Obětovala život sklu
Historicky první dáma českého sklářského umění Ludvika Smrčková vdechla život lidickým růžím. Vázy s tímto motivem se pak dostaly v mnoha exemplářích do celého světa.
Vázy s motivem lidických růží od Ludviky Smrčkové se dostaly do celého světa.
Českému sklu bez nadsázky zasvětila život. Možná by byl přesnější výraz obětovala. Nikdy se totiž nevdala ani neměla děti. I když by asi bylo vhodnější říci „československému“. Tak to vnímala, tak to dělala. A zemřela v roce 1991, tedy nedlouho předtím, než došlo k rozdělení Československé republiky.
Narodila se ovšem ještě za Rakouska-Uherska, a to v Kročehlavech, které jsou dnes součástí Kladna. Bylo to jen kousek od kladenského nádraží, říkalo se tam „U vejhybky“. Její otec byl železniční úředník, takže rodina vždy pobývala tam, kam ho úřad právě povolal. Když bylo Ludvice pět let, převeleli ho do asi patnáct kilometrů vzdálených Otvovic. To bylo osudové, protože v Otvovicích fungovala už od počátku 19. století sklárna (nahrávala tomu blízkost uhelných dolů, odkud se dalo levně získat palivo do sklářských pecí). Malá Ludvika tady „přičichla“ke sklu, což ovlivnilo její další život. Později o tom vyprávěla: „Kouzlu skla jsem propadla už jako malé děvče v Otvovicích nedaleko Kralup. Kdo někdy v životě uviděl, jak se ve sklářské výhni a její bezprostřední blízkosti rodí budoucí nádoba, uvěří mi, jak snadno se člověku taková věc přihodí.“
Definitivně se pro svou budoucí kariéru rozhodla během studia na reálném gymnáziu v Kladně, kde ji učitel kreslení přesvědčil, že má výtvarné nadání. Studium na kladenské reálce mělo i další dopad na její tvůrčí vývoj. Ale to bychom předbíhali.
Po maturitě v roce 1921 studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, ale zároveň zvládla i studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. A aby toho nebylo málo, hned potom si dopřála ještě dva roky na Českém vysokém učení technickém. Chce-li být někdo vynikajícím sklářským výtvarníkem, musí toho nastudovat hodně a z různých úhlů pohledu. A tak Ludvika studovala celý život.
ZÁVIST A NENÁVIST
Krátce po absolutoriu Uměleckoprůmyslové školy se dočkala prvního velikého úspěchu na výstavě dekorativního umění v Paříži, kde dostala stříbrnou medaili za broušený pohár. To jí otevřelo svět, hodně cestovala. Rozhodně však nejezdila jen sbírat ocenění (i když jich bylo dost), šlo jí hlavně o zkušenosti a nové technické i umělecké poznatky. Pilně se učila a pilně tvořila. Výčet jejích úspěchů by byl hodně dlouhý, takže zmíníme jen ty stěžejní: v roce 1935 byla oceněna zlatou medailí na světové výstavě v Bruselu. V tomtéž městě excelovala ještě jednou, a to na Expu 1958. Obrovský úspěch měla pak i v Montrealu a jinde a jinde…
Idylický její život ale zdaleka nebyl. Provázely ji závist, nenávist, předsudky, kolegové jí házeli klacky pod nohy, to všechno byla daň za úspěch. Poté, co v roce 1935 zazářila v Bruselu, ji dokonce odmítli přijmout jako pedagožku na sklářskou školu v Železném Brodě. Více si jí v té době vážili ve Finsku, odkud přišla nabídka na vedení vlastní sklářské umělecké huti. To ale Ludvika odmítla, přála si využít svůj talent pro slávu československého skla. Dlouhá léta se pak sklářské tvorbě věnovala ve volném čase a živila se jako učitelka kreslení. Teprve mnohem později se mohla věnovat uměleckému sklářství na plný úvazek a od roku 1960 si konečně dovolila zůstat na volné noze.
A tady se vraťme k jejím středoškolským studiím. Na kladenské reálce měla spolužáky z Lidic, kteří pozdější vyhlazení této vesnice nepřežili. Kdo je odjinud, vnímá to „jen“jako strašlivou tragédii, ale lidé z tohoto kraje se s tím nesmířili nikdy, prakticky každému tam zemřel příbuzný, kamarád, spolužák… Je známo (a dodnes z toho naskakuje husí kůže obdivu a dojetí), že z Kladenska se při Květnovém povstání vypravovaly celé náklaďáky plné mladých mužů, kteří jeli bojovat na pražské barikády – měli bezprostřední důvod dát fašistům co proto. Na malém hřbitově kousek od Lidic můžete najít jako důkaz hrob rodiny, z níž tři synové jeli v květnu 1945 pomáhat Praze a už se nevrátili.
RŮŽE PRO LIDICE
Ale zpět k Ludvice. V šedesátých letech, krátce po založení růžového sadu v Lidicích, použila růži jako symbol nových Lidic. Její první váza, na níž byl do skla diamantem vyřezán symbol růže a nápis Lidice, se pak stala darem československých obránců míru na konferenci v Tokiu. Do muzea v Lidicích darovala vázu s růží zalitou ve skle. „Váz s lidickou růží jsem pak vytvořila mnoho a dostaly se do celého světa. Tragický osud Lidic se mě velmi bolestně dotkl, protože na kladenské reálce se mnou studovali chlapci z této obce a znala jsem i statečného faráře, který dobrovolně zemřel s ostatními,“vzpomínala později.
Ostatně květiny byly pro Ludviku Smrčkovou stěžejním motivem. Na výstavě Květiny a sklo v Berlíně měla obrovský úspěch s nejrůznějšími skleněnými vázami a mísami na rostliny, nejvíce zaujala nádobami na hydroponii. Témat měla ale mnohem víc a všechna její díla zaslouží obdiv. Zemřela prakticky v zapomnění. Aspoň že po ní v Kladně pojmenovali ulici.