Odškodnění za zničené zdraví teď bývá vyšší Ivana Faryová K

Pokud se prokáže, že rodiče přišli o vymodlené dítě, tak to jejich utrpení i ztrátu prohlubuje a soudy přiznávají vyšší částky, říká soudce Petr Vojtek.

soudům, které přiznávají odškodnění za újmu na zdraví nebo smrt, přicházejí první případy, které už se rozhodují podle nového občanského zákoníku a metodiky. Jak se teď měří bolest nebo újma v podobě trvalých následků na zdraví či smrti? „Život zaplatit nejde. Odškodňuje se nenadálost, tedy že smrt přišla dřív a jinak, než asi měla. Ale když třeba šedesátiletý člověk přijde o rodiče, protože ho usmrtí auto, vzniká otázka, jak dlouho by ten rodič ještě žil. Vím, je to cynické a říkám to nerad, ale je to tak,“vysvětluje soudce Nejvyššího soudu Petr Vojtek, předseda senátu specializovaného na náhradu škody a nemajetkové újmy.

Dožadují se lidé u soudu nesmyslných odškodnění nebo jejich nepatřičných výší?

Obojího. Řešili jsme případ, kdy si mladý muž nechal udělat plastiku nosu. Ta se nepovedla, přestože lékaři udělali vše správně. Soudy zjistily, že ve fázi hojení mladík nepostupoval podle pokynů a problém si způsobil sám. Přesto to zažaloval a chtěl přes 20 milionů. Spor prohrál a divil se, že náklady řízení, které měl zaplatit, naskákaly skoro na milion korun. Soudy nakonec rozhodly, že je to moc, a měl zaplatit 90 tisíc. Pak to přišlo k nám na Nejvyšší soud. My jsme řekli, že takové je riziko prohry, a když někdo za následek plastické operace žaluje částku, která se přiznává jen u nejfatálnějších poškození, musí vědět, že náklady řízení úměrně narostou.

S nástupem účinnosti nového občanského zákoníku před čtyřmi lety zanikla bodová vyhláška, podle které se počítalo odškodnění za újmu na zdraví. Místo ní vznikla doporučující metodika Nejvyššího soudu, jejímž jste spoluautorem a která dává soudcům vodítko při rozhodování. Přiznávají dnes soudy poškozeným vyšší částky?

Rozhodnutí je zatím málo, takže podložené závěry nelze činit. Ale ze základního nastavení metodiky je zřejmé, že náhrada minimálně u trvalých následků je často vyšší. Dnešní systém je pro poškozeného nastaven výhodněji, než byl ten vyhláškový, kde bodová hodnota dávala poměrně nízké sumy a soudy to pak „doháněly“mimořádným zvyšováním, kdy základní částky zněkolikanásobovaly. To už není zapotřebí. Podle metodiky by se takto částky dnes měly upravovat v řádech desítek procent.

Bylo jejím cílem navýšení odškodnění, pokud dříve byla bolest spíše podhodnocená?

Primárně ne. Chtěli jsme hlavně založit systém, který by odvrátil chaos v rozhodování a nejistotu, a zároveň ho nastavit tak, aby původní bodový systém nemusely soudy dohánět odhadní praxí, tedy násobky. Někdy to totiž bylo až úsměvné. Na jedné straně byla exaktní práce s body, přesně se vypočítávalo a posuzovalo, jaké položky tam mají být, ale pak soudce řekl: poškozený jezdil závodně na lyžích, tak mu dám čtyřnásobek. Odvolací soud řekl: on byl ještě u dobrovolných hasičů, tak mu dám šestinásobek. A najednou bylo po přesnosti. Odborné a exaktní věci zčásti padaly s tím, co soud zjistil výslechem poškozeného, a částky takto nepřehledně a ne úplně průkazně upravoval. Podle nové metodiky to jen dolaďuje, ale je to zároveň jeho povinnost, protože tím bere v potaz individualitu pacienta.

Což znalec, s jehož posudkem soudce pracuje, udělat nemůže...

Ten nezkoumá, co všechno poškozený dělal před zraněním. Soud má určit, jaký význam pro poškozeného měly aktivity, které už dělat nemůže. Důležitá je i otázka věku či zda ublížení bylo úmyslné. To vše má být modifikačním kritériem, kterým se výše náhrady upraví. Na druhou stranu třeba částky kolem 17 nebo 20 milionů už jsou velmi vysoké. Doporučili jsme tedy původně deset milionů za takzvané ztížení společenského uplatnění pro poškozené, kteří kvůli trvalým následkům zůstali úplně vyřazení, a řekli jsme, že úprava by měla být maximálně dvojnásobná. Protože se tato částka odvíjí od průměrné mzdy, v roce 2018 se již podle statistiky blíží dvanácti milionům. Někdo by mohl říct, že jsme to tím dvojnásobkem zastropovali, ale jde jen o doporučení. Pokud jde o odškodnění za smrt osoby blízké, tam je situace jiná, metodika Nejvyššího soudu se na ni nevztahuje. Starý občanský zákoník určoval částku 240 tisíc a i dnes s ní pracuje třeba zákoník práce. Možná je sporná, ale soudy ji obvykle jako základ prakticky rovnou zdvojnásobují a pak ji dál podle okolností případu buď zvyšují, nebo snižují.

Zjišťují, zda se oběť a pozůstalý, který nárokuje odškodnění, měli rádi?

To i jiné věci. Ukáže-li se, že se jako příbuzní neměli rádi, tak utrpení pozůstalého není tak velké a jako soudce částku snížím. Posuzovat výši nároku bez přihlédnutí k okolnostem je příliš paušalizující, dostat automaticky nějakou částku není spravedlivé a je důvod to podle konkrétních okolností upravit. Pokud se prokáže, že lidé měli výborný vztah nebo šlo o jediné vymodlené dítě, tak to nepochybně utrpení a ztrátu prohlubuje a soudy přiznávají vyšší částky.

Můžete to ukázat na konkrétním příkladu?

Trestní soudy často částku snižují, pokud dávají nepodmíněný trest. Typicky kauza Kramný. Otci usmrcené manželky přiznaly soudy 700 tisíc. Šly na to – velmi zjednodušeně řečeno – asi takhle: vycházíme z 500 tisíc, bylo to úmyslně, takže sto tisíc navrch, mezi pozůstalým a zemřelou byl intenzivní vztah, tedy dalších sto tisíc, obžalovaný se i následně vůči pozůstalým choval ošklivě, takže ještě jednou sto tisíc, což je 800 tisíc. Totéž i ve vztahu k usmrcené vnučce. Ale dostal 15 let natvrdo, tak zase sto tisíc dolů. I výše trestu a společenský odsudek je satisfakce pro pozůstalého. Takhle se to zdůvodňuje a ta částka prošla Nejvyšším i Ústavním soudem.

Cílem metodiky nebylo zvýšit odškodnění, přesto to tak někdy vyjde. Lze potvrdit na skutečném případu, že je pro oběť vstřícnější?

Protože ještě není moc rozhodnutých případů, není možné moc srovnávat. Porovnejme si tedy jeden rozsudek podle staré vyhlášky s tím, jak by to mohlo být dnes. Mladou dívku pokousal pes a zůstaly jí jizvy v obličeji, poškozený ret a měla problémy s výslovností. Podle staré vyhlášky dostala náhradu asi 70 tisíc korun. A když jsme pak se znalci na tomto případu vytvářeli modelovou situaci podle metodiky, vycházelo jí to kvůli trvalým následkům zhruba na tři procenta celkového vyřazení, což je miniaturní podíl z celkového zapojení, ale když se to bere jako procento z deseti milionů, tak jste na 300 tisících. K tomu by soud mohl přiznat další procenta, protože to byla mladá dívka.

Vyřazením tedy myslíte ztížení společenského uplatnění (ZSU), které se vyjadřuje v procentech a počítá se ze základu 10 milionů korun?

Ano. Je to trvalý zdravotní následek. Člověk už nikdy nemůže dělat některé činnosti, které do té doby dělal. Léčba je ukončená, zdravotní stav se ustálil ve smyslu, že ho už nelze vylepšit. Pak znalci vyhodnocují, jestli je stav poškozeného opravdu horší než dřív, z jakých činností ho to navždy vyřazuje a v jakém rozsahu. Znalec vyjádří ZSU v procentech. Sto procent má tedy někdo, kdo je vyřazen ze všech činností, na které si lze vzpomenout. Je to kómatický, vegetativní stav, živoucí mrtvola. Nula procent má ten, komu nezůstaly následky a vše zvládá bez obtíží jako dřív.

Pro výpočet bolestného metodika na rozdíl od trvalých následků používá znovu bodový systém. Jak se měří bolest? Jak ji lze obodovat?

Těžko a složitě. Bodový systém, který tady byl po desetiletí, jsme vylepšili, ale i tak má nedostatky. Velmi zjednodušuje, protože omezuje vyčíslení bolesti na část těla, u které je obecná medicínská zkušenost o tom, jak je to bolestivé, jak je léčení namáhavé, jak je to zatěžující pro pacienta. Prostřednictvím bodů je nastaven poměr mezi různými újmami. A jestli je to tak dobře, o tom lze donekonečna diskutovat. Předností systému je relativně jednoduchý výpočet bolestného. Máte bodovou hodnotu, která se dá snadno zařadit, a doberete se k nějaké částce. A pokud by se s ní pracovalo tak, že se dál zváží ještě další kritéria, některé zvláštnosti a výjimečnosti, dá se s tím fungovat, protože soudce může částku upravit.

Kdybychom chtěli specifikovat, co vše je bolestné – odškodňují soudy jen prožitou bolest, nebo i omezení činnosti během léčby?

Na bolestné doporučujeme nahlížet jako na bolest v širším slova smyslu, není to jen bolestivý stav. Zranění nemusí jen bolet, třeba pokud dojde k přerušení nervů, ruku vůbec necítíte, a to také není příjemný vjem. Krvácení nemusí nutně bolet, ale je nepříjemné. Přihlíží se i k omezením typu ruka v sádře omezuje pohyblivost či k tomu, když člověk musí chodit k lékaři na zákroky. Pokud budou bolestivé, můžete dostat další odškodnění. Za úraz a operaci máte jednu částku. Ale pokud dojde na reoperaci, dostanete další částku. Rehabilitace, kdy se rozhýbávají ztuhlé klouby, také bolí. Takže další částka. A pokud se zdá výsledné bolestné nedostatečné a je důvod, aby ho soud navýšil, může to udělat i prostřednictvím takzvané „další nemajetkové újmy“, což je kromě bolestného a ZSU další, nově postavená kategorie.

Co do ní patří? Zkusme modelovou situaci: Rodina jede autem na dovolenou, která skončí, sotva vyjeli, protože na křižovatce jim jiný řidič nedá přednost. Skončí to těžkým zraněním, poškozený se rok léčí, a kvůli tomu navíc nemůže odjet na zahraniční pracovní pobyt, přitom už měl i pracovní smlouvu. Jakých odškodnění se může dožadovat?

Je tam řada nároků. Bolestné, ZSU při trvalých následcích, náhrada ztráty na výdělku, hmotné škody i nákladů léčení, které si pacient musí sám platit, třeba rehabilitaci. Pokud byla dovolená zaplacena, mohl by být nárok i na zbytečně vynaložené náklady. Do třetí kategorie, tedy do další nemajetkové újmy, patří to, co se nevejde pod bolest ani pod trvalé následky. Možná se to v tomto případě může týkat i dovolené. Když se na ni někdo chystal či měl vyřízenou zahraniční stáž a studijní pobyt a někdo ho zranil, tak poškozeného poranění bolí, ale vedle toho přišel i o prožitek a ztratil životní příležitost, což se ho také dotkne. Zatím na to neznám žádné rozhodnutí, ale umím si představit, že taková situace by do této kategorie mohla patřit.

Jak se nová metodika osvědčila?

Zatím jsme na začátku. Máme pár trestních rozhodnutí, kde se použila, i pár civilních, ale ještě je jich málo a zatím na nižších soudech. Co si ale myslím, že zafungovalo, je mimosoudní praxe, tedy ta pojišťovací.

Pojišťovny plní díky metodice závazky vůči poškozeným tak, že lidé jsou spokojeni a nejdou k soudu?

Myslím, že to tak je. Pojišťovny na tom s námi pracovaly a říkaly, že zaplatí cokoli, jen musí vědět, kolik to má být. Máme zprávu od České kanceláře pojistitelů, že v případech dopravních nehod, kde je pojištění odpovědnosti, pojišťovny metodiku používají a řeší to mimosoudně. Zjevně to tak je. Kdyby ne, soudy už by byly dávno a ve větším množství zatíženy tímto typem žalob.