Proč má ten kluk na koni dívčí šaty a říkají mu král?

Ve Vlčnově zítra vyjede na koních krojovaná družina s mladým králem s růží v ústech. Jízda králů, tradice ze seznamu UNESCO, je pořádána od nepaměti.

Pro celou obec je to prestižní událost. Pro rodinu krále velká čest. A pro mladé jezdce nebo desetiletého krále výsada, která jinde v republice nemá obdoby. Být součástí Jízdy králů, ať už ve Vlčnově, Kunovicích, Hluku, nebo Skoronicích, je výjimečný zážitek. „Jízda králů má silný národně identifikační náboj. Jeho prostřednictvím si vytváříme vztah k našemu češství či moravanství,“říká Martin Šimša, ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici.

Vědí odborníci, jak a z čeho jízda vznikla?

V současné kompaktní podobě se formovala od 80. let 19. století do 70. let 20. století, tedy do chvíle, kdy se z ní stal tak trochu folklorní festival. Kdy v ní převážila reprezentativní funkce, začala ji symbolizovat barvitá výzdoba koní, obřadní kroje a množství cizích lidí. Stala se společensky známým a frekventovaným fenoménem, na který se jezdili dívat milovníci lidové kultury ze značné dálky.

Původ je však asi daleko hlubší.

Ano. Souvisí s letními aktivitami, které provozovali na venkově skupiny mladých svobodných mužů, kterým se říkalo chasa. A ti až do 80. let 19. století byli na vesnici většinou cizinci. Bývalo totiž zvykem, že rodiče posílali děti do služby. Někdy do sousedství, jindy až na Hanou, na Brněnsko či Mikulovsko, prostě tam, kde stály dost velké grunty, aby v nich dospívající chlapci dostali práci. V novém prostředí byli odkázáni na podporu ostatních mládenců, kteří sloužili ve vesnici na jiných hospodářstvích. A tato chasa si mezi sebou volila stárka, tedy nejsilnějšího mládence, který byl jejím zástupcem před zbytkem vesnice.

Jezdili na koních?

Jistě, starost o koně patřila mezi hlavní povinnosti čeledínů či pacholků sloužících na hospodářství. Kolem svatodušních svátků – letnic, které se slaví 40 dní po Velikonocích, začali mládenci na loukách pást koně. Přitom se poměřovali, kdo je v jízdě nejobratnější a nejrychlejší, což patřilo mezi tradiční způsob volby stárka. Skupina se svým stárkem-králem vyjížděla na hranice katastrů, kde se králové zaklesli malíčky a snažili se manévrovat koně tak, aby druhého shodili na zem. Kdo prohrál, musel dát bečku piva či vína, které společně vypili. Jezdci pak projeli vesnicí, vyvolávali děvčata a dostávali za to výslužku, aby mohli pořádat muziky.

Proč vyvolávali děvčata?

Protože je tím uváděli mezi dospělou mládež. Dělali to i tak, že před domy děvčat, která už chlapci považovali za dospělá a chtěli je zvát na taneční zábavy, postavili malou májku. Když se máje kácely, tak mládež obcházela vesnici a brala děvčata s sebou k té největší na návsi a přitom je vyvolávala.

Odtud pramení vyvolávky dnešních jezdců?

Ano. Tehdy to ale byla krátká charakteristika ve smyslu, jestli je děvče pilné, či líné, jestli umí dobře vařit, nebo ne, jestli se rádo strojí, či se ohlíží po chlapcích. Hlavně negativní ohlasy byly velký strašák, takže se matky snažily uplatit mládence, aby byli mírní. Ještě dnes je veřejné vyvolávání děvčat a obyvatel vesnice významným prvkem Jízdy králů.

Co v průvodu krojované družiny symbolizuje mladý král s růží v ústech a v dívčím kroji?

V řadě českých regionů se v minulosti říkalo král největší májce v obci. Bývalo zvykem, že stárek musel na májku vylézt, uříznout vršek a snést ho dolů. Ozdobený vršek stromu je v tom případě podoba vladařského žezla a spojení mladého muže s mladým zeleným stromkem je symbolem plodnosti. Tímto aktem, který má výrazně iniciační charakter, došlo k personifikaci mladíka a stromu, stal se z něj král, nejlepší z mladých mužů vesnice. On zahájil tanec a pro děvče, které si k němu vybral, to byla obrovská čest, protože se vědělo, že on je nejlepší a přináší největší plodnost. Dokonce se říkalo, že taková dívka se do roka určitě vdá.

Kdy nastala změna?

V poslední třetině 19. století postupně chození do služby ustávalo a mladí muži zůstávali častěji na otcovském gruntu. S tím se postupně oslabovalo i postavení chasy i obyčejů. Namísto dospělého krále si mládenci často vybrali malého chlapce z movité selské rodiny v obci.

Proč?

Protože jeho otec byl ochoten zaplatit celou útratu za chasu při slavnosti. Byla to sice změna, ale pro rodinu krále obrovská čest a prestiž, protože ho mládenci vzali mezi sebe. Dnes je to pro nás asi špatně pochopitelné, ale tak to bylo. A protože to byl nedospělý chlapec, tak přišly nové prvky, které obřad proměňovaly. Například nesměl mluvit, protože co by desetiletý chlapec mezi dospělými mládenci říkal, že? Byl vlastně taková loutka.

Takže žádný Matyáš Korvín?

V 90. letech 19. století začal být o lidovou kulturu obrovský zájem, malíř Joža Úprka namaloval Jízdu králů a Slovácko se postupně stalo cílem národně orientované inteligence z Prahy či Brna. Průvodcem jim byl často místní kněz či učitel a návštěvníci se začali ptát: Proč tam jede malý chlapec, proč má v ústech růži, proč nemluví, proč je oblečen v dívčích šatech, proč se mu říká král? A začíná se konstituovat legenda. Na Slovácku o prchajícím králi Matyáši Korvínovi, na Hané zase o králi Ječmínkovi.

Nikdo to nevyvracel?

Ne. Musíme si uvědomit, že historicko-mytologický výklad etnografických jevů byl v té době oblíbený a různou měrou se dotkl i lidového oděvu, výšivky i ornamentiky. A to zůstalo často dodnes.

Proč jízda zůstala právě v těchto čtyřech obcích?

Na to je těžká odpověď. Ale například v 50. letech přišla kolektivizace, která znamenala zásadní zlom v utváření sociálních vztahů na venkově. V hospodářství se přestal chovat dobytek, koně byli redukováni na minimum, začaly se používat traktory. Takže ve vesnici zůstaly třeba tři páry koní, což je na jízdu málo a muselo se shánět v okolí. A tam, kde nebyl dostatečně silný pocit, že se udržuje něco, co je téměř národního významu, akce zanikla.

Je jízda svým významem srovnatelná s jiným zvykem v Česku?

Řekl bych, že na národní úrovni určitě ne. Má totiž silný národně identifikační náboj. Zastupuje všechna ta selská bandéria provázející významné dějinné okamžiky, při kterých selští synové vyváděli největší rodinnou chloubu – koně. Prostřednictvím jízdy si vytváříme vztah k našemu češství či moravanství, ke generacím předků, jejichž svět zachytil malíř Joža Úprka a uvedl ho do dějin. Je neuvěřitelné, jak velký dosah mělo působení jediného obrazu pro dalších sto let. Například Jízda králů ve Vlčnově má obrovský význam i pro samotnou komunitu. Obec si k ní zachovala niterný přístup, který se projevuje nejen mezi jezdci, ale u vodičů koní či žen, které se zapojují do výzdoby.

Proč se na Moravě udržely tradice v lepší formě než ve zbytku země?

Velký podíl na tom má Slovácko, které ovlivnilo řadu sousedních oblastí. Region se nachází v okrajové části Moravy, která byla v závěru 19. století málo zasažená industrializací i přísunem novinek. Slovácký venkov zůstával dlouho konzervativní v přístupu k světu a novinky v zemědělství, bydlení či oděvu se prosazovaly pozvolna. Přesto docházelo k ekonomickému zlepšení a společnost nenápadně bohatla. Nestačilo to sice na radikální příklon k městským vzorům jako na Hané, ale na zušlechťování toho, co bylo k dispozici, to stačilo.

Jak to myslíte?

Třeba původně prostý venkovský oděv z vlněného sukna a bavlněného plátna se na konci 19. století začal vyrábět z kvalitnějších materiálů. Objevuje se potištěné hedvábí a kašmír a větší důraz se klade na zdobnost. Najednou místo jedné či dvou barev máme kroje hýřící celou paletou pestrých barev. V této podobě byly k vidění na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895 a s nimi i zvyky, hudba a tanec. Pro návštěvníky to bylo obrovské překvapení, že necelé dva dny jízdy po železnici existuje oblast tak bohatá na projevy lidové kultury.

Myslíte, že silná religiozita moravského regionu na udržování tradic vliv nemá?

Asi bych vaše tvrzení otočil. Myslím si, že naopak religiozitu, tedy způsob veřejného prožívání daru víry, silně formuje místní tradice. Religiozita a s ní spojené nošení obřadních krojů při církevních svátcích, stejně jako udržování tradičních hodů, tanců a písní zkrátka bylo a je součástí prezentace střední třídy na Slovácku. Je to naše značka v globalizujícím se světě.

Zdá se mi, že v posledních letech se v souvislosti s Jízdou králů více zmiňuje iniciační prvek, symbol uvádění mladíků mezi dospělé. Souhlasíte?

V podobě, jakou má Jízda králů dnes, je to zcela nesporné. Pro odvedence ve Vlčnově jde o zásadní zážitek. Nikdy jindy už do této role nevstoupí, jen jednou za život. Mládenec, který na koně nasedá, je jiný než ten, který z něj sesedne. Pro desetiletého krále je to neméně jedinečná zkušenost, i když o vstupu do dospělosti bych asi přímo nehovořil.

Ve Vlčnově podporují výjimečnou královskou roli tím, že chlapce jeho maminka obřadně na veřejnosti převléká do dívčího kroje.

Ano, tyto novotvary vznikají z důvodů posílení étosu a výlučnosti jednotlivých rolí v Jízdě králů. Na druhé straně přibývá jen to, co společnost akceptuje. Dnes převlékání na veřejnosti přijímáme bez problémů, ale třeba v polovině století by to asi neprošlo.

Jakou tedy může mít Jízda králů budoucnost?

Dnešní doba má tendenci prostřednictvím „extrémních názorů a výkladů“útočit na základní prvky tradičního vnímání světa. Pokud tyto názory navíc získají status vyhlášky či zákona, je tradice rázem konfrontována se státní mocí. Dnešní normy berou na zřetel především ochranu zdraví a bezpečnosti jezdců i koní. Může však nastat doba, kdy bezpečnostní odstupy budou takové, že divák a jezdec nebude mít ve Vlčnově dost místa. Ještě extrémnější situace může nastat, pokud by se prosadil názor, že není etické trápit ušlechtilé zvíře tím, že na něm někdo sedí. Jakkoli znějí tyto příklady absurdně, v současnosti nedokážeme odhadnout, co všechno ještě otevřená Pandořina skříňka skrývá.