Kernův Saturnin kouzlí i tančí kozáčka
Divadelní Saturnin láká na režijní hravost Petra Vacka i komediálnost a fyzickou pružnost Michala Kerna.
Teta Kateřina říká: „Smaž hada, jak chceš, úhoř z něho nebude.“V případě nejnovější divadelní adaptace Jirotkovy kultovní novely Saturnin to však tak docela neplatí. Kusu se v pražském Divadle Na Jezerce chopil herec Petr Vacek, který se k tomu podle svých slov nechal přemluvit zdejším ředitelem Janem Hrušínským, ač chtěl původně inscenovat něco úplně jiného.
Kotlíková bramboračka
Hrušínský dobře udělal. Přestože je to Vackova teprve první režie, je znát, že ostřílený herec za své roky, co se pohybuje po divadelním pódiu, skutečně leccos okoukal. Jeho Saturnin má totiž švih. Ač je Jirotkova látka v podstatě jen soubor humorných scének, Vackovi se ji podařilo pospojovat do živého představení. Pomáhá si k tomu dvěma sice nikterak originálními, ale velice fungujícími triky. Předně jsou to rozhlasové vstupy, kde sám hlásí zprávy z 30. let doplněné Saturninem o údajné hrdinské skutky pana Jiřího. A dále pak několik filmových dotáček (hlavně kotlíková bramboračka), které svou retro stylizací pomáhají navodit nostalgickou náladu.
Na škodu není ani vlastní invence, opakující se motiv západu slunce publikum baví a k Jirotkovu humoru docela zapadne.
Klukovská škodolibost
Hlavním plusem je však skvěle vybraný titulní protagonista. Michalu Kernovi role vysloveně sedí, Saturninovi dodal o trochu více klukovské škodolibosti, aniž přitom nějak narušil onu tajemnou auru, která se okolo postavy Zdeňka Jirotky vznáší.
Často mu přitom stačí pouhý jeden výrazný pohled. Vacek navíc zcela využil jeho fyzických dovedností, Kern metá salta, tančí kozáčka, kouzlí, prostě zcela strhává pozornost na svoji stranu.
Z dalších rolí nutno vyzvednout ještě dědečka Martina Sitty i ústřední roli pana Jiřího v podání Jana Konečného. Stačí však všichni herci.
Scéna z rukou Lucie Halgašové je jednoduchá – když se skupina výletníků vydá do lesa, stačí jen zatáhnout závěsy s motivem stromů, různorodost prostředí během pobytu na lodi pak určují měnící se obrázky v lodních okýnkách.
Dlužno dodat, že s koncem představení kus už trochu ztrácí dech, i co se rekvizit týče, úvodní hravé nápady náhle jaksi docházejí. Jedinou výtkou novému divadelnímu zpracování Saturnina je tedy to, že by se mohlo ještě trochu krátit či zcela vynechat přestávka.
I tak však vzniklo lehké a svěží dílo, u kterého si divák odpočine, aniž by musel zcela vypnout mozek.