Trefa: Kam kráčí fotbal a Jarolím?

Davida Čermáka, redaktora MF DNES

Než nasedl do autobusu směr Rakousko, vytyčil trenér fotbalové reprezentace Karel Jarolím základní heslo: stabilizace!

Soustředění mělo pomoct k tomu, aby se tým plný osvědčených jmen lépe sehrál a dokázal si, že po dvou letech jde správným směrem. Že dělá pokroky. Že je připravený na podzimní ostrý start a že další velký turnaj už mu neuteče.

Jenže pár dní v lázeňském městečku Laa an der Thaya, kousek za hranicemi s Českem, vykresluje zatím opačný obrázek.

V pátek Češi vyhořeli, když si do St. Pöltenu odskočili na přípravu proti Austrálii: s týmem plným málo známých jmen prohráli 0:4. Místo aby potvrdili, že se sehrávají, předvedli vrcholný chaos.

Aby bylo dusno ještě větší, roznesla se včera z arabského světa zpráva, že Jarolím jedná o angažmá s egyptským mistrem Al Ahlí – káhirský klub mu údajně nabízí pohádkovou smlouvu s platem 1,5 milionu. Také máte o stabilizaci jinou představu? Jarolím se okamžitě ohradil, že na stole žádnou nabídku nemá. Ale i kdyby měl a rozhodl se jí využít, divil by se mu někdo? A ještě jinak: protestoval by někdo? Dva roky se přísný trenér pokouší národní tým nastartovat. Po hráčích chce, aby se své práci oddali na sto procent a dřeli na sobě i mimo hřiště. Je pes na zdravý jídelníček, takže i reprezentační kuchař musel jeho skladbu hodně upravit. Fotbalisty pravidelně váží, měří jim podkožní tuk.

Jenže zatímco v klubech tahle cesta většinou přinášela výsledky, národní tým se s ním na lavičce nikam neposunul. Dva roky hledá cestu a nenachází. Nebo snad vidíte na výsledcích či hře výrazné zlepšení?

Kvalifikace o mistrovství světa se nepovedla, tým se neprokousal ani do baráže a výkonem málokdy vybočil ze šedi. Ale u veřejnosti částečně obstál argument, že marný boj o letenku do Ruska Jarolím aspoň využil jako fázi hledání těch, na kterých může tým v budoucnu stát.

Od šéfů se sice dočkal kritiky, mocný svazový místopředseda Roman Berbr ho dokonce obvinil, že se nechá ovlivňovat hráčskými agenty a tlačí do nominací jejich klienty, přesto nakonec u týmu zůstal a dostal šanci na nápravu.

Tu má zajistit splnění jasně daných cílů: vítězství ve skupině Ligy národů v konkurenci Slovenska a Ukrajiny a postup na příští Euro.

Jenže devadesát minut proti Austrálii, během kterých si fanoušci rvali vlasy, odhalilo smutnou pravdu.

Období hledání nekončí. Tým není připravený na velké výzvy, nemá tahouna, nemá jasně danou kostru, o kterou by se mohl opřít ve chvíli, kdy se nedaří. Spíš naopak: do základů stačí lehce fouknout – a rozletí se na kousíčky.

Pár minut po utkání už nikoho nezajímalo, že do něj Češi vstoupili nadějně, že chvíli účastníka mistrovství světa přehrávali a dostávali se do šancí.

K čemu byla chvilková převaha, když po prvním inkasovaném gólu tým naprosto zkolaboval a celý druhý poločas protrpěl?

Podobné výpadky, byť ne s tak ostudnými následky, jako byla nejhorší prohra v samostatné české historii, už pod Jarolímem několikrát předvedl.

Dlouhodobě není jasné, jak chce vlastně reprezentace hrát, čeho se chce držet, na čem a na kom může stavět. Byla by chyba se donekonečna konejšit tím, že se urodila slabší generace a že někdy zase bude líp.

Češi potřebují pracovat s materiálem, který je k dispozici – beznadějný není. Ale Jarolím z něj zatím maximum nevymáčkl.

Stabilizace? Ta je dál v nedohlednu. Pokud jí ovšem není myšleno, že Česko natrvalo zamrzne v evropském podprůměru.