Good bye, první ligo. Na rok, na dva, navždy?
Kryštofa Ženatého, šéfa východočeské MF DNES
Není to tak dávno, co bylo v módě litovat fanoušky fotbalové Slavie. Dokud nepřišly čínské miliony, které slavný klub (alespoň na chvíli) vrátily mezi českou špičku, zdálo se, že management sešívaných není schopný udělat správné rozhodnutí, ať už v klubových kancelářích sedí kdokoli.
Loni se pozornost a soucit fanoušků přesunuly o kousek dál, popojely z Vršovic na Letnou. Velkolepé divadlo s italským koučem a zahraničními superstar zaměstnalo fotbalovou veřejnost téměř na celou sezonu. Chlapi v každé hospodě od Aše po Jablunkov věděli dopředu, jak to dopadne – a ono to tak také dopadlo. Jen lidé zodpovědní za chod historicky nejúspěšnějšího českého klubu jako by neměli alespoň špetku schopnosti předvídat, co změny přinesou. Show to byla veliká.
Velké jeviště patří velkým klubům, takže na nás už si nikdo ani nevzpomene. Na nás, fanoušky Zbrojovky Brno. Dnes brněnská jedenáctka nastoupí k poslednímu zápasu sezony. A minimálně na 14 měsíců to bude poslední zápas v nejvyšší soutěži.
Druhá liga, také liga, můžeme se utěšovat. Jenže záře reflektorů už bude upřena na jiné. A vyhrabat se zpátky nebude nic snadného. Své by o tom mohli vyprávět třeba v Hradci, v Českých Budějovicích nebo na Žižkově.
Navíc v sezoně, kdy přímo do první ligy postupuje jen vítěz druhé nejvyšší soutěže. Další dva adepty čeká baráž s prvoligovým protivníkem.
Všechno zlé bývá k něčemu dobré, a tak se člověku chce věřit, že teď je ta pravá chvíle odlepit se od pomyslného dna, že jedna nebo dvě sezony v suterénu mohou pomoci pročistit ovzduší, vybudovat kvalitní kádr, a v dlouhodobém horizontu klubu pomoci.
Jenže zkušenosti naznačují něco jiného. Od poloviny devadesátých let, kdy Zbrojovka – tehdy coby Boby Brno – hrála o poháry a kdy na stadion za Lužánkami chodily desetitisíce lidí, klesá klub níž a níž. Výjimky v podobě čtvrtého (2008) či šestého (2016) místa střídají hlubší a hlubší propady včetně dvou sestupů.
Kde je chyba? Druhé největší město republiky, fotbalová tradice, živoucí legendy jako Kroupa, Jarůšek, Dostálek nebo Švancara. Obrovský fanouškovský a tím pádem i reklamní potenciál. Plány na nový stadion, sliby politiků. A realita? Nic, nic, nic.
Je to deset let, kdy Brno skončilo v lize čtvrté, o pět bodů za mistrovskou Slavií. Tehdy prodalo za stamilionové částky Kaloudu, Mazucha, Holka, tým měl jasnou kostru, svou herní tvář, byla radost na něj koukat.
Stačil rok, aby nezůstal kámen na kameni. Kde skončily peníze za přestupy, proč nebyl nikdo schopný vytěžit úspěch a vystavět na něm úspěch ještě větší? Vždyť stačilo málo. Hráče nahradit alespoň podobně kvalitními, zachovat kostru týmu, myslet na dva, na tři roky dopředu.
Brno tehdy za talentované mladíky dostalo podobné peníze jako později Plzeň za svou první účast v Lize mistrů. Vidíte ten rozdíl? Zatímco Západočeši na nich vystavěli budoucnost a dodnes kralují českému fotbalu, někdejší jihomoravská bašta může jen vzpomínat.
A tiše závidět. Nejen Plzni, ale třeba i Kometě. Brněnský hokejový klub zažívá roky renesance. Dva tituly v řadě, sponzoři čekající ve frontě (přeháním, samozřejmě), pravidelně vyprodaná aréna, neotřesitelná pozice majitele a nyní i trenéra Zábranského, který slavný klub vytáhl z bahna.
Hokejová Kometa si přitom také prošla roky bídy a beznaděje, padla dokonce do třetí ligy. Co je potřeba ve fotbalové Zbrojovce změnit? Všechno. A nejlépe taky najít nějakého „Zábranského“.