Ve městě je více stresu, který vede k depresím
Bohnická nemocnice bude menší, prozrazuje její ředitel Martin Hollý
BOHNICE Návštěvníci festivalu Mezi ploty, kteří o víkendu zavítají do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, poznají část areálu, jenž celý sestává ze 118 budov. Ředitel nemocnice Martin Hollý říká, že se zařízení v budoucnu podstatně zmenší. Aby se psychiatrická péče rozprostřela více po republice a dostala blíže k lidem.
Snaží se o to nastupující reforma psychiatrie, na které se bohnická nemocnice podílí. Systematičtěji vznikají i podpůrné služby, jako třeba chráněné bydlení, které pomáhají navracet nemocné do společnosti. „Člověk nebude odsouzen k tomu, že kvůli nemoci, za kterou nemůže, bude trvale v ústavu sto dvacet kilometrů daleko od svého bydliště,“říká Hollý.
Kolik lidí v populaci má psychickou poruchu?
Podle European Brain Council každý čtvrtý Evropan zažívá stav, který je možné diagnostikovat jako duševní poruchu. Jde o odborný odhad na základě vyhodnocení přímých i nepřímých dat.
S jakými nemocemi se nejčastěji setkáváte?
K nám do nemocnice přijímáme přes sedm tisíc lidí ročně. Třetinu z nich od rychlé záchranné služby. Největší skupina lidí, jedenatřicet procent, přichází se závislostmi na alkoholu a dalších drogách. Druhou největší skupinou jsou lidé s psychotickou poruchou, často schizofrenií nebo přechodnými psychotickými poruchami. Třetí skupinu tvoří pacienti s demencí, většinou starší lidé. Další lidé přicházejí s neurotickými nebo reaktivními poruchami. Velkou část z nich tvoří pacienti s něčím, čemu říkáme akutní reakce na stres nebo adaptační porucha. Když to zjednoduším: stane se jim něco těžkého a zhroutí se.
Je psychiatrii v Česku věnována dostatečná pozornost?
Na psychiatrii se z celkového zdravotnického rozpočtu vynakládají asi čtyři procenta, Maďarsko i Polsko dává šest, Francie dvanáct, Německo deset. Průměr Evropy je mezi sedmi a osmi procenty. Nemyslím si, že bychom bez peněz nemohli udělat změny, ale jsou důležité. Záleží též na ochotě je poskytnout, ochotě společnosti věnovat se psychiatrii.
Je proto péče hůře dostupná?
V Česku jsou velké ústavy, které tvoří velké spádové oblasti. Těch je osmnáct a v průměru jsou největší v Evropě. Průměrně máme pět set lůžek na jednu psychiatrickou instituci. Na Západě jsou ty počty kolem sto šedesáti až sto osmdesáti lůžek na instituci. Síť musí být hustší, což znamená, že je péče dostupnější. Na Západě není lůžková péče jenom v samostatných ústavech, ale je soustředěna v psychiatrických odděleních ve všeobecných nemocnicích. V Česku má ze sta osmdesáti nemocnic své psychiatrické oddělení pouze třicet. Když má někdo psychické problémy na interně, tak ho psychiatr léčí. Stejné je to v naší nemocnici – když někdo má problémy se srdcem, náš internista ho léčí přímo na psychiatrickém lůžku. Cíl je, aby aspoň v polovině nemocnic bylo psychiatrické oddělení.
Znamená, že se časem bohnická
● Nemocnice disponuje 1 250 lůžky. Její kapacita je naplněna z 93 až 99 procent. ● Přibližně 200 lůžek je určených pro pacienty se závislostí. ● Asi 200 lůžek slouží pacientům vyššího věku (často s demencí). ● Více než 40 lůžek má nemocnice pro děti a 100 lůžek pro pacienty s ochranným léčením. ● Přibližně 600 lůžek je určeno pro všeobecnou psychiatrii. Část jich slouží k poskytování akutní péče, část k dlouhodobé péči pro lidi s demencí, ale třeba i schizofrenií.
nemocnice, která má 1 250 lůžek, zmenší?
Ano, musíme se přesouvat blíž k pacientům. Naše transformace směřuje k tomu, že se staneme regionálním poskytovatelem péče. V celém Česku se nepochybně sníží kapacita velkých zařízení a budou se rozmělňovat do komunity. Nemá smysl tu z lásky k tradici držet tisíc lůžek a někde dál budovat další.
Přibývají pacienti s takzvanými civilizačními chorobami?
Přibývá pacientů s duševními onemocněními, kteří vyhledají pomoc. V systému máme za posledních patnáct let o osmdesát procent lidí více. V roce 2000 vyhledalo pomoc psychiatra tři sta padesát tisíc lidí, teď je to šest set padesát až sedm set. Narůst se netýká lůžkové péče, ale psychiatrických ambulancí. Jsou to lehčí a středně těžké duševní nemoci, kde není potřeba hospitalizace nebo je krátkodobá.
Co za tím stojí?
Velmi pravděpodobně je ten nárůst způsoben několika faktory. Diagnostika je preciznější, je více praktických lékařů, kteří dokážou duševní poruchu odhalit, a lidé se méně stydí zajít za psychiatrem. Třetím faktorem je nárůst samotného výskytu duševního onemocnění, ale to se velmi těžko měří. Ze zahraničí se zdá, že existuje nárůst v úzkostně depresivních stavech a poruchách.
Zažívají lidé ve velkých městech vyšší stres než v těch menších nebo na venkově?
Ve městech v bohatých zemích je častější výskyt duševních poruch než v chudších státech. Dokážu si představit, že míra chronického stresu, která je svázaná se vznikem depresí, je v aglomeraci větší. Hlavně stresové faktory, které běží na pozadí – přeplněné tramvaje, hluk nebo světlo. Věci, které často ani nevnímáme jako stresové, ale naše evolučně vytvořené mechanismy na to reagují tísní a potom máme nižší kapacitu, abychom například snesli hádku. Tam může být vysvětlení, ale je to pouze hypotéza.
Jak lidem pomáháte? Jakou roli hrají léky a jakou terapie?
Je to velmi rozdílné. U nás hospitalizovaní lidé mají vážnější psychické potíže. Obvykle potřebují lékovou léčbu, nelze jim pomoci pouze psychoterapií. Jedno bez druhého ale nejde. Je úplně špatně někoho léčit pouze léky a také je špatné nezdravě se jim bránit.
Jak terapie vypadají?
Systematická psychoterapie je ucelená léčebná metoda. Může probíhat formou individuální, nebo skupinovou. S jistým zjednodušením lze říct, že buď se snaží změnit příčinu, která způsobuje problémy, anebo spíše pracuje s tím, aby pacienti změnili své stereotypy a neřešili, z čeho vycházejí. Když se například bojím pavouků, tak se na ně snažím sahat, samozřejmě postupně, nejdřív v představě. U akutních případů se systematická terapie neprovádí, lidé se nejprve musí stabilizovat. Existuje též psychiatrická rehabilitace pro lidi, kteří jsou postižení a musí se věci znovu naučit. Od asertivity přes jednání na úřadech a pracovního zařazení. Hipoterapie, arteterapie nebo muzikoterapie je vždy doplněk léčení.
Stydí se lidé za své onemocnění?
Není ostudou být diabetikem, byť si to někteří lidé způsobili svým životním stylem, ale je ostudou onemocnět schizofrenií, i když za ni člověk nemůže. To je s naším oborem dlouhodobě spojeno. Stigma se snižuje, ale cesta, která nás čeká, je ještě dlouhá. Před několika lety se dělalo srovnání duševně nemocných v Anglii a u nás. Výzkumníci se například ptali na to, jak byste se choval k sousedovi, který je duševně nemocný, nebo co byste dělal, kdybyste se dozvěděl, že je kamarád duševně nemocný. Češi oproti Angličanům více přehlížejí a odmítají duševně nemocné. I proto je dobře, že jsme od Evropské unie získali relativně hodně peněz na pětiletý projekt destigmatizace. Kampaň by měla bojovat proti předsudkům zdravotníků, kteří nepracují v psychiatrii, část je zaměřena i na veřejnou správu. Od revoluce se ale situace zlepšila. Napadá mně situace, kdy jeden manažer se upřímně zajímal, co je nemocnému zaměstnanci a co by mohl v práci udělat, aby se mu lépe vracelo, chtěl ho podpořit. I to se mění.
Některé pavilony vaší nemocnice jsou ve velmi špatném stavu...
Naše odhadovaná investiční zanedbanost jsou dvě miliardy. Máme v areálu sto osmnáct budov, z toho je třicet léčebných pavilonů. Opravovat se může jeden, maximálně dva naráz. Kdybych na jeden alokoval rok a půl, tak je to na dvacet let. Není úplně logické investovat velké peníze do ústavu, který by měl postupně měnit svoji funkci. Nemůžeme se ale vykašlat na komfort lidí. Pokud se podíváme na to, jak má vypadat moderní psychiatrické oddělení, tak to není pavilon, jak ho vidíme v Bohnicích. Tady máme dokonalou psychiatrickou architekturu z doby, kdy nebyly léky. První přišly v padesátých letech. Proto připravujeme projekt nového přijímacího oddělení na zelené louce, už máme peníze od ministerstva zdravotnictví.
Co tedy s nemocnicí bude?
Všude ve světě byly velké ústavy a ty areály se nějak využily. Nyní musíme změnit péči a postarat se o lidi, potom si můžeme říkat, co budeme dělat s areálem.
Je víc lidí psychicky nemocných, protože chybějí peníze na péči?
Nepochybně. Pro mnohé lidi je nedostupná, nedostatečná a nekoordinovaná. To znamená, že nedostávají péči podle toho, jak je doporučeno. Oproti Západu ale nejsme tak pozadu. Spíše je to tak, že lidé, kteří jsou v péči, nedostávají tolik podpory, aby se navraceli do života. Spokojíme se s tím, že mají invalidní důchod, ale nemají pracovní poradenství, na to navázané specializované služby.
Mají politici a úředníci tendenci protežovat běžnou medicínu oproti psychiatrii?
Ano, avšak mění se to. Na ministerstvu je psychiatrie v posledních dvou letech důležitým tématem. Bude chvíli trvat, než se to projeví i navenek. Reforma péče o duševně nemocné je jedna z největších změn ve zdravotnictví. Je to komplikovaný proces.
Chybějí v Česku psychiatři a specializovaní pracovníci?
Vyspělé země OECD mají průměrně šestnáct psychiatrů na sto tisíc obyvatel, my máme čtrnáct. Švýcarsko má čtyřicet. Nejsme v číslech úplně mimo. Spíše chybí další profesionálové, kteří se na péči podílejí, například sociální pracovníci, ergoterapeuti, speciální pedagogové.
Dostane se na každého, který k vám přijde a potřebuje pomoc?
V poskytování lůžkové péče byla spádovost zrušena, a pokud máme kapacitu, vezmeme kohokoli. Poté, co vyřešíme akutní stav, přesouváme člověka blíže k jeho bydlišti. Psychiatrická péče má směřovat ke spolupráci s blízkým okolím pacienta, což se na tři sta kilometrů dělá velmi obtížně. Z tohoto důvodu vznikají Centra duševního zdraví, u kterých spádovost musíme dodržovat. Zatím jich je po republice několik. Centrum funguje pro Prahu 8 a teď budeme otevírat pro Prahu 9. Kdo je například z Prahy 4, nemůže tuto terénní péči čerpat. Pro lidi, kteří nás vyhledají sami, funguje Centrum krizové intervence, což je taková psychiatrická pohotovost. Taková centra existují v republice tři, dvě v Praze, jedno v Brně. V hlavním městě je ještě RIAPS. Všechna mají nadregionální působnost.
Fakta Psychiatrická nemocnice Bohnice