Je dobře, že se Hraběnka s Balzerovou hraje právě teď
Tak trochu jinou dramatiku přivedla na půdu pražského Divadla Palace Eliška Balzerová, když si zde splnila dlouholetý sen zinscenovat televizní film Jiřího Hubače Zámek v Čechách.
V režii Petra Hrušky tak na zavedené scéně sídlící na Václavském náměstí, kterou proslavily především lehké komedie, ožívá melancholický příběh z konce 50. let nazvaný Hraběnka. Příběh šlechtičny, která se deset let po vystěhování vrací na svůj zámek, aby tak dodržela slib, že zde i přes nepřízeň režimu oslaví své sedmdesátiny.
Vyrovnat se s Hubačovou předlohou, které dal obraz povedený snímek Martina Hollého ml. z roku 1993, je skutečně těžké. Při pohledu na kvalitu většiny naší dnešní filmové produkce se totiž skoro nechce věřit, že byl výpravný film s tak silným příběhem určen „pouze“pro televizi.
Zámek jako symbol
Možnosti divadla jsou oproti filmu značně omezené a je sympatické, že se to režisér Hruška se svým týmem nebojí přiznat. Scéně tak vévodí sál zámku s obrazy předků a klavírem. Ač se zde odehrává vlastně jen začátek a konec příběhu, zvolili tvůrci jeho interiér za hlavní znak hry – zámek je ostatně v dialozích přítomen po celou dobu hry, nejen jako znak šlechty a něčeho, co přetrvá věky, ale i jako symbol hraběnčiny nezdolnosti a nezpochybnitelný důkaz odepřeného rodinného práva. Všechna ostatní místa děje (hospoda, kancelář předsedy MNV, Aloisův kutloch) jsou jen naznačeny okolo.
Zásadním klíčem ke hře je ale správná volba ústřední dvojice. Skvělou kombinaci z filmu, tedy hraběnku Jiřiny Jiráskové a komorníka Karla Heřmánka, se zde snaží nahradit Eliška Balzerová a David Novotný. Je dobře, že i v případě komorníka Aloise vsadil režisér na výborného a především výrazného herce. Ač není Balzerové hraběnka tak jízlivá a ironická jako její filmová předchůdkyně a Novotný není pravým Heřmánkovým rozervancem, ve spolupráci se jim podařilo vytvořit podobně jiskřivou dvojici jako před pětadvaceti lety filmaři Hollému. Jejich komunikace a věčný střet osobností je středobodem kusu. I když právě v těchto místech je nejvíc znát, že divadelní Hraběnka hraje více na komickou než pro film typickou posmutnělou notu, povedlo se oběma hlavním rolím dostát kvalitám Hubačova textu.
Právě v něm především totiž tkví síla hry. „Potřebuji jen postel a popelník. Poslední léta jsem si zvykla hodně kouřit – to je všechno, co mi ten socialismus přinesl,“pronáší šlechtična ústy Balzerové. „Největším nebezpečím našeho národa jsou přičinliví nevzdělanci,“zazní jinde. Ostatně střet vzdělané a moudré hraběnky s nahlouplými figurkami, které podivná doba 50. let vyhoupla do významných míst, je sice schematický, ale zároveň správně úderný a jasně srozumitelný.
Navíc je více než trefné, že se tenhle text hraje právě dnes, kdy je zas jinak podivně dáváno slovo a jsou nabízena významná místa nekvalifikovaným lidem. A je ještě lépe, že se jej tvůrci nebáli předložit zdejšímu publiku uvyklému především na odpočinkovou produkci.