někdy to bylo fyzicky i mentálně náročné.
Váš bývalý spoluhráč Miroslav Fryčer v knize Můj divoký hokejový život píše, že vám jednou mlátili hlavou o led. Protivníkova brusle vám rozsekla tvář. Málem vám vypíchli oko. Které zranění bylo nejhorší?
Když jsem dostal holí do oka. Nebyl to od Lorna Henninga úmysl, ale čepelí mi zarazil bulvu dovnitř. Zdálo se mi, že mi hlava vybouchne, a napadlo mě: „Bože můj, nevisí mi oko ven na tvář?“Sáhl jsem si na něj a uklidnil se.
Co následovalo?
Nechali mě týden v nemocnici. Na druhé oko mi dali pásku, abych nechal zrak úplně v klidu, takže jsem vůbec neviděl. Nic horšího jsem asi nezažil.
A co nehoda, při níž vás padající soupeř Gerard Gallant kopl a způsobil vám hlubokou ránu v obličeji?
Asi jste se taky řízl nožem, ne? Znáte ten pálivý pocit? Tenkrát se dostavil jako první. Vzápětí mi došlo, že se stalo něco zvláštního. Pak jsem viděl, jak ze mě stříká krev. Co nejrychleji jsem uháněl z ledu na ošetření. V nemocnici mě sešili asi 250 stehy. Vypadal jsem jako postava z hororu.
Co vám po šílených scénách říkali vaši nejbližší?
Když jsem se vrátil domů, žena nadávala: „Už bys toho hokeje měl nechat!“
A vy?
Jen jsem se tak křenil: „Vždyť se zas tak moc nestalo!“A hrál jsem dál.
Bojíte se někdy v soukromí?
Leda o děti. Devatenáctiletá dcera hodně cestuje, reprezentuje Švédsko v atletice, takže trnu, když někam letí.
Hokejisté jsou hrdí, když je v týmu zvolí či jmenují kapitánem. Proč jste v Torontu tuto poctu nepřijal?
Teď je mi jasné, že jsem měl říct: Ano! Jenže tenkrát jsem se nechtěl někde vystavovat a řečnit na recepcích. Stejně jsem byl vůdcem týmu, asistentem kapitána. Miloval jsem hokej, spoluhráče, fanoušky, i s novináři jsem vycházel. Ale některé formality mě štvaly.
Přesto byste teď kývl?
Ano. Měl jsem to vzít. Už totiž chápu, jak velká čest je být kapitánem Toronto Maple Leafs. Ale nemám výčitky.
Fryčer v knize píše o vaší vstřícnosti vůči divákům. Že vás po zápase u arény obklopili a vy jste se donekonečna podepisoval, takže ostatní hráči nerušeně šli na pivo. Sedí to?
Žádosti o autogram neodmítám. Fanoušci mi dali tolik lásky, že se jim musím revanšovat. Hokejista se má lidem věnovat, ani to nezabere moc času.
Byl jste kdysi v Kiruně vychován ke skromnosti a vstřícnosti?
Jistě. Táta zemřel, když mi bylo šest. Starší brácha někde poletoval. Musel jsem si všechno zasloužit. Nikdy mi nikdo nic nedaroval. Vážil jsem si toho, že jsem se z Kiruny dostal do Toronta.
A byla to strastiplná pouť, že?
Byla. I proto jsem se nad nikoho nepovyšoval. V Torontu jsem se znal s mnoha bezdomovci. Kolikrát jsem si k nim sedl. Když je strážci u haly odháněli, zastal jsem se jich. Rád jsem poslouchal jejich příběhy a pomáhal jim.
Jak vážně vás v dětství zasáhla smrt vašeho otce při neštěstí v dole?
Trošku si na něj pamatuju. Ale hlavně mi o něm vyprávěli děda s mámou. Ta mi říkala, že se mu hodně podobám. Třeba postavu jsem po něm zdědil.
Povězte mi o dějinách vaší rodiny. Vaši předci byli Laponci a vybudovali vesnici s názvem Salming, že?
Ano. Původně měli děda a praděda příjmení Saari. První dům postavili v úplné pustině. Děda byl obchodník, hodně cestoval, prodával zboží, jako sůl nebo cukr. Dobře si vydělal.
Vy se též věnujete podnikání. Jméno vesnice založené vašimi předky svítí na prodejnách. Těší vás to?
Ano. Rád navštěvuju naše prodejny a dívám se, jestli je všechno v pořádku. Rovnám zboží v policích. Zaměstnanci za mnou chodí a říkají mi: „Börje, co blbneš, na tohle přece máš lidi!“
Řada sportovců v byznysu narazila. Co děláte, abyste nezkrachoval?
Třeba v běžecké obuvi máme velmi silnou konkurenci. Ale snažíme se vyrábět kvalitní zboží, které hodně vydrží. Ne, že bychom nabízeli nezničitelné oblečení, to bychom ho moc neprodali.
(směje se) Ale neprodukujeme šunt.
Proslavil jste se jako profesionál, daří se vašim firmám. Ale nejste robot. Za starých časů jste v Torontu dosti ponocovali, pamatujete?
Byla jiná doba. Někteří kanadští kluci dost pili. A navíc moc netrénovali. Občas jsem se divil: „Ježíši Kriste, kdo to je? Hokejista?“My Švédové si zakládáme na letní přípravě, byl jsem pořád ve formě, takže mě večírky nerozhodily.
Podle Fryčerova životopisu se parta utužovala třeba až do sedmi do rána. Jak jste pak mohli trénovat?
Já po flámu dřel ještě usilovněji, jako když do nádrže dolijete benzin. Nebylo mi zle. Pravidlo bylo jasné: Máš kocovinu? Nesmíš to na ledě ukázat. Musíš makat ještě víc než jindy.
Za vašich časů hokejisté v NHL brali i kokain. Vy jste se k jeho užití jako jediný přiznal. Proč?
Na pařbách byly tuny bílého prášku. Zkusil jsem ho a zjistil, že není pro mě. Nemohl bych ho brát a hrát hokej.
A jak se z vás v 80. letech stala hlavní postava drogové aféry?
Přišli hoši z časopisu Sports Illustrated, že vyjde článek o užívání kokainu v NHL. Řekl jsem, že jsem ho jednou vzal, a oni to napsali. Titulky křičely: „Salming a kokain!“Liga mi dala roční distanc, pak trest snížila na osm mačů.
Nelitujete přiznání?
Ne. Řekl jsem pravdu a stál si za ní. Díky tomu ustaly všechny drby, které se kolem mě rojily. Horší to bylo pro chlapy, kteří měli s drogami vážný problém. Nešli s ním ven. Každý ho tajil.
Vypadáte fit. Jaký zázračný recept vám pomáhá?
Dál trénuju. To je moje medicína, ne nějaké prášky a výživové doplňky.
Běháte? Posilujete? Pracujete?
Hned po ránu hodinu šlapu na rotopedu. Pak cvičím. Udržuju si vzpřímenou postavu, abych se nehrbil. Můj osobní trenér mě poučoval, ať nejvíc pečuju o svaly na zádech a na břiše.
Jak často hrajete hokej?
Občas. Každý rok třeba létám do Toronta na slavnostní zápas při příležitosti přijímání nových členů do Síně slávy. Jen posledně jsem chyběl. Mamce nebylo dobře. Je jí jedenadevadesát, pořád žije u nás v Kiruně. Musel jsem se omluvit. Ale už je zase v pohodě.
Říká se, že každý Evropan v NHL by vám měl z platu posílat dolar na konto, neb právě vy jste otevřel cestu dalším. Slýcháte to?
V rozhovorech a knihách čítám, že jsem průkopník. Byl bych za vodou, kdyby mi kluci, co přišli po mně, poslali nějaké drobné. Nikdy jsem se nevnímal jako historická postava. Ale jsou chvíle, kdy cítím od ostatních respekt.
Jako třeba?
Kdysi volal (další slavný švédský útočník) Mats Sundin a povídá: „Leafs chtějí, abych se stal kapitánem. Nevím, co mám dělat.“Já říkám: „Ber to! Kdysi jsem odmítl. Neudělej stejnou chybu.“Vzal to. Dobře pro něj. Mats je fajn.