Ta naše bublina... Krásný i nereálný tenisový svět

Zápisník Miroslav Němý reportér MF DNES na Roland Garros

Přijel někdo z Hollywoodu, francouzský prezidentský pár, či snad Brigitte Bardotová? Tlačenice a rodící se davová mánie by tomu odpovídaly. Areálem u Buloňského lesíka se prochází rovnou král – ten tenisový. Srocení houstne, telefony blikají a žadatelé o autogram či rovnou o selfie povykují: „Rafa! Rafa!“Fenomenální Rafael Nadal se v doprovodu ochranky prodírá lidmi jako regulérní filmová hvězda. Místo nazvané na památku Rolanda Garrose je nyní středem světa, který je... „Tak nereálný! My žijeme v bublině, to se ani nedá popsat,“vypráví Barbora Strýcová. I ona náleží mezi účastníky druhého grandslamu roku. Koncentrují se tu sláva, mládí, peníze. Až lze získat pocit, že veškeré dění všehomíra vychází přímo odsud. „A pak, když z naší bubliny vyjdu ven, zjistím, že pro normální lidi jsou prohrané zápasy nic,“říká Strýcová. Aby bylo jasno: v momentu, kdy prohrávala úvodní set 1. kola proti Japonce Naraové, ji to ukrutně žralo. Dočasný klid hledala s hlavou zabalenou v ručníku. Vztekala se i hecovala. Protože měla za sebou osm porážek v řadě, čtvrt roku bez zápasové radosti. Pro Strýcovou to dopadlo dobře, Naraovou udolala po téměř dvou a půl hodinách. Ulevilo se jí, až se radost skoro zhmotnila ve vzduchu. „Pro mě je tenis taky důležitý. A výhry. Ale mluvíme o tom, jako by to byla otázka života a smrti. Tenisový svět vás sežere,“vypráví Strýcová. „Přemýšlíte, co řeknou ostatní, co zase bude, to bude hrozný, já dostanu depresi. Ale když se na to podívám reálně…“Hned však přidá sympatické doznání: „Kdybych prohrála, možná se jdu oběsit, teď se mi mluví jinak. Ale někdy mám pocit, že moje rodina to poslední dobou bere hůř než já. Vyhrát je super, prohrát by bylo špatné, ale nejde o život. Důležité je si tohle pořád říkat.“Tenis ji i ve 32 letech dál baví, naplňuje. Ale svým způsobem je to zaměstnání jako každé jiné: krásné i záludné, obohacující i srážející. Jen obalené luxusní bublinou. Česko do ní na Roland Garros 2018 vyslalo tucet zástupců – ty s šancemi z nejvyšších (Petra Kvitová, Karolína Plíšková) i ty, pro něž je každá výhra na jednom ze čtyř tenisových svátků cosi navíc. Vrchol jejich (ne)obyčejné práce. „Mě uklidňovala jediná věc: pořád jsem trénovala a nikdy v průběhu toho čtvrt roku jsem neměla v hlavě to, že chci skončit, že na to nemám. Ne,“popisovala Strýcová. I když vlastně čtvrt roku neviděla ten pravý výsledek svého konání. „Ale pořád věřím, že můj turnaj přijde. Buď jo, nebo ne, ale můžu pak na sebe kouknout, že jsem pro to udělala všechno.“Pomocí tenisové bubliny – i jí navzdory.