Literatura není mrtvola na pitevním stole

Tak jsem si vytáhla Spalovače, hlásí maturantka Týna. Tu scénu v koupelně – co abych tě, drahá, oběsil... A měla jsem určit, co jsou slova ‚čarokrásná‘ a ‚nebeská‘. „Úlety jednoho šílence?“zkouším navázat na debatu o zlu v duši pana Kopfrkingla. „Epiteta,“odfrkne Týna zhnuseně. Další obraz: maturantka Christina rozebírá Doktora Živaga, Tonin dopis na rozloučenou. Zasvěceně hovoří o vztazích postav, situaci v Rusku, o Pasternakovi a jeho potížích s režimem. Ještě nějaké umělecké prostředky, vybídne ji češtinářka. Christina se nadechne a s nechutí drtí skrze zuby ta podivná slova: metonymie, synekdocha, synestezie...

Ústní maturita z češtiny podle Cermatu má předepsaný jízdní řád. Maturant vylosuje jedno z dvaceti děl své četby (školní seznam jich nabízí nejméně šedesát) a čtvrt hodiny hovoří o ukázce literární a přidruženém textu. Struktura zkoušky nabízí asi pětadvacet bodů: zasaďte výňatek do kontextu díla, určete druh, žánr, téma a časoprostor; pojmenujte jazykové prostředky, najděte řeči přímé a polopřímé, tropy a figury... a alespoň jednu metaforu, Pepíčku.

Represe nefunguje

K četbě málokoho donutíte represí. Mnohem účinnější je probudit zájem o příběh, postavy, jejich motivaci, vývoj. Mladí čtenáři otevírají knihy proto, že je baví, že v nich nacházejí inspiraci i řešení otázek, které jim nikdo nevnucuje násilím.

Proto se mnoho češtinářů po revoluci snažilo tento přirozený zájem neubít „výukou literatury“, nestavět na -ismech, literárních obdobích, životopisech či přebujelé literární teorii, ale nabízet to nejlepší, co sami okusili. Proto jsem i já začala hledat stále se opakující témata, která studentům pomáhají novým příběhům porozumět a staré zpřítomnit: vztahy rodičů, dětí, obrazy zla a pekla, kristovské paralely, faustovské variace, jedinec a moc...

Před osmi lety vstoupila do středoškolské češtiny v okovaných botách státní maturita a pod heslem jednotného, objektivního výstupu přiškrtila nejen specifičnost jednotlivých škol, ale i individualitu mnoha učitelů a studentů.

Nejvýrazněji se to projevuje u slohových prací, jejichž zadání i neprůhledný systém hodnocení jsou častým terčem kritiky, a právě při ústní češtině. Literatura je živý, stále se vyvíjející organismus, studnice příběhů, obrazů a lidské moudrosti, nikoli mrtvola, v níž máme na pitevním stole hledat jakési podivné obludy.

Formální analýzu textu, rozbory, tropy a figury přenechejme literárním vědcům, pokud je to baví, zahoďme svazující centralizované seznamy školní četby, které opět začínají připomínat četbu povinnou, a učme znovu děti číst hodně dobrých knih s pochopením, nadšením a láskou.

Především s láskou. Protože bez ní by spisovatelé nepsali a žádné knihy by nevznikly. Bez ní bychom neměli literaturu.