Mír zajistí obchod, ne sankce
Trumpovo vypovězení dohody s Íránem vyvolává ve světě nejistotu. I proto by se měla Evropská unie spolu s Ruskem a Čínou smlouvy dál držet, nepodlehnout nátlaku USA a obchodovat s nejaderným Íránem.
Vypovězení jaderné dohody s Íránem sliboval Donald Trump již ve své předvolební kampani. Považoval ji za nejhorší smlouvu v americké historii, zatímco jeho předchůdce v Bílém domě Barack Obama ji označoval za největší úspěch svého prezidentství.
Nakonec Trump vyhodil všechny, kteří mu radili, aby to nedělal, a nahradil je lidmi, kteří již patnáct let vyhrožovali Íránu válkou. Do poslední chvíle se mu tento krok snažili rozmluvit francouzský prezident Emmanuel Macron, německá kancléřka Angela Merkelová a dokonce i britská premiérka Theresa Mayová.
Marně. V den výročí konce druhé světové války se americkému prezidentovi podařilo si jedním rozhodnutím proti sobě postavit nejbližší spojence a v nestabilní části planety prudce zvýšit napětí. Dokonce již nelze vyloučit ani nebezpečný ozbrojený konflikt.
Evropa proti USA
Nejen Rusko, Čína a Írán, ale i evropští signatáři dohody, známé pod zkratkou JCPOA, jsou zatím pevně rozhodnuti podmínky dohody dodržovat, a to navzdory Donaldu Trumpovi. Na Ekonomickém fóru v Petrohradě Vladimir Putin ocenil snahu Evropy zachovat tuto smlouvu a s úsměvem nabídl Macronovi, že Rusko pomůže Evropě, pokud se kvůli Íránu prohloubí její konflikt s USA.
Macron vážným tónem odvětil, že Francie a její spojenci se o sebe postarají. A zdůraznil, že Evropa musí posílit svou ekonomickou suverenitu a že Paříž podpoří své firmy, které budou pokračovat v obchodování s Íránem. To však nebude snadné. I významná francouzská nadnárodní společnost TOTAL již ruší své naplánované smlouvy v Íránu. V předtuše možných amerických sankcí.
O nutné jednotě členských států EU při obraně zájmů evropských firem, které v lednu 2016 obnovily obchod s téměř devadesátimilionovým Íránem, hovořila na konferenci v Praze i eurokomisařka Věra Jourová.
Na mou otázku odpověděla, že bude vhodné spolupracovat i s Moskvou, ač to nebude snadné, neboť Rusko je současně terčem evropských sankcí. Evropa by se mohla chránit obnovením „blokační politiky“ z roku 1996, kdy se úspěšně ubránila dopadům amerických sankcí zaměřených tenkrát na Libyi, Kubu a také Írán. Prohlášení francouzského ministra financí Bruna Le Maire, že „sankce dělají z USA policajta planety – a to je nepřijatelné“, naznačuje, že někteří evropští politici takto uvažují.
Prezidenti Putin a Macron se shodli, že Trump jednostranně od dohody odstoupil především kvůli potřebě vyjít vstříc svým voličům, jejichž hlasy potřebuje v nadcházejících volbách do Kongresu. Macron tento krok nazval „šíleností ve středně- i dlouhodobém horizontu“.
Nesmyslné rozhodnutí
Ze zahraničněpolitického hlediska Trumpovo rozhodnutí roztrhat dohodu, díky níž se Teherán výměnou za zrušení sankcí zavázal zastavit svůj jaderný program nejméně do roku 2030, skutečně nedává smysl. Pokud by prezident chtěl zabránit Íránu, aby nezískal jaderné zbraně, šlo to zajistit dodržováním dohody, kterou uzavřel jeho předchůdce, což Írán pečlivě činí, jak potvrdilo již deset zpráv Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Pokud by mu šlo spíše o omezení íránských aktivit na Blízkém východě včetně Sýrie, tak toho se vypovězená smlouva vůbec netýká, a prostor by měl dostat jiný diplomatický tlak. Je totiž evidentní, že bez JCPOA Írán svůj jaderný program hned obnoví.
Vysvětlení lze nejspíš najít v postojích Trumpových nových nejbližších spolupracovníků – ministra zahraničí Mikea Pompea a poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona. Oba již mnoho let podporují „změnu režimu“v Íránu. Bolton argumentoval, že stačí dva tisíce náletů na teokratický stát a islámský režim se nedožije svého 40. výročí v roce 2019.
Pokud by současná íránská vláda padla a moci se ujali radikální protiameričtí jestřábi, předpokládám, že by to Bolton a Pompeo použili jako záminku k bombardování islámské republiky.
Íránská reformistická vláda je Trumpovou politikou oslabena. Prezident Rúhání vsadil vše na úspěch dohody se západními velmocemi, Čínou a Ruskem. Slíbil občanům, že zrušení sankcí povede k prosperitě a k reformám, které ocenil i český prezident Miloš Zeman, když s blahopřáním Rúhánímu ke znovuzvolení poznamenal, že jde o íránského Gorbačova.
Pokud se Evropě nepodaří – spolu s Ruskem a Čínou – významně otupit dopad „nejtvrdších sankcí v historii“, které slibuje Mike Pompeo, vítězství budou slavit politici íránských Revolučních gard. Pokud se někdo domnívá, že sankce povedou k drastickému zhoršení hospodářské situace, což vyvolá lidové povstání a vítězství demokracie či návrat k předrevoluční monarchii, jde o naivitu srovnatelnou s vírou, že protiruské sankce donutí Putina vzdát se Krymu.
V těchto dnech se nabízí srovnání s Kimovou KLDR. Trump se nyní snaží vyjednat dohodu, která paradoxně připomíná smlouvu s Íránem. Severokorejské diktatury, která je nesrovnatelně autokratičtější a uzavřenější než íránský režim, se však dohoda nijak nedotkne. Teherán přitom přistoupil na mezinárodní inspekce a nevlastní jaderné zbraně. Je nabíledni, jaké poučení si z toho vezmou íránští radikálové, kterým Trump potvrdil, že dohodám s USA nelze důvěřovat. Řeknou si, že je třeba odmítnout kompromisy a usilovat o vlastní jaderné zbraně. A pak se jich nevzdat, jak to učinil libyjský diktátor Kaddáfí, který za důvěřivost zaplatil životem.
Věřím, že k tomuto scénáři nedojde. Oceňuji, že Federica Mogherini, nejvyšší diplomatka EU, zdůraznila, že Evropa bude dohodu dodržovat, a varovala USA, že nejsou tak mocné, aby se postavily celému světu.
Členské státy EU, včetně České republiky, by neměly podlehnout nátlaku, a naopak i nadále obchodovat s nejaderným Íránem v zájmu stability a prosperity. Jsem přesvědčen, že míru prospěje více obchod než válka, ať už ekonomická, nebo ta s raketami a bombardéry.