Příliš hlučná samota

Kniha Raději zešílet v divočině, která obsahuje rozhovory s lidmi žijícími na zapadlých šumavských samotách, měla být původně okrajovou záležitostí. K překvapení všech, dokonce i autora samotného, se stala bestsellerem. Čím to, že příběhy samotářů čtenáře

Někteří lidé se bojí být sami se sebou, protože si se svými myšlenkami nevědí rady.

Autor knihy Aleš Palán její úspěch v rozhovoru na Radiožurnálu vysvětlil tím, že všichni toužíme po změně, ale ne každý se k ní odhodlá. Nemyslím, že bychom se všichni měli teď hned sebrat a odstěhovat někam na samotu – ostatně tak to nemínil ani autor. Ale že nám občasný klid na rozjímaní chybí, je evidentní.

Samozřejmě, není dobře člověku samotnému. Věděl to nejen Hospodin, který to zmínil hned zkraje knihy Genesis, ale vědí to i odborníci zkoumající prehistorické civilizace. Bez toho, že bychom se sdružili do tlup a začali spolupracovat, bychom dnes asi nebyli. A ví to každý, kdo potřeboval poponést těžký stůl, zahrát si domino nebo obejmout. Věci však mají být v rovnováze. Kde je společenství, měla by být i samota. Ne osamění, kdy je nám k uzoufání smutno a cítíme se zbyteční. Mám na mysli samotu dobrovolnou. Jedině taková nás dokáže zklidnit, očistit, inspirovat a nabít.

Jenže právě ta nám chybí. Ne že by se k nám obrátila zády, to spíš my jí občas přibouchneme dveře před nosem, když na ně zaťuká. Samoty se totiž bojíme. A tak jako naši předci zaháněli zlé duchy světlem svíček, my zaháníme samotu rozsvícenými obrazovkami mobilů a počítačů. Co je na ní tak hrozného, že máme strach pustit si ji do života?

NEZTRÁCEJTE SCHOPNOST MYSLET

„Ne, děkuji, vystačím si s vlastními myšlenkami,“odvětila jsem asistentce šéfa kliniky, s nímž jsem měla domluvenou schůzku. Pan profesor se někde „zaprofesoroval“a dáma, zřejmě v záchvatu paniky, že se mnou bude muset půl hodiny konverzovat, zatímco by mohla sjíždět fotky na Instagramu, mi nabídla „něco ke čtení“.

Tuhle větu používám opakovaně v kadeřnictví, v čekárně u zubaře, v kavárně, prostě všude, kde se mi všemožně snaží zkrátit čekání na něco nebo na někoho. Ti bystřejší pochopí, že chci být sama. Splácím tak totiž dluh osobě, na kterou mám v životě nejméně

času. A protože mám rušný pracovní, rodinný i společenský život, dlužím si opravdu hodně.

Dlužím si rozjímání, přemýšlení, pitvání a šťourání se ve vlastním nitru, dlužím si nicnedělání a nicneřešení, kteréžto ve svém důsledku vede k tomu, že toho nakonec udělám a vyřeším hodně. Protože kdo nedokáže být o samotě, ztrácí schopnost myslet. Tohle moudro ze mě nevypadlo během několikadenního pobytu ve tmě, kam se za peníze nechávají zavírat ti, kterým už absence samoty trochu leze na mozek, ale je to poznatek starý jako lidstvo samo. V současnosti ovšem rezonuje obzvlášť intenzivně.

Samota dodává klid a energii k rozvažování svých činů, k rozvoji vlastního vědomí i svědomí a hlavně dává prostor k zaposlouchání se do vlastních myšlenek. Což považuji za velmi důležité v dnešním světě, kdy už pomalu nevíme, která myšlenka je naše a kterou jsme nevědomky přijali od těch, s nimiž jsme kontinuálně virtuálně propojeni. Dalo by se dokonce říci, že samota nás dokáže ochránit před stejností, protože pomáhá uvědomovat si vlastní jedinečnost.

Nevím, jak vy, ale já ji těžko dokážu vnímat skrz chlubítka sociálních sítí, kde lidé zveřejňují pouze to, na co jsou pyšní. Nelze to mít nikomu za zlé, já se taky v životě snažím neupozorňovat na ty méně povedené stránky své osobnosti. Ale fakt je ten, že pokud bych srovnávala svůj život pouze s tím, co je prezentováno na sociálních sítích, cítila bych se mizerně. Jak si mám připadat jedinečná ve světě, kde jsou všichni lepší? A že bych zrovna toužila po tom, postavit svou jedinečnost na faktu, že jsem největší nula ze všech, to tedy pardon. A právě tohle je jeden z důvodů, proč se samoty někdy bojíme.

„Potřeba se s druhými srovnávat a porovnávat, jak si vůči nim stojíme, je přirozená. Během evoluce lidské společnosti to sloužilo dobrému důvodu – od ostatních se učit, vyvíjet se a být užitečný k přežití skupiny. Dnes už však z takového srovnání může zůstat jenom nejasný vnitřní pocit, že je něco špatně se mnou nebo s mým životem. Kvůli tomu často skončíme v pocitech hlubokého sebepodceňování. Je pochopitelné, že zůstat s takovými prožitky o samotě je velmi nepříjemné,“zamýšlí se psycholožka Alžběta Protivanská, proč se samotě někdy bráníme. Někdy třeba výmluvami, že nemáme kdy se sebrat a odjet někam daleko od všech, abychom se mohli zaobírat sami sebou. Tenhle argument Alžběta Protivanská nebere. Za přínosnější než jednou začas si naordinovat delší odtržení se od reality, které nás může spíš rozhodit, totiž považuje každodenní krátké chvilky samoty. „Stačí, když se na hodinu odpojíme od sítě nebo si někde v ústraní dopřejeme krátkou meditaci. Jedině tak se podaří vypnout mozek, který jinak zpracovává všechny podněty, kterými ho zahrnujeme, takže na vlastní myšlenky už pak není prostor,“radí odbornice.

DOVOLENÁ PRO JEDNOHO

Další důvod, proč se samoty bojíme možná víc než tmy, je strach z osamělosti. Tu totiž leckdo za samotu zaměňuje. Kdo se někdy cítil osamělý, dobře ví, že věru není o co stát. Ale mezi oběma pocity je výrazná dělicí čára. Samota je stav, kdy sami sobě děláte společnost a cítíte se při tom dobře. Osamělost se dostaví, pokud toužíte po společnosti jiných lidí, ale tu dlouhodobě nenacházíte.

„Někdo neumí být sám třeba proto, že se najednou může vyrojit spousta myšlenek a pocitů, se kterými si neví rady,“říká psycholožka Lucie Doležalová, ale zároveň dodává, že někdo naopak do samoty utíká před nároky svého okolí.

Ale i když je pořád velká poptávka po domech stojících takzvaně na samotě, samota jako taková není moc sexy, protože ji podvědomě vnímáme jako něco negativního. Už odpradávna je v lidském společenství považována za největší trest, dokonce horší než smrt. Jedinec vyobcovaný z tlupy sice nakonec také zemřel, předtím ho však čekaly mnohé útrapy. A co samotka, kam věznitelé zavírali obzvlášť zpupné zločince, případně sloužila ke zlomení ducha? Není divu, že leckdo nedokáže k samotě najít kladný vztah.

„Nakonec i lidé, kteří žijí sami, jsou často svým okolím hodnoceni, jako že s nimi něco není v pořádku, a to i přesto, že někteří se tak rozhodli dobrovolně a necítí se osamělí,“dodává Lucie Doležalová.

Něco podobného jsem zažila na vlastní kůži. Bylo to sice v redukované podobě, ale to poznání stálo za to. Měli jsme totiž odjet s manželem

Někteří lidé se bojí být sami se sebou, protože se jim v hlavě vyrojí spousta myšlenek a pocitů, se kterými si nevědí rady. Proto raději mozek zaměstnávají sledováním televize nebo internetu.