Jak se léčí fotbaloví marodi?
Proč se trápil Rosický? A kdo se v Plzni dobře hojí? Odpovídá reprezentační lékař Petr Zeman
Jako student nebýval nijak vzorný. Na střední škole ve Strakonicích se kolikrát sbalil a radši utekl na ryby. Přístup změnil, až když se dostal na medicínu, kterou vystudoval Petr Zeman s červeným diplomem.
Teď se stará o fotbalisty Viktorie Plzeň, o hráče fotbalové reprezentace a ve Fakultní nemocnici v Plzni zvládá až patnáct operací týdně. „Kolena, ramena a kyčle, poví reprezentační lékař, načež usrkne espresso a dopoví: „Artroskopické operace kyčlí a vazů kolena, to je moje specialita.“Před třemi lety také úspěšně operoval kyčel slovenského prezidenta Kisky.
Jaká je u vás čekačka na operaci kyčlí?
Záleží na věku pacienta a typu postižení. Na artroskopii kyčle se u mě čeká půl roku až rok.
To už možná chápu, proč si vás trenér Vrba v roce 2014 vzal do národního týmu. Šlo to odmítnout?
Upřímně? Taková životní šance se neodmítá. Manželka sice nebyla šťastná, protože přibylo dalších pár týdnů mimo domov, ale já nemohl říct ne. Velmi si toho vážím i dnes. Pro každého traumatologa musí být přece ctí léčit hráče reprezentace nejsledovanějšího sportu.
Prožíváte, když před zápasem hraje hymna?
Víc, než jsem si dřív dokázal představit. Když se hraje hymna, je to pro mě vždycky velmi silný pocit. Být u národní reprezentace je odměna i pro lékaře.
Rodiče z vás chtěli mít doktora?
Spíš mě vedli k umění. Hrál jsem na flétnu, na harmoniku, ale moc mě to nebavilo. Nejradši jsem chodil rybařit.
Co sport?
Byl jsem spíš samouk. S partou dětí na sídlišti ve Strakonicích jsem se naučil snad všechny sporty, které existují.
Nakonec to u vás vyhrál fotbal. Aspoň po lékařské stránce. Trpíte profesionální deformací?
Jistým způsobem ano. Koukám na zápas v jakémkoli sportu, někdo se zraní a hned mi naskakují různé diagnózy. Koleno, hlezno, to bývá zraněno nejčastěji. Jen je problém, že od televize si na poraněného hráče nesáhnete, takže na dálku jen usuzujete, co se asi tak stalo.
Takže když si před týdnem ve finále Ligy mistrů zranil kanonýr Salah rameno, vaše myšlenky?
První otázka byla: Co přesně se mu stalo? Druhou otázku vám většinou položí trenér: „Je ten kluk schopný dohrát zápas?“Pokud odpovíte ne, řeší se třetí otázka: Jaká je diagnóza? Teprve pak jste v řádech dnů či týdnů schopni predikovat, kdy se zraněný hráč vrátí. Ale nemusíte se trefit, protože každý fotbalista má odlišný potenciál k hojení.
Salah chce stihnout mistrovství světa, které začíná za 10 dní. Je to reálné?
Neznám přesnou diagnózu, abych se mohl vyjádřit, ale přál bych mu to.
O mistrovství světa se traduje, že bývá unavené. Hráči jsou po náročné sezoně skoro grogy.
To si nemyslím. Jsou rozehraní, někteří si můžou dopřát třeba týden volno a nabrat síly. Jsou to profíci a domnívám se, že turnaj tím neutrpí.
I zátěž s vámi trenéři konzultují?
Často ano, ale doktoři jsou u mužstva z medicínských důvodů, zejména přes pohybový aparát a jeho úrazy. Tak je to nejen v reprezentaci, ale také u nás ve Viktorce Plzeň, kde je sehraný tým doktorů, špičkových fyzioterapeutů a masérů. Je to tedy výsledek práce nás všech. Nikoli jednotlivce. Jsme jeden tým a naším společným a jediným cílem je co nejčasnější návrat zraněného hráče zpět na trávník.
Vzhledem k tomu, jakou extra péči mají, léčí se fotbalisté rychleji než dřív?
Jednoznačně ano. Hlavně díky přesnější a dostupnější diagnostice. Po rentgenu, ultrazvuku nebo magnetické rezonanci se stanoví jasná diagnóza a přesný léčebný plán. I operační techniky jsou dnes posunuty natolik, aby byly co nejméně invazivní, aby nepoškozovaly měkkou tkáň, například artroskopické operace kloubů. Ale samozřejmě to nefunguje vždycky. Každý hráč se hojí jinak, má jiné genetické predispozice a mírně odlišné návyky. Mimo jiné i psychiku.
Kdo se hojí dobře?
Z Plzně mě napadá třeba David Limberský, ten má vhodné dispozice. Jakmile leží na hřišti on, vím, že to nikdy není banální problém.
A jindy?
Nemám rád bezdůvodné polehávání hráčů. Fotbal se ve srovnání s hokejem nebo házenou hraje spíše v rukavičkách. Když na palubovku lehne házenkář a drží se za koleno, bývá to zpravidla špatné. Kdyby simuloval, utrhne si ostudu. U fotbalu to pravidlo moc neplatí. Přesto musíme být extrémně opatrní, když se to stane.
Nejhorší fauly?
Jednoznačně na hlavu. Loktem, čelem do zátylku, do spánku. V tom případě máme celkem striktní kritéria. Kdybychom nechali hráče s otřesem mozku dohrát zápas, následky mohou být nedozírné.
Slovenskému kapitánovi Škrtelovi v březnu zapadl jazyk a dohrál.
Neznám do detailu okolnosti, ale já bych ho dohrát nenechal. I kdyby si dupnul, že chce za každou cenu pokračovat. Znám případy, že hráči dohráli s otřesem mozku a pak si půlku zápasu vůbec nepamatovali.
Co další surové fauly?
Nejčastější jsou to fauly na bérec, kotníky, na kolena. Uvědomuju si, že hráči mají při zápase zpravidla 170 až 180 pulzů za minutu, takže jejich rozhodování může být zkratkovité, ale zodpovědnost za své jednání by rozhodně neměli ani v tuhle chvíli ztratit.
Reprezentace dohrává neúspěšnou sezonu, mistrovství světa se obloukem vyhnula a hned čtyři hráči se ze závěrečné fáze omluvili. Je to daň za dlouhou sezonu?
U těch čtyř hráčů určitě. Gebre Selassie, Kadeřábek, Zmrhal, Vydra. Buď měli nedoléčená zranění nebo se jejich stav, který před sebou tlačili, akutně zhoršil. Jako lékaři pak musíme zvažovat, co je pro nároďák lepší. Zkusit je vyléčit do zápasu? Nechat je odpočívat? Hrajeme dva přáteláky, takže jsme se po pečlivé domluvě s hráči a trenéry rozhodli neriskovat.
Případ Tomáše Rosického jste vnímal jak? Extrémně nadaný, příliš často zraněný.
Nebyl jsem jeho osobní lékař a nemám ho nakoukaného tak jako Plzeňáky. Na jeho léčbě jsem se podílel zejména na Euru 2016. V jeho případě podle mě hrála zásadní roli genetika. V medicíně to tak bývá, že ne vždy se sportovci hojí, jak bychom chtěli a jak předpokládáme.
Tak jinak: jaký byl Rosický pacient?
Profesionál a velmi zodpovědný pacient.
Trpělivý?
Víte, všichni kluci chtějí být na hřišti co nejdříve. Takže trpěliví musí být oni a hlavně my lékaři. Obecně však platí, že ani doktor nedokáže spravit všechno. Někdy prostě přírodu neomámíte.
To je třeba případ záložníka Pilaře? Toho z Plzně nakoukaného máte.
Vencu znám velmi dobře. Řadu let ho trápilo koleno, které se po několika operacích spravilo. Jenže se přidalo poškození chrupavky, jejíž léčení u vrcholových sportovců bývá zdlouhavé a obtížné. Takové zranění zanechá jizvu nejen na těle, ale i na duši.
Oslovujete hráče slovem pacient?
Ne. V klubu i v reprezentaci si s klukama zpravidla tykám. Přijde mi to osobnější.
Říkáte jim, že si fotbalem huntují zdraví?
Každá vrcholová zátěž, která se dělá každý den po mnoho let, pohybový aparát opotřebovává. Připojí-li se k tomu zranění a nedejbože operace, pak je to náročnější. Ale plusy sportu, řekl bych, jednoznačně převažují. Štěstí, pocit uspokojení, radost z pohybu a na vrcholové úrovni také výdělky.
Svým dvěma synům doporučíte fotbal jako vhodný sport?
Pokud ho budou chtít hrát, nebudu jim bránit. Zatím je trochu brzy. Staršímu bude pět, mladšímu rok. Jinak tvrdím, že u dětí je jakákoli přirozená pohybová aktivita – zejména v dnešní sedavé době – velmi vítaná. Lézt po stromech, kopat do míče, koulovat se, plavat nebo třeba jen házet kameny do vody.
A vrcholový fotbal? Co když den co den hlavičkujete? To přece musí škodit krční páteři.
Krční páteř si profesionální sportovec většinou pohlídá, problematičtější je mozek. Pokud hlavičkujete celý život, je lékařsky potvrzeno, že u citlivějších jedinců se to může po řadě let projevit. Ale vrcholový fotbal můžu jasně doporučit.
Kdybychom nechali hráče s otřesem mozku dohrát zápas, následky mohou být nedozírné.