Márquez o nudném Leninovi

Monika Zavřelová redaktorka MF DNES

Kniha Sto roků samoty formovala pohled na svět statisíců čtenářů včetně těch českých. Ještě než ji její autor, kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez, stihl napsat, se zvědavostí navštívil Sovětský svaz a podíval se i do Prahy. Vypráví o tom v knize Devadesát dnů za železnou oponou, která vychází poprvé česky v nakladatelství Odeon.

Márquez Československo navštívil ještě jako neznámý novinář. Poprvé se tak stalo v roce 1955. Své vzpomínky však tehdy nezaznamenal. Podruhé se do Československa dostal znaven a vyčerpán třicetihodinovou cestou vlakem z Berlína, kterou navíc strávil vestoje opřený o rameno svých dvou přátel Soledada Mendozy a Pabla Solana.

Návštěva v mauzoleu

V Praze tehdy bohužel zůstal pouhých 24 hodin, než se vydal na cestu do Bratislavy a dál na východ, čeští fanoušci si tak v knize zážitků mistra magického realismu z Prahy příliš neužijí.

O stavu tehdejšího východního bloku však píše Márquez s patřičným soucitem, otevřeně a občas i rozhořčeně. Jako když se po několikadenním naléhání mohl jít konečně podívat do Leninova mauzolea, kde tehdy ještě spočíval i Stalin. Ležel tam bez známek jakýchkoliv výčitek a emocí, pronesl prý směrem k jeho mrtvému tělu. Lenina pak stihl označit za nudnou voskovou figurínu.

Tento zážitek podle Mendozy o mnoho let později zapříčinil autorovo rozhodnutí napsat knihu Podzim patriarchy, ovlivnili ho však i autoritářské zážitky z jeho domoviny, Kuby nebo Frankova Španělska.