Podminované obchodování

Tradiční liberální postoj k zahraničnímu obchodu dnes dostává punc podivínské exotiky. Přes všechny přešlapy ale zůstává férový obchod tou nejlepší cestou k míru a blahobytu v národním i mezinárodním měřítku.

ředitel Odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory ČR

Zpráva z tisku: „Spojené státy začaly uplatňovat cla ve výši 25 procent na dovoz oceli z Evropské unie, Kanady a Mexika. Pro hliník pak Washington stanovil 10procentní sazbu. Rozhodnutí se dotkne i českých ocelářů. Hospodářská komora uvedla, že české firmy loni vyvezly do USA jen ocelových výrobků za pět miliard korun.“

Největší hospodářské sdružení na světě, jehož ambicí je omezení obchodních a celních bariér, tedy před čtvrtstoletím založená Severoamerická dohoda o volném obchodu, sdružující USA, Mexiko a Kanadu, známá pod zkratkou NAFTA, se stává imaginární veličinou.

Ještě před půldruhým rokem odborné i laické polemiky o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, zkráceně TTIP, které mělo ambici zavést volný obchod mezi EU a USA, dělily veřejnost na dva tábory. Jedni (autor sebe řadí do této skupiny) v jednání viděli další krok přispívající k liberalizaci světového obchodu, k odstraňování tarifních i netarifních překážek. Ti druzí – a byli na obou stranách Atlantiku – naopak varovali, že jde o trik, v jehož důsledku vyhraje jen ta druhá strana. I odpůrci ale mluvili právě jen o triku jako šikovně skrývané snaze získat perspektivní výhodu, nikoliv o explicitně deklarovaném ochranářství či výslovném agresivním diktátu té druhé strany, a přesto i oni připouštěli dílčí pozitivní detaily podobného partnerství.

Volný pohyb v ohrožení

Když v roce 2014 eskaloval rusko-ukrajinský konflikt, zapojily se do něj především země spolupracující v rámci politické a vojenské aliance NATO tím, že embargovaly nezanedbatelnou část svého vývozu do Ruské federace. Následovala učebnicová odvetná reakce Ruska na uvalené sankce, v jejímž důsledku se obchod zemí EU a NATO s Ruskem snížil o řadu dalších položek, a napětí na východě Ukrajiny zůstává.

Koncem roku 2016 se zase zdálo, že vpravdě globální výzvou mezinárodnímu obchodu je přiznání statusu tržní ekonomiky Číně v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Diskutovala se oprávněnost a přiměřenost cel, která by případně měly jiné členské státy WTO uvalovat na čínské zboží. Skloňoval se čínský dumping, státní subvence a vůbec míra státních zásahů do čínské ekonomiky. Hledala se rovnováha mezi dvěma přístupy.

První přístup, běžně uplatňovaný USA vůči netržním ekonomikám, znamená, že se tzv. dumpované zboží zatěžuje prohibitivním několikasetprocentním clem. Druhý přístup zatěžuje toto zboží vyrovnávacím minimalistickým clem, které u importu vyráběného za nerovných podmínek (např. masivní dotace) kompenzuje prokázané pokřivení. Dorovnává přitom jeho cenu nanejvýš na úroveň domácího substitutu vyrobeného v obvyklém tržním prostředí.

Před několika dny schválil Evropský parlament nové znění směrnice o vysílání pracovníků (v Bruselu známé jako PWD). Nové znění sice vyjímá z působnosti této směrnice mezinárodní autodopravu, ale nadále trvá hrozba, která rozpoutala kritiku nových členských zemí adresovanou starým členským zemím, pokud jde o národní ochranářská opatření namířená proti tzv. sociálnímu dumpingu. Vzorovým vyjádřením této hrozby je německý zákon známý jako MiLoG, který požadavkem na respektování německých mzdových limitů (obdoba tarifních opatření při dovozu zboží) a zejména uvalením rozsáhlých administrativních povinností na zahraniční autodopravce (něco jako netarifní omezení) v podstatě usiluje o direktivní vytěsnění lacinější východoevropské konkurence z místního trhu. Realizace zmíněné hrozby by mohla spočívat v jednoduchém přesunu prohibice východoevropských autodopravců do speciální směrnice – tzv. balíčku mobility.

Není tomu ani 30 let, co naši centrální plánovači stejně jako v jiných zemích tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci uplatňovali přísný státní monopol v zahraničním obchodě, vybírali dovozní cla i z nedostatkového zboží, regulovali export i těch nepříliš četných produktů, po kterých by byla v „devizové“cizině poptávka. A překážky nastavovali dokonce i banálním přeshraničním turistickým nákupům u „spřátelených“sousedů. Na podzim 1989 se nejen nám v ČSSR zdálo nesporné, kudy cesta k ekonomické prosperitě nevede.

Čtyři ekonomické svobody, na kterých byla založena myšlenka evropské integrace, tedy volný pohyb zboží, služeb, práce a kapitálu, jsou dnes v ohrožení v důsledku oportunistické politiky řady vůdců EU. Světový obchod je podobně podminován odkazem na domnělou nezbytnost zajištění národní bezpečnosti USA vůči nebezpečím přicházejícím i od nejbližších spojenců.

Tradiční liberální postoj k zahraničnímu obchodu, založený na tezi, že zahraničními poplatníky dotované dovozy mají z dlouhodobého hlediska pozitivní vliv na národní hospodářství, neboť rozšiřují možnosti tuzemských spotřebitelů i podnikatelů využívajících importované zboží a vytvářejí pobídku k nové alokaci podnikatelských záměrů tuzemských konkurentů, dostává punc podivínské exotiky. Přitom však přes všechny přešlapy – a že jich nebylo v moderní historii málo – zůstává férový obchod tou nejlepší cestou k míru a blahobytu v národním i mezinárodním měřítku.

Není tomu ani 30 let, co naši plánovači uplatňovali v zahraničním obchodě přísný státní monopol.