Mlč a kochej se, varuje Teambuilding

S každým dalším pokusem sílí dojem, že českou komedii už nelze vyléčit, jedině ji zakázat s odůvodněním, že hrozí epidemií. Nejnovější varování nosí jméno Teambuilding.

Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES

musel vědět, že vyrábí film zhola zbytečný, chudý duchem i náklady, bez zajímavého sdělení, bez atraktivních jmen – o herectví se tu takřka nedá mluvit, bez naděje na nevídaný kasovní trhák. Přesto firma, již zastupují i režisér či kameraman snímku, projekt odstartovala.

Krojovaný čichač stop

Druhou sebevraždu páchá chatrný scénář a třetí stavba vyprávění, posilující dojem bakalářské historky ze čtvrté cenové skupiny u pátého piva. V penzionu, kam přijíždějí jistý ředitel se svou milenkou a poskokem, aby objednal pobyt pro firemní akci podporující pospolitost zaměstnanců, vyslechnou neblahou zkušenost recepčního z podobného podnikového výletu. Zpětné líčení se tak nastavuje sitcomovou konverzací typu „Dáte si kávu? – Vyprávějte dál“, která jen zabíjí čas včetně vysvětlujících komentářů.

A konečně se snímek naprosto míjí s každým typem komedie, který snad mohl mít na mysli. Na crazy je málo potrhlý, na satiru málo vynalézavý. Prakticky střídá pouze dva druhy sdílených trampot: hned na cestě autobusem se dostaví hromadné zvracení a pak v hotelu, jehož personál představuje karikovanou sbírku šizuňků, následuje neméně masová průjmová epidemie; včetně doslovných zvukových efektů a zubožených aktérů ve frontách před toaletami všeho druhu.

V rámci utužení kolektivu sice pořadatelská agentura vymyslí sportovní klání, ovšem ani cyklistická obdoba Pevnosti Boyard nenašla originálnější možnosti než mechanický sled výjevů, v nichž se bloudí, padá, visí a úpí. Jenže bez pořádného příkoří se bláznivá fraška neobejde, a pokud jde o dialogy, divák má na výběr pouze mezi mužskými burany a ženskými slepicemi. Jediné dva nápady vyloudí náznak úsměvu, krojovaný čichač stop a závodnický bojkot cílové rovinky.

Musíš si vážit sám sebe

Kdykoli už opravdu není co sdělit, přijdou letecké záběry krajiny; přírodních prostřihů je v Teambuildingu snad víc než vlastního děje a radu jedné z postav „Mlč a kochej se“lze chápat jako jediný možný návod pro diváka v kině.

Ale to nejhorší přijde až nakonec po směšných orgiích: totiž mravní ponaučení včetně plačtivé zpovědi a pouček ve stylu „musíš si vážit sám sebe“. Vedle smrtelně vážného slovního průjmu se ten fyziologický zdá zpětně skoro voňavý.

V předešlém Pepovi se dal vytušit aspoň stín ctižádosti; Teambuilding ji pohřbí v upachtěné pointě poté, co filmařské zákonitosti vystavil mučení po celých osmdesát minut.