CESTA DO HLUBIN DIVADELNÍHO PUBLIKA

Zveme vás na divadelní představení, které můžete prožít z netradičního úhlu pohledu: z jeviště do hlediště. Zajímá-li vás, jak herci smýšlejí o divácích a co všechno s diváky během své práce zažívají, usedněte do sedadel, vypněte si mobily a pojďte číst.

Náš článek se začal rodit před několika týdny, kdy český Facebook obíhala fotografie páru jakýchsi (snad čínských?) zmožených turistů v první řadě Národního divadla, kteří se vzpříčili etiketě a vypravili se na představení ve velmi uvolněném výletně-sportovní outfitu včetně šusťáků a tenisek. Málokterý Čech si nechal ujít příležitost pohoršit se nad úpadkem kulturních mravů a zneuctění zlaté kapličky. Jak na tyto přešlapy nahlížejí herci? To je úvodní otázka, kterou jim pokládám.

„V naší zemi se na večerní oblečení v divadle celkem dbá a osobně by se mi líbilo, kdybychom si tu úroveň udrželi, ale celoevropský trend je jiný,“říká Filip Blažek. „Měl jsem to štěstí dostat se na představení třeba do Londýna a tam vidíte diváky pomalu s igelitkami, jak dokonce svačí.“

Miroslav Hanuš jeho myšlenku rozvede: „No jo, Anglie, tam divadlo tradičně už od Shakespeara pojímají jako lidovou zábavu, zatímco na teritoriu Rakouska-Uherska se divadlo vždycky bralo jako nóbl věc.“

I jemu jako herci je příjemnější, sálá-li z hlediště spíše slavnostnější nálada. „Navozuje to dojem, že to, co probíhá mezi

mnou a divákem, je svého druhu událost. Nemusíte se na to vyloženě vyšňořit, ale někteří lidi se vyseknou opravdu rádi. U činohry záleží na tom, kam jdete; konkrétně na naše samety v Dlouhé, jak říkáme červeným sedadlům, se diváci oblékají zpravidla slavnostněji,“upřesní Hanuš.

Vypozoroval i jisté nuance mezi pražským a mimopražským publikem: „Když přijedou diváci zvenku, jsou zpravidla velmi vyfiknutí, je to pro ně událost. Velice je to vidět na školách: pražské školy klidně přijdou v džínách, tam už to mají opravdu nastavené jinak, ale v menších, a zvlášť přetrvává-li tam historicky určité kulturní milieu, jsou ti studenti často oblečeni opravdu výjimečně.“A co si o tom myslí herečky? „Jestli to divadelníci řeší? Tak to jste mě dostal,“praví zaskočeně Miluše Bittnerová. „Chlapi občas v šatně řeknou, že někde sedí pěkná baba, ale nemyslím si, že si extra všimli jejího oblečení. Víte, mně je jedno, co má kdo na sobě. Jestli tam bude sedět chlápek v montérkách, odvedu stejnou práci jako pro paní ve velké večerní.“

Namísto outfitu umějí herci v hledišti vysledovat mnohem důležitější detaily, jak dokládá postřeh Marie Doležalové: „Jedna kolegyně procházející právě obdobím hledání známosti jednou v šatně o pauze pravila: Sedí tam fakt pěknej chlap v šestý řadě vprostřed a nemá prstýnek!“

URNA NA JEVIŠTI

Velmi zasvěceně se do tématu vnoří Veronika Žilková. „Diváci jsou pro herce důležitější, než si uvědomují. Než začne představení, často se herci chodí kouknout dírkou v oponě, kdo to na ně dorazil. Diváci jsou ti, jimž jsou autor, režisér i herec vydáni všanc. Pochopí diváci, o čem hrajeme?“nadnese a hned odpoví: „Nikdo z tvůrců nepochybuje o schopnosti publika pochopit záměr uměleckého díla. Naopak tvůrci pochybují o sobě, zda jsou schopni sdělit myšlenku. První vteřiny rozhodují. Když se diváci nezasmějí na prvním jasném fórplace, na první komickou situaci, je zle. Herec propadne panice a už se veze na vlně nejistoty. Přitom někdy je divákům jen horko nebo jsou ještě myšlenkami doma, zda vypnuli troubu s kuřetem.“

Rozdíly v chování publika lze odpozorovat i regionálně při zájezdech.

Miroslav Hanuš: „Atmosféru v sále ovlivní už to, jestli je ve městě důležitější stadion než divadlo a naopak. Dále má vliv charakter šéfa tamního divadla, který vybírá program. Tábor nebo Děčín, to jsou ideální štace; tam jako člen abonmá uvidíte přehlídku toho nejkvalitnějšího i v rámci zábavných věcí. V jiných městech pro změnu uvidíte přehlídku toho nejlevnějšího. Zkrátka šéf divadla, který v místě působí třeba pětadvacet let, může město divácky hodně ovlivnit.“

Publika můžou být lokálně mrtvá nebo živá. Ale vlivů na atmosféru je víc, jak vysvětluje herec Ondřej Malý: „Specifickým zážitkem jsou zájezdové štace v oblastech, kde přetrvává silná tradice ochotnických souborů, příkladně v Podkrkonoší, kde publikum dovede být neuvěřitelně přísné a stejně tak mimořádně vděčné a uznalé.“

Veronika Žilková: „Ve městech, kde mají silné amatérské divadlo, se rázem ocitáte v konkurenčním prostředí, kde to diváci můžou brát až jako srovnávačku – kdo s koho. A při děkovačce můžete číst ve tvářích i velmi přísné signály: Tak tímhle vy se živíte? To my tady umíme mnohem líp! A nezdráhají se za vámi přijít s tím, že oni taky nazkoušeli Figarovu svatbu a tu vaši hraběnku hrála tady paní prodavačka z drogerie – a hrála ji líp.“

Filip Blažek: „Nejde to jednoznačně bagatelizovat, že co by nemělo úspěch v Praze, venku úspěch mít bude. Leckde mimo Prahu jsou diváci vstřícnější, víc reagují a jsou veselejší, ale taky ne všude. Někam přijedeme s tutovou věcí – a nic. Přitom to nehrajeme nějak divně oproti normálu, ani nejsme po mejdanu, ale lidi mlčí jako přibití. A pak na konci můžou pomalu strhnout sál.“

Marie Doležalová: „V některých městech se diváci po představení přiznávají, že mají herce ve větší úctě a nechtějí nás rušit smíchem. Po jednom zájezdu v Písku, kde jsme hráli komedii, skoro nikdo se nesmál a my odcházeli jako spráskaní psi, jsme venku na diváky narazili a všichni nám děkovali, jak to bylo úžasné. A my jsme zaraženě namítli: Ale vy jste se vůbec nesmáli! A jedna paní říká: No, my tady v Písku se nesmějem...“

Rozdíly v přijímaní představení ilustruje Veronika Žilková na příkladu konverzační komedie Urna na prázdném jevišti. Vypráví o třech herečkách, které přicházejí do prázdného divadla za účelem rozptýlení popela zesnulého režiséra: „Hrajeme to tak, jako by hlediště bylo prázdné, takže když třeba vidím volné místo, sedám si vedle diváků a různě mezi nimi prolézám, jako kdyby tam nebyli – to mívají diváci hrozně rádi. Ale například v Karlových Varech to lázeňští hosté příliš nepřijali a v podstatě netleskali.“

Že by jim bylo nepříjemné téma smrti a pohled na urnu na jevišti?

„Asi to nebude hlavní důvod, protože v Ostravě bylo publikum starší, určitě nebylo zdravější a přitom diváci potleskem málem zbourali sál a už tam jedeme počtvrté.“Vysvětluje si to tím, že industriální Ostravsko je podobně jako oblast Liverpoolu v Anglii patrně náturou tvrdší a lidé tam mají rádi drsnější humor, zatímco lázeňští hosté mají rádi krásné kostýmy a měšťáčtější pojetí.

A dále Žilková odpozorovala: „Když přijedeme do polorozpadlého kulturáku, vždycky je představení lepší než v nějakém divadle čerstvě po rekonstrukci, protože to vznešené prostředí jako by lidi nutilo k jakési

snobárně, kdežto v rozbouraném baráku se víc uvolní a nic je neruší od příběhu představení.“

NEBEZPEČNÝ DIVÁK

Publiku, které z iracionální příčiny hrobově mlčí, se v herecké hantýrce přezdívá Maďaři, Holanďani nebo Arabové. V pražském Činoherním klubu se vlažným divákům přezdívá „sobotní publikum“.

Veronika Žilková: „V sobotu večer diváci na podněty reagují jinak než například ve středu. Měli přes den dobrý oběd, pak šli možná na zmrzlinu, na procházku, a tak nejsou tolik pozorní, jako když dorazí rovnou z práce, z porady, kdy mají vzrušivější nervovou soustavu.“

„Zajímavé Holanďany jsem jednou zažil v Moskvě v divadle Na Tagance,“zavzpomíná Ondřej Malý. Taganka, to je světově proslulá scéna s excelentním a velmi kultivovaným publikem, Rolls-Royce mezi divadly! „Hráli jsme s Klicperovým divadlem hru Odcházení – v češtině se simultánním tlumočením, ale od první minuty bylo něco špatně; asi polovina diváků se nesoustředila, ošívali se, dohadovali mezi sebou, což asi po čtvrthodině eskalovalo, když se někteří začali zvedat a odcházeli do foyer. A vy stojíte na jevišti a nevíte, co se děje. Následně vyšlo najevo, že pořadatelé jim rozdali tlumočnické mašinky s vybitými baterkami.“

Pasivnější než Holanďan nebo Maďar je už jen spící divák.

Miroslav Hanuš: „O tom, že se půjde do divadla, většinou rozhodují ženy. Jejich manželé s nimi jdou, ale často je to nad jejich fyzické nebo intelektuální síly, takže jim začnou padat oči. Občas někdo s nástupem spánku strašně bojuje a pozorovat to je napínavé a přitažlivé, takže sám musíte od takového diváka uhýbat očima.“

Veronika Žilková: „Opět historka z Činoheráku. Na Sex noci svatojánské jsem koupila lístky do první řady jedné paní doktorce, která usnula, a já – kdykoliv jsem měla přímo nad ní vykřiknout – jsem vždycky poodešla kousek dál, abych ji nevzbudila. Věděla jsem, že je unavená z práce, a navíc bylo strašné horko.“

Opačně stačí jediný výrazně excitovaný divák, který vám představení úžasně nakopne.

Miroslav Hanuš: „Svým smíchem během pěti minut vysvětlí zbytku hlediště, že to představení je strašně vtipné, a rozchechtá vám je někdy tak, že při hraní musíte až ubírat.“

Ilustruje to na příkladu velmi vděčné a hlasitě se řehtající divačky, která si v Divadle v Dlouhé velmi oblíbila komedii Škola základ života a pravidelně ji navštěvovala. „Herec si výjimečně vděčného diváka samozřejmě váží, ale z hlediska představení je takový divák smíšek až nebezpečný. Zmíněná dáma představení časem znala zpaměti, takže už když se blížil vtip, řvala smíchy čili ve své spontaneitě ten vtip zničila.“

Filip Blažek: „Smích samotný by stál za analýzu. Neumíte si představit, kolik druhů smíchu lidi dokážou vyprodukovat: od krákání přes dušení až po vysoké kvičení... Někdy se z toho složíme smíchy i my.“

Á, VOLÁ MI SMRT!

Leckde tradovaná historka, že nějaká divačka se smála tak, až z toho porodila, přebíjí historka z libereckého Šaldova divadla, kde před lety nebohý divák zemřel a o přestávce ostatní diváci viděli už jen tělo ukládané do pohřebního vozu. Tamní pěvec Stanislav Dašek tehdy zavzpomínal na historku z pražského angažmá: „Když jsem zpíval v Národním divadle Vaška, viděl jsem, jak z lóže vynášejí pár, který byl přistižen při souloži. Dámu stihla z leknutí křeč, a tak museli být vyneseni na nosítkách přikrytí plachtou.“Ale vraťme se do současnosti. Filip Blažek: „Nám zatím nikdo neumřel, ale teď jsem slyšel, jak kolegům přerušila představení divačka, která vstala a začala se ostře vymezovat vůči tomu, že herečka si na jevišti v rámci role připálila cigaretu – že je nepřípustné kouřit v uzavřeném prostoru. To musí být úžasná situace! Jinde se prý stalo, že tvrdě vešel na scénu policista s tím, že na ulici někdo blbě parkuje a ať si to dotyčný majitel vozu jde vyřešit.“

Zpravidla představení ruší jen zvonění mobilů, ale o to alergičtější na to herci jsou.

Miroslav Hanuš: „Třeba já jsem u nás navrhoval, že vím o tom, že za hranicemi se někdy používá rušička, ale prý to tady není legální. Škoda, ušetřilo by nám to tolik nervů.“

Telefony zvoní zhruba na každém druhém představení.

„Na začátku obvykle zazní prosba, aby si diváci telefony vypnuli, ale oni si je o pauze zase zapnou a pak na to zapomenou, takže častěji to zvoní v druhé půlce,“říká Hanuš. „Osobně se někdy ocitám na hraně situace, že bych se skoro až otočil do hlediště, jako to udělal Martin Huba, když u nás hostoval – že jestliže ten člověk, kterému to zazvonilo, z toho sálu neodejde, tak on nebude hrát dál. A skutečně toho dosáhl.“

Zažil už i situaci, kdy si divák zalezl s telefonem pod sedadlo v domnění, že není slyšet. „Přestali jsme hrát a všichni jsme se dívali tím směrem, jenže on byl tak zabředlý sám do sebe, že ani nepostřehl, že se nehraje.“

Novinkou posledních let je, že diváci si neomaleně představení pomocí telefonů fotí nebo natáčejí.

Miluše Bittnerová: „To nesnáším! Divadlo, to je přítomný společný okamžik a ten si divák s mobilem v ruce neužije. Nechápu, jak může někdo fotit herce s bleskem. Ani gorily v zoo nesmíte děsit bleskem! Jsem na to alergická. Sice nezastavím představení, jako někteří kolegové, ale v rámci jevištní figury si to s dotyčným vyříkám.“

Telefon může zničit i dramatické finále.

„Hrála jsem dvě hodiny tragédii, která končila textem Ó, smrti, přijď si pro mě, kde jsi, ty bezzubá krásko? A v tu chvíli zazvonil divačce mobil,“vzpomíná Veronika Žilková. Co s tím? „Musíte odhadnout ideální řešení. Když neodoláte vtípku Á, má smrt mi volá, zničíte celou stavbu dramatické chvíle. Věta Slyším, že smrtka zavolala někomu přede mnou, taky může diváky rozesmát. To je situace, kdy

se odbourání nehodí. Nejlepší je počkat, až divačka telefon zvedne, vyřídí nebo vypne v kabelce, většinou chvíli ve tmě štrachá a hlasitě šeptá Věro, teď nemůžu, jsem v divadle – a pak pokračovat ve vlastním umírání.“

VODKA S FRANTOU

Koncentrace rozsvícených displejů v hledišti mocně houstne v momentech, kdy se hraje nějaký zásadní fotbalový nebo hokejový zápas. To zvlášť trýznivě prožívají muži, kteří viditelně po boku svých manželek trpí, a tak se snaží výsledek aspoň kontrolovat v online přenosech na mobilech.

Veronika Žilková: „V létě 1996 jsme hráli v Mladé Boleslavi Ibsenovu Paní z moře. Hrál se taky zápas Česko–Rusko o postup ze skupiny na mistrovství Evropy, chlapi byli v publiku zoufalí, a tak kolegyně Dana Černá vběhla na jeviště a zvolala: Je to 3:3! Lidi to hrozně ocenili, zatleskali a pokračovalo se v hraní.“

Vtipnou vzpomínku má i na éru, kdy byla trendem technická pomůcka na vyhledávání klíčů – pískli jste v určité tónové frekvenci a pípák na klíčích se rozpípal taky a vy jste klíče našli.

„Ta frekvence byla stejná jako výška mého hlasu. Stávalo se často, že jsem vběhla na jeviště a v dramatické hře zavolala Mami! a půlce hlediště se rozpípaly klíče v kabelkách.“

Ovšem ne pokaždé zlobí s telefony jen hlediště: „Může to být i naopak,“nadnese pobaveně Ondřej Malý. „Mojí ženě Pavluše se kdysi stalo, že herecký kolega seděl nějak divně vedle ní a zdálo se jí, že opožděně nebo vůbec nereaguje na její repliky, načež zjistila, že pokukuje skrytě na mobil a sleduje textový přenos nějakého tenisového utkání.“

Když se představení povede, následuje aplaus, ale herečka Marie Doležalová na svém blogu Kafe a cigárko upozorňuje i na fenomén walking ovation. Což je: „Modifikace standing ovation, kdy diváci tleskají vestoje nadšení z výkonu herců. Walking ovation je termín pro diváky, kteří hned, jak hra skončí, neudrží se na lavici a jdou domů, případně spěchají na autobus, v nejhorším případě chtějí být první u šatny. Většina z nich při úprku stále ještě tleská, odtud tento název.“

Opačným případem je občasný divák, který netleská záměrně a při děkovačce bývá dobře vidět. „To je jev, který osobně nesnáším,“přiznává Doležalová. „Je to strašně trapný pocit – klaníte se, všichni tleskají a ten člověk sedí, kouká na vás a má ruce záměrně v klíně. Přijde mi to až jako hrubost.“

Po děkovačce někdy diváci hercům píší vzkazy.

„Většinou jsou pochvalné, ale některé i vtipné,“říká Veronika Žilková a zacituje: „Včera jsem na vás byla v divadle a celé představení jsem přemýšlela, čím si barvíte vlasy. Mohla byste mi napsat značku? Chtěla bych stejnou barvu, jako máte vy.“

Nejmíň se herci těší na představení s označením ZADÁNO, které si zaplatí firma pro zaměstnance. Zpravidla si pronajme celé divadlo, a tak se těmto produkcím v hereckém slangu říká „pronájmy“.

Filip Blažek: „Pro divadla to má velký ekonomický přínos, ale pro herce to bývá utrpení. Bývá to spojené s rauty, takže lidé tam chodí rozjívenější. Pokud si firma vybere nějakou klasiku, vy tam kydáte tuny veršů a v hledišti sledujete otrávené obličeje chlápků, kteří se těší, až si dají o pauze vodku s kolegou Frantou.“

Marie Doležalová: „Pokud jsou diváci po přestávkovém rautu opilí, pak se hraje strašně blbě, publikum má úplně jiný rytmus smíchu. Atmosféra se liší už proto, že lidé dostanou lístek zadarmo, takže si toho tolik neváží, což je znát. Když se hraje komedie, může to být i skvělé představení, ale běda, když jsou ve hře nějaké fóry na téma chlapi-ženy-nevěry, protože kolegové se mezi sebou znají a necítí se tak svobodní, aby se upřímně smáli.“

Zásadním faktorem je šéf firmy, která si představení objednala, praví Miluše Bittnerová: „Varianta první – šéf je přítomný a hlediště čeká na jeho reakci, lidi se často kontrolují a drží zkrátka. Varianta druhá – šéf je nepřítomen nebo je oblíben a diváci prožívají představení úplně normálně. Varianta třetí – alkoholické občerstvení se podává už před představením. Pokud hrajete komedii, je to pecka a smích se lepí na paty. Druhá půlka představení je někdy náročná, protože alkoholem posilněný divák rád nahlas radí postavám. Jednou mi jeden velmi zpitý divák radil, ať se ve hře nevdávám za kolegu a vezmu si jeho. Bohužel ho brzo vyvedli, takže z našeho vztahu nic nebylo.“

Nicméně pronájmy můžou mít i překvapivě sympatickou atmosféru.

Miroslav Hanuš: „Příjemné je hrát pro charitativní organizace, kdy přijdou lidé jaksi kulturně nebo humanitně založení, takže divadlo je zajímá.“

Veronika Žilková: „Nejlepší diváci jsou doktoři, ti jsou šťastní, že si můžou odpočinout. Dřív nemocnice kupovaly pro zaměstnance celá představení a ta bývala pravidelně úspěšná.“

Miluše Bittnerová: „Hráli jsme i pro mentálně postižené. Reagovali bouřlivě a většinou na jiných místech hry, než jsme byli zvyklí – nový rozměr kusu, který jste předtím hráli stokrát. Jednou jsme hráli Čechova pro jeptišky. Bylo to malé divadlo, všude seděly černobílé postavičky. Před představením jsme si řekli, že nebudeme používat slova jako Ježíši Kriste, sakra a podobně. To bylo nejhorší, co jsme mohli udělat. Ta slova nám tam pořád padala, nešlo to zastavit.“

SKOBIČKOVÉ ÚTOKY

Specifickou diváckou sortou jsou příležitostní komentátoři, kteří si s jevištěm povídají jako s televizí anebo šťouchají do svých partnerek: „Slyšíš to? Ta herečka je stejná jako ty!“

Ovšem absolutní zkouškou hereckého sebevědomí

a osobnosti je školní představení pro děti a puberťáky. Ne náhodou v jednom dětském divadle přezdívají herci malým dětem „krakeni“.

Ještě jako herec v mosteckém divadle hrával léta pro školní publikum v dopoledních představeních Filip Blažek, už od nemilosrdných devíti hodin dopoledne.

„Klasika – jakmile uvidíš na jevišti první vystřelenou skobičku, začneš hrát třikrát rychleji; občas jsme mezi nimi opravdu kličkovali, aby nás nikdo netrefil. Jednou to ale nešlo – při výpravném představení Odyseus jsem se houpal v sítích asi ve čtyřmetrové výšce, pode mnou látka přehozená přes poměrně ostré dráty vytvářející iluzi vln. A do toho se mnou jevišťáci houpali jako v loďce, když vtom – skobička! To jsem si řekl jenom: A do pr... jdou po mně!“

Veronika Žilková: „Nejhorší diváci jsou dospívající děti, které přišly do divadla povinně a celou dobu se snaží zaujmout spolužačku nevhodným chováním. Herec je pro ně ten, komu to nandají.“

Což zažila i Ester Kočičková, když v představení pro jednu herečku – Vyučování Dony Margaridy – hrála učitelku a záleželo jen na tom, zda dokáže uřvat i školní publikum. Jednou do hlediště zasedla parta učňů a záhy se rozhodla, že Kočičkovou odstřelí. Křičeli, řvali, házeli po ní předměty. O pauze se rozsypala a odmítla hrát dál, vtom přišel jejich vychovatel s vysvětlením, že vypadá a jedná téměř identicky jako jedna velmi neoblíbená učitelka z jejich ústavu, a že ji tedy berou jako předmět katarze.

V Divadle v Dlouhé, které kdysi pod názvem Divadlo Jiřího Wolkera sloužilo jako scéna vyhrazená představením určeným mládeži, při nastěhování objevili velký červený nápis TICHO, který prý býval nainstalován na portále a pokud hluk v hledišti obsypaném dělnickou mládeží přesáhl snesitelnou mez, inspicient do hlediště nápis blikavě rozsvěcel.

Nastupující soubor Divadla v Dlouhé povinnost odehrát část představení pro školy čtvrtinově přejal a třeba Miroslav Hanuš k tomu údělu přistupuje s vědomím, že divadelník je osvětář: „Mladí lidi si teprve hledají cesty, kterými se vydají. Spoustu z nich rodiče do divadla nikdy nevzali, takže to pro ně může být klíčový zážitek, který je nasměruje v kariéře jinam. Nepovyšuj se, říkám si, i když tě odmítají, protože reálně zajímá divadlo jen kolem čtyř až pěti procent populace.“

Před časem v divadle na Kladně režíroval Romanci pro křídlovku, krásný, ale nesnadný a křehký poetický kus.

„Před jedním dopoledním představením, kdy jsme tam měli sto dvacet dětí, jsem si vzpomněl na metodu přímé komunikace, kterou razila dramaturgyně Mojslava Pernicová – před každým představením k těm dětem krátce promluvila. A tak jsem před ty hezky oblečené děti taky vylezl a uvítal je slovy, že to třeba nebude úplně snadné, ale že to bude krásné, že jsou na světě různé věci, že se nemusíme pořád jen smát, ale ať se toho nebojí a že to bude o věcech, kterým budou brzy rozumět: o smrti a o sexu; že obě ty věci na ně čekají. Trochu se uculovaly, ale osvědčilo se to, bariéra byla zbořená. Od té doby se v tom pokračuje a ta hodina dvacet probíhá zpravidla hladce.“