AHOJ, SYSLE!
Národní přírodní památka Radouč je chráněné území v Mladé Boleslavi a jedna z 35 lokalit v Česku, kde můžete potkat sysly. V kolonii žilo ještě v roce 2006 asi pět jedinců, ale v dalších letech se město Mladá Boleslav snažilo zlepšit podmínky pro život syslů i a dnes tady jejich kolonie žije společně s divokými králíky. Syslové potřebují nízký trávník, nejvíc je ohrožují terénní úpravy a zastavění ploch, rušení mezí a nadměrné používání chemických látek v zemědělství.
Kdysi to býval obávaný škůdce, ale dneska je to vzácné zvířátko, které v přírodě téměř není možné zahlédnout. Známá kolonie syslů žila v pražských Letňanech, jenže ze zhruba 600 jedinců tady loni zahlédli už jen jednoho. Ale ještě zůstává pár míst, kde je můžete nejen vidět hodně zblízka.
Radouč u Mladé Boleslavi není žádné utajené místo. Stačí odbočit z hlavní, projet sídlištěm a před paneláky se vynoří louka s nízkou trávou. Vede tudy stezka, po které se chodí na procházky do blízkého lesa.
„Hele, tamhle jsou, vidíš?“Ostřím zrak na hnědozelenou louku. Bez brýlí mi to trochu splývá. Až po chvíli si všimnu těch malých hrbolků. Jeden se zrovna vztyčil a kouká na mě. „Jé!!! Sysel!!!“
Tak tady je ta hvězda. Představovala jsem si ho teda většího. A tohle zvířátko je velké asi jako veverka. Sysla jsem takhle naživo asi nikdy neviděla. Připomíná kreslené chipmunky, kteří na mě každé ráno ječí tím příšerným vlezlým hláskem z televize. Ale tenhle je zticha. Stojí a pozoruje mě mezi stromky. Opatrně našlapuji, ale než stačím udělat pár kroků, zvířátko bleskurychle zmizí v noře. Nevadí, tamhle vykouklo další. Udělám krok a šup! Je pryč. Vcházím pomalu na louku a kolem mě vykukují a mizí syslové. Trochu to připomíná nějakou hru. Dva kroky a šup! Sysel zmizí. Zkouším je amatérsky zachytit foťákem na mobilu, ale jsou příliš rychlí a zůstane mi po nich pokaždé jen hnědá šmouha.
„Dobrý den, vám tady takhle normálně běhají sysli?“zeptám se cyklisty, který se zastavil na projížďce a kochá se pohledem. „No jéje, těch tady je. Původně žili tamhle a bylo jich jen pár,“mávne k blízkému remízku. „Chodil jsem si je sem fotit a čekal hodiny, než nějaký vykoukl. Ale za posledních pár let se rozmnožili a jsou tak drzí, že vám pomalu vlezou i do fotobrašny.“
NESYSLÍME!
Sednu si na prohřátou mez a rozhlížím se. Když si oči zvyknou, všimnu si, že syslů je tady mnohem, mnohem víc. Díky zbarvení splývají s terénem, ale když se soustředím, dají se rozeznat velmi dobře. Tamhle se jeden vyloženě válí na trávě, tady se dva honí. Ozve se pištění. No vida. Tak taky umějí vydávat legrační zvuky.
Je jaro, slunce svítí a na syslí louce to začíná žít. A já jsem se zjevně stala toho všeho součástí, protože jeden ze syslů teď přiběhl až ke mně a pozoruje mě. Podle mých dosavadních informací by se měl postavit a hlasitě písknout, aby upozornil na hrozící nebezpečí i ostatní. Ale tenhle je zjevně prostě zvědavý. Pohnu rukou a on zmizí v nejbližší díře, které jsou tady na každém kroku. Ale po chvilce zase vyleze. Dobře, budu dělat, že si ho nevšímám, třeba přijde ještě blíž. Zaměřím pozornost na jeho kolegu, který běží opodál s tlamičkou plnou trávy. Další si odnáší kus piškotu. A šup s tím pěkně do díry. Nasyslit si.
Ale o tom jsem už také poučena a vím, že sysli nesyslí. Je to jedna z pověr, která se někde nějak uchytila a nemá nic společného s realitou. Když si sysel do tlamičky narve co nejvíc potravy, tak jen proto, aby si to mohl v klidu ve své noře sežrat. Žádné hnízdečko plné žrádla. Sysel na podzim prostě usne a upadne do takzvané pravé hibernace, kdy se jeho tělesná teplota sníží z 39 stupňů až na tři, a probudí se na začátku jara. Mimochodem prospí až osm měsíců v roce. Takže tenhle sysel, který si odnáší svoji porci do doupěte, se prostě zrovna chystá najíst. Představuji si, jak to v klidu všechno vyplivne ve své kuchyňce, vydechne si a pustí se do jídla.