Co národu vadí na Dukle 61? Už se neumí dívat

Dalo se čekat, že se po televizním snímku o důlním neštěstí Dukla 61 strhne ostrá kritika takříkajíc zleva. Tedy ve stylu „za komunistů se měli horníci dobře, proč netočíte o tom, jak umírali za Masaryka a jak živoří dneska“.

Ale že se v době, kdy představitelé padouchů mluví v amerických gangsterkách běžně rusky a Hitler v Lídě Baarové česky, bude tak ohnivě řešit ostravský přízvuk, to by sotva někoho nenapadlo.

Namátkou z diskuse na stránkách České televize: „To v Ostravě není dost herců? Drtivá většina lidí ve filmu mluví jako dementi, a ne jako Ostraváci.“

Nebo: „Pražáci točí film z Ostravska je stejné, jako by baníkovci točili film o Spartě. Jsem rodákem z Ostravy a znám ten dialekt, takže to, co předvádějí ve filmu, je směšné. Pražáci ať si točí film o pražských revolucích a pražských hrdinech a na Ostraváky ať se vykašlou.“

Námitky, jak strašlivě lámal „ostravštinu“Jiří Langmajer v roli ředitele dolů, raději ponechme stranou, většina jadrných výrazů by se beztak musela vytečkovat.

Otázka zní: je pro film Dukla 61, který až na výjimky z řad politických nostalgiků a místních patriotů sklízel vesměs chválu, skutečně tak podstatné, že prý se neříká „posuň se“, nýbrž „cofni se“? Udělali tvůrci někde chybu?

Ano, udělali. Zapomněli, že už se neumíme dívat. Nikoli přihlížet jako v případě nekonečných seriálů, kde se v ordinaci, v kuchyni i v ložnici pro jistotu třikrát zopakuje, kdo s kým se právě rozvádí, ale dívat se ve smyslu vnímat a přemýšlet.

Tak třeba u Langmajerovy postavy bylo přece nasnadě, že jde o dosazeného papaláše, který se až dojemně směšnou snahou po místním dialektu snaží vetřít do přízně horníků, jako by byl jedním z nich.

Podobně se zdá nad slunce jasné, že tehdejší nábor do dolů přivedl na Ostravsko Poláky, Slováky i Čechy z různých krajů, aniž by všichni do jednoho a přes noc přijali tamní nářečí. Naopak tvůrci filmu hlídali, aby to se slangovými výrazy příliš nepřehnali – a přesto se v nich nezasvěcení diváci občas ztráceli, jak přiznávají. Ale dodávají, že význam si domysleli. Pohříchu ochota i trpělivost člověka domýšlet vše, co se mu pohodlně předkládá, zjevně slábne. Přitom zrovna Dukla 61 potila krev, aby vedle silné fikce nabídla i věcná fakta, počínaje internetovými doplňky a konče doprovodným dokumentem, jehož včerejší druhý díl Nehody a procesy nejspíše vyvolá další zemětřesení zleva. Vyprávěl totiž o důlních tragédiích, za něž často nesli následky kádrově pochybení inženýři místo kádrově pevných, leč odborně slabých funkcionářů.

To je samozřejmě téma k debatě, sice ideologické, ale rozhodně podstatnější než hádky, jestli se v roce 1961 už nosily takové přilby jako na obrazovce a jestli se pověstný „kratky zobak“v podání herců přeháněl, či naopak podcenil.

To opravdu důležité, co Dukla 61 ukázala, však tkví v něčem jiném. Totiž v příslibu, že snad konečně nastupuje generace tvůrců, kteří jsou schopni nastudovat národní historii s nevídanou důkladností a vyprávět o ní nepodjatě, bez sentimentu, patosu, hesel, pouček i plakátů.

Už kvůli nim by si vážený divák mohl dát tu práci, aby se vyjadřoval k jejich dílu, ne ke stavu světa. Protože v diskusi k Dukle 61 nalezené výroky typu „ Jaký je rozdíl mezi demokracií a bídou? Žádný“mají asi stejně zásadní vypovídací hodnotu jako sdělení, že Pražáci mají točit jen o pražských revolucích a že hereckému výkonu Marthy Issové se nedá věřit, protože před lety natočila předvolební klip Přemluv bábu a dědu.