Pět titulů Davida Limberského
Co znamená pět titulů pro Davida Limberského?
Zpostele se ráno zvedá čím dál hůř. Klouby pobolívají. Únava mizí pomaleji. Sedmnáct let profesionální kariéry se někde projevit musí. „Ale ještě se mi končit nechce,“poví David Limberský.
Proč taky? Po dovolené se potřetí v životě začne připravovat na Ligu mistrů. „Možná naše radost nebyla tak spontánní jako dřív, ale věřte mi, že žádný z pěti titulů nebyl tak důležitý jako ten poslední.“
Viktoria a její levý obránce Limberský mají pátý titul. Jak vám to zní?
Pamatuju, jak jsme v roce 2004 hráli druhou ligu, tři měsíce nám nepřišla výplata a na starý stadion chodilo sotva 800 diváků. Smutné to bylo. Když se někdo po městě procházel v dresu Viktorky, lidi si o něm museli myslet, co je to za blázna. Přišel neuvěřitelný obrat. Ani ve snu bych netipoval, kam se Viktorka může posunout.
Sen trvá.
Já si vždycky přál, abych dal gól, který by rozhodl o postupu do ligy.
No vidíte, a budete hrát potřetí Ligu mistrů. Věřil jste, že taková série nastane, když jste v roce 2011 získali první titul?
Věděli jsme, že pokud zůstaneme pospolu, můžeme se motat nahoře, ale tolik úspěchů nečekal nikdo. Osm sezon, pětkrát zlato, dvakrát stříbro, jednou bronz.
Na oslavných fotkách se mění jen počet prstů, které ukazujete do objektivů. Příště budete muset přidat druhou ruku.
Však jsem si po čtvrtém titulu z legrace říkal, že ruka ještě není kompletní. Teď jsme to zaokrouhlili, a kdyby už žádný titul nepřišel, budu vděčný za to, co jsem s Viktorkou prožil. Tím ale neříkám, že nechci šestý.
Už jste si zřídil soukromou síň slávy?
Chystám se doma ve sklípku. Mám obrazy, poháry, všech pět medailí. Překvapivě jsem při oslavách žádnou neztratil... U bráchy jsem si schoval přes sto dresů, které jsem si po velkých zápasech vyměnil.
Nejcennější relikvie?
Asi dres ze čtvrtfinále Eura 2012, na který jsem si nechal podepsat celý tým. A taky dres, který jsem dostal za třístý zápas v lize. Toho si vážím velice.
Který dres byste chtěl přidat na podzim?
Bílý balet. S Realem Madrid jsme ještě nehráli. Nebo Paříž SG? To je vlastně fuk, hlavní je, že hrajeme Ligu mistrů.
Neštve vás, když slýcháte narážky, že jste partou důchodců?
Však je super vyhrát českou ligu jako důchodci, ne? Co by za to jiní dali, aby si mohli v pětatřiceti zahrát Champions League. Je pro nás pochvala, že se tak dlouho držíme.
O kolik jsou zápasy náročnější než před osmi lety?
O dost, ale naštěstí ostatní stárnou se mnou. Společně se vzpouzíme osudu. Dřív se jádro Viktorky bavilo o holkách, o autech nebo o tom, kdo co nosí na sobě. Teď řešíme děti, investice a bolavé tělo. Priority se mění.
Co bolí nejvíc?
Klouby, kolena, záda. Vystupování z auta, vstávání z postele. Sčítá se, jak tělo dostává zabrat. Naštěstí to není bolest, která se nedá překonat. Projdu se ráno po chodbě, narovnám se a za tři minuty jsem v cajku.
Vydržíte do konce smlouvy? Zbývají dva roky.
Když bude výkonnost a vydrží mi zdraví, nikam jinam nechci. Rád bych kariéru zakončil v Plzni.
Loni v létě jste říkal: Vědět, že v Plzni nedostanu tolik prostoru, budu hledat cesty, jak hrát dál.
To se změnilo. Jinde v české lize dohrávat nechci. Mám nabídku od kamaráda z Domažlic, takže bych to dokopal ve třetí lize, na pohodu.
Zatím si vaši konkurenti na levém kraji obrany moc nezahrají. Nebojíte se chvíle, až se to začne otáčet?
Ať hraje ten, kdo je lepší. Když trenér ukáže na toho druhého, scény dělat nebudu. Věk nezastavíte a vím, že se blíží doba, kdyby budu spíš pomocník na lavičce. Ale zatím to chci co nejvíc oddálit.
Odejít na vrcholu je umění.
Už předloni jsem si myslel, že je správná chvíle. Měli jsme čtvrtý titul a já si říkal: Ty jo, je to na hraně. Ligu jsme tehdy vyhráli hlavně díky zkušenostem, výsledky byly o gól, rvali jsme to silou. Kdybych zamával, bylo by to na vrcholu a super. Jenže to bych přišel o pátý titul... Ne každý dokáže odejít jako Pavel Horváth. V pravý moment.
I proto se poučíte z komplikovaného jara, kdy jste hazardovali se 14bodovým náskokem?
Byla to dobrá zkušenost. Pochopili jsme, že pokud hlava nepracuje a myslí si, že všechno půjde samo, fotbal vám zadarmo nic nedá.
Kdy bylo nejhůř?
Když jsme dostali búra na Bohemce a prohráli na Slavii. To byla až deprese. Dva tři dny po zápase jsem ani nemluvil, jak mě to bolelo. Pochyboval jsem o sobě, o mužstvu: Panebože, co to hrajeme?
Až tak?
Bylo důležité přesvědčit hlavu, aby se nepoddala. Jen tak mohly šlapat nohy. Když nefunguje psychika, jste všude o krok pozadu. Na jaře to mohlo vypadat, že nemakáme na sto procent, že se flákáme, ale nebyla to pravda. Prostě jsme měli blok a nešlo nám to.
Daň za exkluzivní podzim?
Asi jo. I když jsme si opakovali, že nic není hotové, byla to jen slova. Na hřiště jsme vstoupili vlažně, že si zahrajeme pohodový fotbal a bude nám to stačit, protože náskok máme nedostižný. Byl to omyl. Naštěstí jsme to ustáli.
Ale nevraživost soupeřů se zvyšuje. Hlavně u fanoušků.
To jo, nahoře nejvíc fouká. Když jsme táhli za prvním titulem, fandila nám celá republika, protože jsme byli neokoukaní. Teď už jsme na úrovni Sparty a Slavie, nahoře jsme příliš dlouho.
Během rozháraného jara na vás pískali i vlastní fanoušci. To nešlo přeslechnout.
Plzeňský fanoušek je skvělý, ale taky lehce zhýčkaný a přejedený. Nepřipouští si, že by nás měla obrat o body třeba Jihlava. Bere automaticky, že Viktorka vyhrává. Ano, na jaře jsme klopýtali až moc, ale v cíli jsme. Přitom může nastat doba, kdy žádné tituly nebudou. Jaká pak bude reakce?
Co děláte vy, abyste nebyli zhýčkaní?
My jsme hrdí. Nechceme si připustit, že by mohlo dojít k ústupu ze slávy. Chceme sebevědomě demonstrovat, že na to pořád máme. Věříme ve vlastní síly.
I díky tomu vás od září čeká potřetí Liga mistrů. Co se vám vybaví, když se ta dvě slova vysloví?
Plné stadiony a znělka, ze které mívám husí kůži. Ta hymna se neoposlouchá, i když je pravda, že při oslavách titulu ji Roman Hubník pouštěl každých dvacet minut. Před létem je jasné, že všichni v Plzni budou dřít, aby si vybojovali místo v základní sestavě. Lákadlo, že budete poslouchat znělku Ligy mistrů, je obrovské.
Když se Plzeň dočkala poprvé, hned narazila na Barcelonu.
Bylo nám o sedm let míň a už tehdy jsme nestíhali. Tak uvidíme. Rozhodně bychom si měli přiznat, že ve skupině Ligy mistrů bude vyšší kvalita vždycky na straně soupeře.
Nechceme si připustit ústup ze slávy. Chceme sebevědomě demonstrovat, že na to máme. Věříme ve vlastní síly.
Berete Ligu mistrů jako dárek, nebo v ní chcete konkurovat?
Upřímně, potřebovali bychom smíchat peníze z Ligy mistrů a kvalitu Evropské ligy. Holt se pokusíme neudělat ostudu, urvat pár bodů a vybojovat třetí místo, ze kterého se jde do Evropské ligy.
To byste v plzeňské kronice zase povýšil. Proč jste nedokázal víc?
Občas slýchám, že jakmile necítím slad z pivovarských komínů, jsem poloviční, ale nemyslím si to. Plzeň mi prostě sedla. Nejen kvůli tomu, že jsem se tady narodil. Když jsem odcházel do Itálie nebo Anglie, byl jsem strašně mladý. Hodili mě do příliš hluboké vody. Uznávám, že víc jsem se měl prosadit ve Spartě, ale zato bych nezažil všechny ty úspěchy s Plzní.
Nelitujete, že nikdy nevyšel přestup dál?
Ne. Ozvala se Itálie, Rusko, výborná byla nabídka z Ukrajiny. Mohl jsem vydělat o dost víc, ale úspěchy si za peníze nekoupíte. Raději budu mít titul v Česku než hrát osmý flek v ruské lize.
Takže Plzeň je nerozlučné pouto?
I na čele postele mám zlatou nití vyšité logo Viktorky. Je to láska na celý život.