Muž, který políbil nebe
Kdyby Francie neměla svého Rolanda Garrose, musela by si ho vymyslet. Oranžový grandslam ve velkém uctívá 100 let od jeho záhadné smrti.
Dvě staletí, dva světy, dva snímky. Na tom vlevo je Novak Djokovič, obklopen davem žádajícím o autogramy. Fotka napravo je tak odlišná – i tak podobná.
Vybledlé barvy. Puberťáci mají místo mobilů v rukou obstarožní barety na hlavách... Ale nadšení v jejich očích zachytili autoři stejné. Omladině z časů před první světovou válkou se totiž zrovna podepisuje Roland Garros – muž, jehož památku na západě Paříže každý rok uctívají ti nejlepší z tenistů. Jenže často sami netuší, kým byl. Maria Šarapovová: „Vím toho o něm jen málo. Pilot? O. K.“Simona Halepová: „Můžete mi říci víc?“Jen Juan Martín del Potro zvídavou kolegyni nachytal: „Cha! Před pár dny jsem si to vygoogloval.“
Ptát se je případné, neboť letos uplyne 100 let od smrti tohoto průkopníka, sportovce, pilota, bonvivána, artisty a kdoví co ještě, až vás napadá, že kdyby nešlo o historicky doloženou postavu, máte před sebou francouzského Cimrmana.
A také tu je malé, skoro až cimrmanovské odhalení: Roland Garros měl něco společného i s tenisem.
CyKLIstA, fotbALIstA, rAgbIstA
Na L’Exposition Centenaire naleznete trochu klidu od šarmantního, ale lehce chaotického a věčně zaplněného areálu. V muzeu vystavují i v úvodu zmíněné fotky; probíhá zde pocta muži, po němž se to tu celé jmenuje. A která pojí zápolení všech Nadalů a Williamsových světa s tím, jak žil (a zemřel) Roland Garros.
Za necelých třicet let toho stihl tolik! Narozen v tropické kráse Indického oceánu na ostrově Réunion, dětství strávil v Saigonu, přesunul se do Paříže, cestoval po USA, Mexiku, Brazílii. Proslavil se jako vzdušný akrobat a válečný hrdina, což je největší paradox Garrosova dědictví. „Ani slavný hráč. Ani první předseda Francouzské tenisové federace,“netají se autoři výstavy.
Ale pak objevíte aspoň dvě drobná, nezdůrazňovaná svědectví.
Nejprve obyčejnou větu v popisku: „Na škole cyklistický šampion pod pseudonymem Danlor, jinak kapitán fotbalového týmu, nadaný tenista.“No vida! A hlavně fotografii z roku 1909, kde mladý Roland hledí do objektivu jako vykuk, obklopen pány ve vestách a dámami ve viktoriánsky všezakrýv ajících sukních – av každé ruce drží jednu tenisovou raketu. Lehká korekce všeobecně braného faktu, že Garros neměl s tenisem nic společného.
Ve zkratce se to celé událo asi takto: syn z dobré rodiny studoval, sportoval i podnikal, úspěšně prodával sportovní vozy a výborně hrál ragby, což dlouho platilo za jeho největší sportovní vášeň, než se zamiloval do létání.
Hotový pionýr časů, kdy sednout za knipl ještě znamenalo dívat se nejen do dálav, ale pokaždé i smrti do očí. Štramák, který vzhledem a napomádovanými vlasy připomíná Chaplina, stanovil nový rekord výstupem do 5 610 metrů. Premiérově přeletěl Středozemní moře. Živil se jako artista a v zámoří jej nazvali „šampionem šampionů“či „mužem, který flirtoval s mraky“, jako by nebi dával polibky. Dobová celebrita i člověk připravený na dění okolo: Garros údajně zkonstruoval první kulomet do letadla, čímž vlastně založil dějiny bojových pilotů. Ačkoli nemusel, přihlásil se jako dobrovolník do francouzské armády v první světové válce. Sestřelil tři nepřátelské letouny, byl zajat a vězněn, ale v roce 1918 konečně utekl a pelášil zpět do vzduchu. Vyletěl i 5. října 1918. A nikdy už se nevrátil. Velké legendy často obepínají záhady, Garrose nevyjímaje. Žádný Němec se nikdy nepřihlásil k tomu, že by jej poslal k zemi. Na trase jeho letu nebyla hlášena žádná palba.
Buď jak buď, na artistu a „letecké eso“(v tom jeho krajané přehánějí, neboť tak se označuje pilot s aspoň pěti sestřely, Garros zvládl čtyři) se krátce zapomnělo. Měsíc po jeho smrti skončila válka a Evropa se po všech hrůzách zase nadechla.
Až pak si Francouzi uvědomili, kdo jim schází. Vztyčili mu sochu na Champs-Élysées, již následně přeexpedovali na rodný Réunion, doteď tam vítá turisty na letišti. A hlavně v roce 1928 město zjistilo, že pro svoji báječnou tenisovou generaci potřebuje pořádný stadion, čímž se všechno propojilo. Pozemky pro stavbu věnoval ragbyový klub Stade Français a jeho šéf, Garrosův přítel Émile Lesieur, si na oplátku vymohl poctu pro zesnulého kamaráda.
Sportovec? UměLec!
Bez souvislostí vážně nedává smysl, proč se jeden ze čtyř nejslavnějších tenisových areálů jmenuje po pilotovi, ragbistovi a všeumělovi. Proto jej pořadatelé ve velkém uctí před mužským finále, proto vznikla výstava. A ta nabízí originální propojení: jako když vedle vybledlé podobenky Garrose, brázdícího vzduch v prehistorickém stroji, staví fotku vozíčkáře chystajícího se na podání.
Odvaha. Kreativita. Smělost. Opravdovost. Fair play. Nejvyšší standardy. Kuráž. Vášeň. Showmanství. Emoce. Odkaz. Styl.
Těmito slovy charakterizují pořadatelé Garrose – i všechny tenisty přijíždějící po desetiletí vzdát hold jeho památce. Garrosovo motto „Vítězství náleží těm nejvytrvalejším“aplikují na dřinu na antuce. A jsou to dobré paralely. Elegance Borga či Federera se potkává s příběhem, jak Garros předrkotal přes Středozemní moře, po sedmi hodinách odhodil propocenou kombinézu vycpanou novinami – a nechal se vyfotit až jako dokonalý gentleman, v obleku, v kravatě a s hodinkami od Cartiera na zápěstí.
„Jeho létání má blíž k umění než k akrobacii,“napsal novinář z listu La Vie au Grand Air. Až se chce dodat: co nejvíc umění také do tenisu!
Garros by s takovými šampiony byl určitě spokojen. Modré nebe i oranžová země mají přece vždy patřit jen nejlepším z nejlepších.