Ještěže nelze postavit vše. Občas to prospěje

Kniha Pražské vize představuje minulé sny o české metropoli.

Monika Zavřelová redaktorka MF DNES

S knihami a výstavami, které představují, jaká Praha mohla být, se v poslední době roztrhl pytel. Nová kniha Pražské vize se soustředí na plánované, avšak nerealizované stavby z období od sklonku devatenáctého století po konec první republiky. U některých i laik zajásá, že nikdy nevznikly, jiné by naopak Praze pomohly vymýtit nešvary budoucnosti.

Míra kontroverze se v Pražských vizích proměňuje, a jak postupuje doba, logicky i eskaluje. Ať už jde o kapitoly věnované podobě Starého Města nebo Malé Strany. Ačkoliv dnes už si asi nikdo nedovolí zásadněji nabourat malebnou povahu okolí Kampy, nebylo tomu tak vždy. Touha architektů utvořit z Prahy moderní evropskou metropoli je často musela vést a vedla mnohem dále než na hranici bezbřehého uctívání práce starších kolegů. Odvaha některých by zajisté vzbuzovala emoce ještě dnes. Nevoli ještě větší než Kaplického blob.

Rozhlas mohl být v mrakodrapu

Mezi takové patří i návrh Josefa Gočára, který chtěl Staroměstskou radnici a velkou část přilehlého náměstí zaplnit jakýmsi monumentem ze skla a kovu. V ohrožení by pak z dnešního pohledu byla i letní atmosféra při popíjení piva na náplavce. Navrhovaná výstavba kvádrovitých těžkotonážních kolosů Josefa Havlíčka vyčnívajících nad řekou z Albertova by příjemné atmosféře příliš neposloužila. S plánovanými mrakodrapy v dolní části Václavského náměstí tomu pak bylo stejně. Snad možná jen rozhlasové pracovníky by potěšilo, že podle návrhu z konce dvacátých let mohli pracovat ve čtyřicet metrů vysoké budově.

Autorka knihy Klára Brůhová, která se soustavně věnuje dějinám architektury a urbanismu dvacátého století, tak za pomoci ilustrací Jana Šrámka a Veroniky Vlkové sestavila publikaci, která může být pro Pražany i zájemce o městskou architekturu cenným průvodcem představami o českém hlavním městě. Ačkoliv mnohým zajisté půjde proti srsti autorčin akademický jazyk. K práci obdobného charakteru to patří. Třeba stejně jako mohla k Praze patřit Mohyla budoucnosti na Vyšehradě, Národní knihovna na Palackého náměstí, vyhlídková restaurace na Petříně, velkolepá vstupní brána v ulici Na Můstku, galerie českého umění na vrcholku Letné nebo venkovní divadelní scéna pohlížející z Petřína na Hradčany. A výčet by mohl pokračovat dále. Energie, s jakou autority doby včetně Josefa Fanty, Rudolfa Kříženeckého, Jana Kotěry nebo Josipa Plečnika pracovaly, se totiž dá označit za téměř vražednou. Zábavnou představu nicméně vyvolává myšlenka, o čem se budou podobné knihy tvořit za sto let. Bude se psát o urputném strachu z nového, nebo si najdou odborníci vyžití v analýze developerských projektů?