JAK SI PŘEDSTAVUJU POHŘEB
Jsou pro vás letošní narozeniny důvodem k nějaké životní inventuře? Slavení úplně nesnáším, ale nad životem se zamýšlím pořád. Dospěl jsem například k závěru, že herectví je jedno z nejstrašnějších povolání, a mladšímu synovi jsem ho rozmluvil. Ale zaplať pánbůh jsem si našel svou vlastní cestu. Konvenční divadlo nemám rád a nikdy jsem ho dělat nechtěl.
Nicméně v seriálu Okresní přebor a pak i ve filmu jste k překvapení mnohých diváků vystřihl takzvaně vážnou roli předsedy klubu. Pokládáte to za zlom v kariéře? Houby zlom, ani to nebylo poprvé. Ocenil jsem, že tam po mně mladý režisér Jan Prušinovský žádnou komiku nevyžadoval. Docela žasnu, když se lidi diví, že umím zahrát vážnou roli. Každý komik vám ji zahraje, zato opačně to neplatí. Když u veselohry diváka nerozchechtáte, považuje se to za neúspěch, zatímco u tragédie se odezva nepozná. Na konci lidi stejně ze slušnosti zatleskají. V tom to máme my komici těžší.
Ke komice jste tíhl odjakživa? Asi jo. Chtěl jsem na střední filmovou školu do Čimelic, ale tam mě nevzali. Naši si přáli, abych vystudoval něco praktického, a já měl rád vláčky, tak mi navrhli dopravní průmyslovku. Jenže během studia mi došlo, že jsem těžce netechnický typ a mohl bych jako výpravčí zabít spoustu lidí. Jirka Krampol, který bydlel na Žižkově blízko nás, mě pak přivedl k profesorce Suchánkové-Mlynářové a ta mě připravila ke zkoušce na DAMU.
Jak taková příprava probíhala? Ne úplně podle mého gusta. Tahle dáma kdysi hrála v Národním divadle s Eduardem Vojanem a nutila mě zkoušet monology z romantického herectví. Pro komediální kusy, které mě lákaly víc, neměla pochopení. Říkala, že mi to jde, a totéž pak na fakultě opakoval i profesor Ota Sklenčka. Tvrdil, že by ze mě byl vynikající charakterní herec. Jeden profesor zpěvu ve mně zase viděl budoucího operního zpěváka, protože prý mám vynikající rozsah i sluch.
Vy jste se ovšem navzdory všem vypracoval na komika mdlého intelektu, slušně řečeno. Není vám trochu líto, že si vás někteří lidé s těmi rolemi ztotožňují? Zpočátku mě to mrzelo, ale dnes jsem už natolik starý, že mi to svým způsobem lichotí. Asi holt dělám toho blbýho dobře. Komik musí dělat kraviny, kdyby dělal chytrýho, nikdo se nebude smát.
Padli jste si do oka s Felixem Holzmannem. Bylo to tím, že to měl podobně? Možná. Skutečně jsme k sobě chovali velké sympatie. Když jsem působil v Liberci, navštěvoval jsem ho v Litoměřicích. On zase na oplátku mě. Já ho obrovsky obdivoval, dokonce jsem v Ypsilonce mluvil trochu jako on, až mi režisér vytkl, ať s tím Holzmannem pořád neblbnu. Spolu jsme napsali i jeden dialog, jak dva blbci luští křížovku. On potom tu scénku předváděl v trochu pozměněné podobě s Lubomírem Lipským. Zjistili jsme totiž, že by nám to na jevišti spolu nefungovalo. Felix pronesl jasnozřivou větu: Vy byste chtěl hrát vždycky toho blbějšího a to já taky, jenže dva blbci, to nejde dohromady.
V Semaforu jste vytvořili legendární dvojici s Miloslavem Šimkem. Jak vzpomínáte na tuhle etapu? Bylo to krásných patnáct let a vzpomínám rád. Když byl Slávek s Jiřím Grossmannem a pak s Krampolem, četly se i povídky. Za nás ne, protože já to neuznával. Podle mě povídky patří do knihy, a ne na divadlo, takže my jsme vymýšleli dialogy. Před pár lety jsme udělali s lidmi, co s námi tenkrát hráli, jako vzpomínku na Slávka Návštěvní den u Miloslava Šimka. Zdálo se, že s tím vystoupíme tak dvakrát, ale chytlo se to a už jsme to dělali asi šedesátkrát. Jezdíme za lidmi na venkov a na zájezdech to výborně uvádí Petr Jablonský.
TŘEBA SE VÁS... PLACHEJ
Za rozchod s Miloslavem Šimkem jste prý mohl vy. Co se mezi vámi stalo? Mezi námi nic hrozného, jen to pro mě už začínalo být trochu stereotypní. Se Šimkem jsme napsali hru Tragédie parníku Seznamka, ze které kvůli drahé dekoraci nakonec nic nebylo. Krátce nato jsme se Smoljakem na dovolené v Jugoslávii dali dohromady kus, a myslím hodně dobrý, který měl několik názvů. Jenže tenkrát v Semaforu trochu soupeřily tři skupiny, a tak ani tohle nebylo přijato. Přitom jsme tu hru s úspěchem hráli na zájezdech. Pro Slávka byl ten náš rozchod asi nepříjemný, ale já mu řekl, že když nemůžu hrát svoje věci, tak končím.
V roce 1974 jste zazářil ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!. Mně tam učarovala scénka, jak se jdete představit trenérovi juda, kterého hrál František Peterka. Kdo ji vymyslel? Kvůli této scéně jsme se dostali do mírného konfliktu se scenáristy Svěrákem a Smoljakem. Oni sice vymysleli spoustu vtipných situací a hlášek, ale něco vzniklo až na place. Když mě jako Františku Koudelkovi uvolní ze dveří kabát, v běhu strhnu trenéra na zem a podávám mu ruku, abych mu pomohl vstát. V té chvíli z Peterky spontánně vypadlo: „Nebudeme se pouštět do žádných větších akcí.“To se hned ujalo a ve filmu zůstalo. Některé komické situace se zkrátka zrodí mimo scénář, jenže scenáristé bývají docela ješitní a evidují si i autorství různých hlášek.
Vybavíte si ještě jiný příklad?
Já už se pomalu bojím vzpomínat. Jednou jsem o tom vyprávěl a jako příklad uvedl jistý moment ze stejného filmu. Situaci, kdy Koudelka na otázku pohledné prodavačky Blanky v podání Marty Vančurové, proč nepřijde, vysvětluje slovy: „Třeba je... třeba se