Století spojené Pittsburghem

Od Pittsburské dohody, která zakotvila budoucí spojení Čechů a Slováků v samostatném státě, uplyne ve středu sto let. Jejích pětadvacet signatářů by se dnes asi nestačilo divit, ale to hlavní, duch této dohody, přetrval dodnes bez podstatnější změny.

Když se dnes vzpomene americké město Pittsburgh a číslo končící osmičkou, vybaví si většina Čechů i Slováků hokejového fantoma Jaromíra Jágra. V polovině příštího týdne bychom ovšem neměli minout ještě mnohem významnější pittsburskou osmičku. Přesně před sto lety byla totiž v tomto americkém městě podepsána dohoda mezi českými a slovenskými krajany, kteří tak spolu s Tomášem Garriguem Masarykem oficiálně proklamovali svou vůli založit ve střední Evropě svobodný stát.

Nejednalo se o závazný právní dokument, ale o jakousi oficiální dohodu zavazující zejména morálně všechny signatáře nasměrovat osudy Čechů a Slováků po skončení první světové války ke společné budoucnosti.

To, že byl zmíněný text sepsán 30. května 1918 právě v USA, mělo své důvody. Spojené státy se svým aktivním angažmá v prvním světovém globálním konfliktu pozvolna vyhouply do pozice hlavní velmoci dvacátého století.

Právě ony, skrze svého prezidenta Woodrowa Wilsona, deklarovaly nutnost sebeurčení středoevropských národů. No a zástupci národů, již přestěhovaní do USA, za to významně lobbovali a dělali této myšlence patřičný marketing. Čeští a slovenští krajané žijící v moderní americké zastupitelské demokracii chtěli svobodu a státnost pro země svých předků.

Pod Pittsburskou dohodou je kromě Masarykova dalších dvacet čtyři podpisů. Jednotlivé osobnosti zastupovaly mocné a početné krajanské organizace – Slovenskou ligu, České národní sdružení a Svaz českých katolíků. Zrodilo se tak tehdy efektivní pouto Čechů a Slováků, které se v průběhu dvacátého století dále vyvíjelo a připomínalo v lecčems vztah staršího a mladšího sourozence.

Společný stát jako výhoda

Legendární dohoda z Pittsburghu měla celkem šest programových bodů. Ten úvodní byl jednoduchý a zároveň zásadní. Týkal se shody krajanů na politickém usilování o společný stát Čechů a Slováků. Češi chtěli navázat na svou historickou tradici státnosti. Zástupci slovenských krajanů naopak věděli, že v rámci Uherska nelze po konci války ani v nejmenším očekávat národní emancipaci své domoviny. Společný stát s Čechy ji zákonitě nabízel a po roce 1918 i opravdu reálně uskutečnil.

Další bod sliboval Slovensku ve společném státě vlastní administrativu, sněm a soudnictví. Také toto očekávání bylo správné, byť jeho plnou realizaci pomocí přirozeného politického vývoje zastavila další světová válka. I přesto Slovensko mezi světovými válkami díky společnému státu s Čechy vykročilo z evropského suterénu. Vytvořilo si vlastní inteligenci i administrativu a Slováci se stali plnohodnotným evropským národem.

Třetí bod byl pro Slovensko po staletí drtivě maďarizované zcela přelomový. Požadoval zavedení slovenštiny jako úředního jazyka ve školách, úřadech a ve veřejném životě.

Z dnešního pohledu bylo právě toto pro Slovensko zřejmě největším přínosem. Němci a Maďaři, kteří se stali na území Československa de facto národnostními menšinami, totiž měli svůj jazyk na zmíněné úrovni již mnohem dříve, díky pozici v habsburské monarchii.

Proměny domácího soužití

Jeden z bodů se týkal i uspořádání společného státu. Češi a Slováci podle něj měli po skončení první světové války žít v demokratické republice. S odstupem můžeme konstatovat, že se jim to podařilo v meziválečném období z hlediska udržení demokracie a svobody déle i lépe než dalším středoevropským národům.

Předposlední položka dohody z Pittsburghu byla nosná právě pro americké krajany. Zavazovali se více spolupracovat. České a slovenské spolky i organizace byly totiž v USA rozděleny podle národností. Chtěly proto více kopírovat sloučení svých národů ve střední Evropě do jednoho státu.

Krajané ve Spojených státech amerických tehdy měli k regionu svých předků velmi blízký vztah. Řada z nich se v něm totiž ještě narodila. I proto měly jejich aktivity pro vznik Československa zásadní přínos. Masaryka a jeho exilové kolegy podporovali politicky, finančně i společensky.

Legendární pittsburský dokument také logicky vycházel z toho, že v květnu roku 1918 stále probíhala světová válka. Stanovoval proto, aby si podrobné ustanovení a zřízení česko-slovenského státu ponechali ve své pravomoci Češi a Slováci a zejména jejich pravoplatní představitelé uprostřed Evropy, až bude nastolen mír. Toto pak beze zbytku postupně republika naplňovala.

Soužití Čechů se Slováky se postupně vyvíjelo. Účelově vytvořený čechoslovakismus neboli vnímání Čechů a Slováků jako jednoho národa postupně dozrál k požadavku Slováků na skutečnou autonomii. Nebýt mnichovského diktátu, který republiku rozbil, autonomie by se přirozeným vývojem určitě dosáhlo.

Česko-slovenský vztah byl však přerušen českými Němci a Hitlerem, kteří pod rouškou získání lepšího postavení německých obyvatel v Československu docílili jeho likvidaci. Další dějství společného soužití pak pokračovalo až po druhé světové válce.

Odkaz Pittsburské dohody

Kdyby se dnes všech dvacet pět signatářů Pittsburské dohody mohlo podívat na naše počínání, asi by se lecčemu divili. Zatímco oni spatřovali společné soužití národů se stejnými cíli za výhodné, jejich nástupci to vyhodnotili jinak. Československo se navzdory překážkám, kterým muselo ve dvacátém století čelit, rozpadlo.

Chválili by určitě to, jak blízko k sobě Čechy a Slováky přimklo dlouhé společné soužití. To ve světě po rozpadu států na menší celky nebývá obvyklé.

S údivem by asi kvitovali, že zástupci Čechů a Slováků dnes zasedají s mnohem většími evropskými národy u jednoho stolu v Bruselu. Chápali by i to, že jejich hlasy jsou slyšet méně než hlasy těch silnějších. I oni totiž před sto lety patřili v USA k těm méně početnějším, ale o to více byli aktivní a spojili se právě na úrovni Pittsburské dohody, aby byli více slyšet.

Viděli by dnes kolem sebe spoustu důkazů, že jejich idea nepředstavovala jen romantický pokus, ale měla smysl. Češi a Slováci jsou totiž tak nějak pořád spolu. Když na zimní olympiádě v Koreji přišel slovenský prezident Kiska do Českého domu, obrazně ho vítali jako vlastního.

Čeští hokejoví fanoušci se zase těší, že si příští rok naše reprezentace zahraje na mistrovství světa v podstatě doma, totiž v Bratislavě. Počet Slováků žijících v České republice vzrůstá. V oblasti kultury a umění jsme spojeni nadále.

Ve výčtu vzájemného souznění by se dalo pokračovat. Postupně se tak zřejmě naplnily všechny body Pittsburské dohody.

Je pravděpodobné, že by byli uvedení signatáři zvědaví osobně i na tu nejslavnější pittsburskou hvězdu ze střední Evropy, jejíž číslo také obsahovalo osmičku a která je posléze zastínila. Oni už totiž před sto lety věděli, jak důležitý je politický marketing a propagace. Jágr přece stále hraje, a navíc stihl ještě reprezentovat i to „jejich“Československo.