Iva Pazderková
V jejím životě nastává několik zlomů. Ve svých osmatřiceti letech končí v divadle, kde hrála dlouhých patnáct let, poprvé v životě má partnera, se kterým plánují rodinu, a také se rozhlíží, kam utéct z Prahy před ruchem velkoměsta.
Po 15 letech končí v Divadle Na Fidlovačce a s přítelem plánují založení rodiny.
áte dnes s sebou pletací jehlice a vlnu?
Dnes mám kufřík s kosmetikou, protože jsem se líčila na focení, ale když mám něco rozpleteného, nosím s sebou jehlice pořád a pletu každou volnou chvilku. V divadle při pauze, při moderování, doma, zkrátka kdekoliv.
Pletení je móda, která se po letech vrací zpět. Ženy i muži tvrdí, že je zklidní, co dělá s vámi?
Mě pletení baví hned z několika důvodů. Je to jistý způsob relaxace, zklidní vás, ale také vám vrátí reálný pojem o čase. Když vidíte, kolik úsilí vás stojí třeba takový svetr, najednou vám „neštimuje“, že stačí pár kliknutí na internetu a druhý den ho máte za pár stovek doma. Pokud si koupíte kvalitní vlnu, investujete do toho svůj čas, dojde vám, za jakých podmínek asi ty věci z obchodů vznikají a z čeho jsou vyrobené. Najednou se vrátíte zpátky k selskému rozumu, k řemeslu, které já velmi ctím, a ke zručnosti, kterou považuju pro život za velmi důležitou.
Když si tohle všechno uvědomujete, přestala jste laciné věci z konfekce kupovat?
V obchodech víc než dřív přemýšlím, jak dlouho takovou věc trvalo vyrobit, kdo ji dělal, jak se k nám dostala, ale bohužel nejsem tak radikální, abych si řekla, že v konfekci už nic nekoupím. Pořád jsem marnotratná žena, která ráda nakupuje, nicméně už se mi neděje, že bych si koupila něco, co nebudu nosit, nebo že bych si pořídila věc v duchu: „Až do toho zhubnu.“V šatníku mám jen kousky, které opravdu nosím, a přijde mi absurdní, že si někdo koupí oblečení s tím, že ho bude nosit, až do něj zhubne. Asi i proto, že u mě je mnohem reálnější, že přiberu, než že zhubnu.
Zručnost považujete za důležitou součást života, uživila byste se rukama?
Ano. Jako dospívající jsem chodila na brigády, u táty ve firmě jsem pracovala na fréze, montovala součástky, uklízela. Nemám strach, že bych se neuživila, tím ale neříkám, že bych chtěla. Tatínek vždycky všechno doma dělal sám, maminka je taky zručná, já jsem od mala tvořila rukama, vyřezávala ze dřeva, dělala jsem na zahradě.
Táhne vás to dnes díky tomu zpátky do přírody?
No jéje, žiju v Praze, bydlím na sídlišti v paneláku, jsem vděčná, že mám pěkný byt, ale odjakživa chci za město. Jen teď s přítelem nemáme čas jezdit se dívat na pozemky, což napravíme o prázdninách. Potřebuju přírodu, klid, kontakt se zemí, a to doslova. S bývalým partnerem jsem pět let žila v Berouně, kde jsem byla nejšťastnější. Tam je nádherně a do Prahy chvilka.
Nedovedu si vás představit někde na vesnici, u lesa.
Možná tak působím, ale nejsem městský typ.
Jaká je Iva Pazderková doma?
Naprosto nudná, obyčejná holka, vlastně trošku cuchta. Doma chodím nenalíčená, tepláky považuju za skvělý vynález, jen mi vadí, že se na nich hned vytlačí kolena. Kdykoliv mám čas, tak uvařím, asi trochu zbytečně moc uklízím, snažím se vytvořit zázemí. Jsem úplně normální ženská, chci partnerovi i sobě dopřát útulný a krásný domov. A samozřejmě při tom nezapomínat na sebe, všechno má své meze.
Kde je máte vy?
Moje meze často překračují kočky. Šklíbě je patnáct, Bleška je o rok mladší a trpí regulérní stařeckou demencí. Vždycky byla na kočičí poměry trochu blbá, ale teď je to opravdu mazec. Vůbec si neuvědomuje, že je stará, tak se chová jako kotě. Šklíba je intelektuálka-dáma a obě dohromady mě někdy dokážou dovést k nepříčetnosti. Mají doma veškerý luxus, který jim člověk může dopřát, ale jsou to kočky, takže konstantně naschvál dělají nepořádek a ničí věci. Za těch patnáct let, co je mám, už jsem si zvykla, ale občas vypěním a to pak není nic hezkého.
Jak to vypadá, když se rozčílíte?
Jsem startovací typ. Velice rychle vypěním, ale stejně tak rychle se uklidním. Ale než se tak stane, dokážu být zlá.
Máte tyhle reakce i na lidi, nebo jen na kočky?
Záleží na situaci. Když mě někdo opravdu vytočí, umím být sarkastická a velmi nepříjemná, jindy se zase měním v paní učitelku. Uvědomuju si, že o moje kázání nikdo nestojí, ale občas se tomu prostě neubráním. Nedávno se mi to stalo s jedním prodavačem. Přišla jsem s úsměvem k pokladně, slušně pozdravila, on neodpověděl, byl strašně nepříjemný a házel mi s nákupem. Tak jsem se ho zeptala, proč se tak chová, že chápu, že každý může mít špatný den,