PEPA MLADÝ BYL LEPŠÍ ČLOVĚK NEŽ JÁ
Bavili jste se někdy s panem Mladým vážně o smrti? My jsme se o smrti nebavili, my jsme smrtí bavili – lidi. Ve scénce Pohřební řečník jsme využili výstupy těch profíků, kteří bezmyšlenkovitě plácají, aniž by o dotyčném nebožtíkovi vůbec něco věděli. Takový řečník pak tklivě líčí, jak nám odešla babička milující svých pět vnoučat, přitom ve skutečnosti to byla zlá baba, která všechny vydědila.
Kde jste na to přišli? To vycházelo z autentických zážitků. Třeba při pohřbu jednoho požárníka zaznělo: „Milý Jindřichu, stříkal jsi dobře a daleko!“Jenže ten řečník netušil, že požárník měl sedm dětí, každé s jinou babou ze vsi. Taky jsme si tam dělali legraci z písniček, které se na pohřby moc nehodí – Pojď stoupat jak dým. Anebo Mám rád vůni tvý kůže – když jde na gril tchyně.
Teď se vám tak zvláštně zlomil hlas. Protože po tom posledním funuse mě ta sranda trochu přešla. Pan Mladý tam ale žádného řečníka neměl, bylo to jemné, decentní spočinutí, tři písničky – Novosvětská, pak něco od Bocelliho a Ave Maria a konec.
Prý měl rád italské árie. A byl výborný muzikant! Dokonce hrával s Fešáky, na rozdíl ode mě, který mezi nimi jen šaškoval. Já jsem muzikant ne vyloženě špatnej, ale řekněme, že prostřední.
V čem ještě jste se odlišovali? On měl taky rád country, já moc ne, ale v rockové hudbě jsem se, myslím, vyznal líp než on. Stouni nebo Yardbirds, Clapton, Page a Beck anebo Vladimír Mišík, to je moje muzika. Nejvíc jsme se ale lišili v tom, že on byl dříč, strašně pracovitý člověk, měl několik firem, vyvíjel a stavěl vírníky a vrtulníčky, do toho si dělal kapitánské zkoušky na loď, kdežto já – lenoch, Oblomov – se věčně jenom povaluju a přemýšlím, jak bych tak nějak zbohatnul vleže a pokud možno se zapojením nanejvýš čtvrtky mozku.
Ani zdaleka není švejkujícím patolízalem, jak ho známe z estrád. Ve skutečnosti je Josef Náhlovský vážný, až melancholický muž, který je teď po ztrátě kamaráda a kolegy Josefa Mladého ještě o něco hloubavější. Profesně byli propojeni více než polovinu života.
Taky jste ho jistě překonával v péči o zdraví.
Hypochondrie – tuhle nálepku mi vymyslel Petr Novotný, lidi to bavilo, a tak jsem to podporoval. A když jdu dneska k doktorovi s krvácením, tak si ze mě lidi v čekárně dělají srandu. Je ale pravda, že Pepa Mladý snad nikdy nemarodil, nanejvýš měl rýmu. Kdežto já – celý život na huntě, možná slyšíte ty moje průdušky, a přežívám. A on během pár měsíců... Je to nespravedlnost.
Jakou měl pan Mladý povahu?
Hodný, laskavý člověk, nikdy se před nikým nevytahoval. Typický dobrák.
Jak jste řešili konflikty?
Já jsem trošku choleričtější, zatímco on byl vyloženě klidná povaha, takže si myslím, že nám to vycházelo hlavně proto, že mi občas dokázal nenápadně ustoupit, protože byl lepší člověk.
Nějaký příklad?
Jednou, to jsme nějak začínali, spolu jedeme někam autem, on si zapálil cigaretu a já zabrblal: „Hele, mně to kouření opravdu vadí.“ A on beze slova stáhnul okýnko, vzal ty cigarety a obloukem je vyhodil za jízdy z mostu do vody a řekl: „Ode dneška nekouřím.“A opravdu to dodržel. Takhle se má přestat kouřit – rázně, z minuty na minutu.
V čem jste se na něj mohl spolehnout?
Ve všem. Co se řeklo, to platilo. Zejména jsme byli oba naprosto precizní časově, všude jsme byli o pět minut dřív, v tom nás vycepoval Petr Novotný, který u Fešáků zavedl pokuty – za každou minutu zpoždění dvacet korun. Pět minut a už jste platil stovku, což za minulého režimu byly pěkné peníze, takže to byla silná motivace.
ŽIVOTNÍ NAHRÁVAČ
Kdo měl ve vaší dvojici hlavní slovo, když jste vymýšleli scénky?
Já jsem byl autor a Pepa režisér a glosátor. Něco jsem napsal, on to vzal do ruky, předělával, pak jsme to párkrát zahráli před lidmi, ale dál jsme do toho přidávali další a další fóry, na to on byl expert.
Role jste měli rozdělené jasně: vy jste hrál toho prosťáčka...
Patolízálka, který je ale zároveň trošku vykutálený, lehce švejkuje a většinou toho svého šéfa převeze nebo podrazí. Kdežto Pepa Mladý hrál roli komisního člověka, krotitele, který neměl tak pestrou škálu pozic, ale přijal to a ovládal tu funkci nahrávače naprosto perfektně.
Ovšem nebylo tomu tak odjakživa, že?
Když jsme začínali, tak jsme to měli přesně obráceně. Ale lidi to nějak nebrali, pak jsme to jednou otočili při nějaké soukromé legraci pro kluky z kapely Kamion, oni se mlátili smíchy, a tak jsme si řekli: „Proč to takhle neděláme pořád?” To bylo tak kolem roku 1980.
Jak dlouho jste se v té době už znali?
Nárazově jsme se už nějakou dobu potkávali, ale nutno přiznat, že původně jsem začínal s kolegou Petrem Voženílkem. To byl věhlasný herpetolog světové úrovně, specialista na jedovaté hady a zvlášť na zmije, se kterým jsme začínali scénkou Dva fakíři. S Pepíkem Mladým jsme ji pak převzali.
Abychom nezamluvili to vaše klíčové setkání s panem Mladým.
To bylo na pouti v Dobkovicích u Ústí nad Labem, já jsem tam uváděl kapelu Atlas a on v ní hrál na basovku. Tam nás napadlo, že bychom si spolu mohli něco začít, a na druhou stranu ten můj parťák Petr Voženílek se chtěl věnovat hlavně těm svým zmijím a taky dost přispěl k rozkvětu chomutovského lesoparku, kde pomáhal vybudovat nádherná terária.
Myslím si správně, že zlaté období jste měli v éře televizních silvestrů na Nově?
Ano, v tom rozmezí mezi lety 1999 až 2002. Tam jsme měli i nejlepší scénku zvanou José nepřijel neboli ukázka z telenovely Pepinda. Podle peoplemetrů měla sledovanost 2,2 milionu diváků. A přitom to byl nápad zadarmo.
Zadarmo?
Po revoluci jsem si jednou odpoledne pustil televizi a tam běžela nějaká příšerná argentinská telenovela Manuela, kde se celý díl řešilo jen to, že se někdo někam nedostavil, kam se dostavit měl. Takže skoro nic jsem už nemusel vymýšlet, celá naše Pepinda stála taky na tom, že José nepřijel, a všichni z toho byli úplně na mrtvici.
V posledních deseti letech jste se ale v televizi se svými scénkami už moc neobjevovali. Co se stalo?
Tenhle typ humoru se de facto umělecky přežil. Podobně i estrády. Přitom já estrádu za nic pejorativního nepovažuju, byl to dramaturgický útvar, funkční už od dob starověkého Řecka, může být dobrá, nebo špatná. A vedle kabaretu, který je už pro poněkud vzdělanější publikum a zaznívají tam i závažnější myšlenky, má estráda jediný cíl – pobavit nejširší publikum. A ten tenkrát na Nově beze zbytku plnila.
Říkáte to pragmaticky, bez nostalgie. Vám není líto, že poptávka po humoru se změnila?
A co bych naříkal? Doba se posouvá, humor taky. Je tvrdší, ostřejší, nekorektní, ale tak to je. Dneska jsou populární stand-upy. I když ten pravý americký je aktuálnější než ten český – tam se přes den něco stane a už večer na tom komici v klubech staví výstupy. Ale jinak jsou ti čeští standupoví komici – kluci i holky – výborní, se spoustou z nich se znám a mám je rád. V podstatě dělám totéž co oni.
Pořád mluvíme o stand-upu?
Jistě. Není problém. Mám představení, kde přijdu na jeviště a dvě hodiny vyprávím různé věci; jen tomu neříkám stand-up, ale sólovýstup. Pak tam mám písničku, dělám si legraci z lidí, ze sebe, ze všeho, taky se tam snažím trošku zabrousit do sfér společenských. Jen moc nemám rád takovou tu satiru za každou cenu, čemu jsme kdysi říkali komunál.
OBČASNÝ MELANCHOLIK
Čím déle si povídáme, tím jsem přesvědčenější, že mimo svou komickou roli jste docela vážný člověk. Nebo se mýlím?
Víte, komici bývají vážní lidi. Samozřejmě, taky se umíme mezi sebou bavit, ale stejně tak býváme unavení – životem, prací. Bavit lidi je trošku nápor na psychiku, takže se logicky dostavuje i melancholie. Někdy je to až cílená melancholie před tím, co nás čeká.
A to je co?
To, co komika čeká od sedmi večer – že musí pobavit tři sta čtyři sta lidí. Tam si melancholické rozpoložení nemůžete dovolit, tam jde do tuhého. Když to cynicky odlehčím, tak my komici umíme být mimořádně veselí, ale většinou za peníze. Vedle toho ale děláme i spoustu věcí zdarma – charitu kupříkladu.
Kdo z konkurence vás pobaví?
Ze světových komiků mě odjakživa nejvíc fascinovali Laurel a Hardy, čistý smích, který je věčný. Pro nás s Pepou Mladým byli v podstatě vzorem. Pak dodneška velmi obdivuju forbíny Horníčka s Werichem – co ti si tenkrát v těch tvrdých dobách dovolili, to bylo fantastické. Jinak mistři mistrů z mé éry byli Lasica a Satinský. Velmi kultivovaní humoristé a navíc skvělí lidi.
Čím se obklopujete, když se vrátíte z práce domů?
Tak o mně je známo, že jsem odjakživa fanda do historie, ostatně jsem ji vystudoval. Sbírám literaturu faktu, mám spoustu knížek o dějinách vojenství, jeden čas jsem měl velké množství knížek o Napoleonovi, ještě kdysi na fakultě jsme se zajímali s mým spolužákem o japonské dějiny. Samurajové, ninjové, císařové – to byl můj milovaný obor.
Proč jste se nestal historikem?
Já jsem se historikem stát chtěl, dokonce jsem si začal dělat doktorát, ale vlezlo mi do toho
fakultní studentské divadlo na ústeckém pajďáku. Tenkrát tam se mnou studovali později strašně význační lidé: Viktor Šlajchrt – vynikající novinář a spisovatel, Pavel Růžek – nedoceněný český Bukowski, Jindřich Marek – historik a spisovatel, Ivan Němeček – ten překládá všechny bondovky. Povětšinou kluci z Prahy, kteří se za počínající normalizace různě nemohli dostat na normální vysoké školy. A ti všichni mě svým rozhledem myšlenkově zformovali. Kromě divadla jsem tam měl už tehdy bigbítovou kapelu...
Dobře, ale hned po škole jste se komikem nestal. Ještě předtím jste šel učit.
Do Litoměřic. Tam jsem se setkal s tvrdou realitou politického života a celkem rychle jsem pochopil, že jako učitel v oboru dlouho nevydržím.
Vždyť jste měl na učilišti ve třídě samé dívky. Copak to nebylo fajn?
Ale bylo, bylo, jenže nezapomeňte, že byl rok sedmasedmdesát a dost přituhovalo. Školští úředníci třeba dost tvrdě vyžadovali, abych si ostříhal svoje dlouhé bigbíťácké vlasy. Taky naléhali, abych nechodil do školy v džínách. Po roce to se mnou šalamounsky vyřešili tím, že mě přeložili na venkovskou školu někam k Měděnci do Krušných hor.
Tam už jste ale nešel.
Ne, protože v té době jsem začínal koketovat s legrací, už jsem si dělal první přehrávky, takže k velké radosti celého odboru školství krajského národního výboru jsem pedagogiku opustil a šel jsem dělat referenta na kulturní středisko, abych se seznámil s kšeftem, co a jak se dá podnikat. A asi po roce mi Petr Novotný hodil lano k Fešákům. To už jsme mezitím začali vystupovat s Pepou Mladým.
POHŘEBNÍ PLAČKA
Ještě bych se rád zeptal na vaše dětství. Pocházíte z Lomu u Mostu.
Teď mi odtamtud psala paní starostka, že by mi chtěli udělit čestné občanství, ale spravedlivě musím přiznat, že jsem se tam narodil úplnou náhodou, když jsme projížděli okolo. Jinak jsem jako dítě vyrůstal u babičky v Hrdlovce, to byla obec, která už ustoupila uhlí.
Proč jste vyrůstal u babičky?
Otec dělal na stavbách jako stavař a mamka všechno nestíhala, takže do první třídy jsem byl u babičky na vsi a bylo to nejhezčí možné dětství.
Vyprávějte.
Tady mám dokonce jednu písničku inspi
rovanou tím obdobím (vytahuje cédéčko své rockové kapely Kozí bobky a luští řádky ze
zadního přebalu). Tady, písnička Cikánské vozy. To totiž vždycky na dva měsíce v roce přijížděly cikánské vozy s koníkama, cikáni drátovali hrnce a já tam mezi ně utíkal. Bezvadní lidi to byli, pořád se něco peklo na ohníčku, i sranda byla, tenkrát ještě vůči nim nebyla skoro žádná averze.
Na tom vašem cédéčku vidím i píseň Funébr blues. To je další odkaz na dětství, kdy jste se chodíval dívat na pohřby?
Funébr blues je píseň bezdomovce. Ale je pravda, že jako dítě mě funusy fascinovaly.
Čím konkrétně?
Tím divadelním aranžmá. Hrdlovkou jezdíval vždycky v sobotu vůz tažený černými koníky s chocholy, babička mě vysadila na kozlík ke kočímu a já dělal vzornou plačku. Což mi zůstalo doteďka (hlas mu zase
začne kolísat dojetím). Jak já ty pohřby teď nesnáším! Bože můj! No, takže i z tohohle důvodu mamka brzy usoudila, že by to nedělalo dobrotu, takže mě na začátku první třídy babičce odebrala a stěhoval jsem se do Ústí nad Labem.
Oslí můstek: Jak jste odmala pendloval od Mostu k Ústí, je zcela logické, že jste se stal expertem na kmen Krušnohorců.
Tahle mystifikační etapa mě napadla ještě na fakultě.
Co bylo spouštěcím momentem?
Inspirovala mě knížka Krhútská kronika, kterou napsal Ervín Hrych o smyšleném národě žijícím kdesi v oblasti Velkých Popovic. A tak jsem si začal vymýšlet vlastní krušnohorský folklor.
Narazil jste někdy na důvěřivce, který pojal krušnohorskou mytologii smrtelně vážně?
Stalo se mi to párkrát s Němci. Když vyšla mapa Krušnohorského velkovévodství, které zasahovalo až k Mnichovu, tak si tam stěžovali, co je to za revanšistickou iniciativu, že žádný takový kmen neznají, natož s přesahem až do Bavor! A už když jsem byl ještě na fakultě, tak se v rámci nějaké družby ozvali historici z drážďanské univerzity, že by měli zájem o přednášku. Musel jsem se omluvit, že je to legrace. Jenže oni nechápali, co je to za legraci, když si někdo vymyslí kmen. Němci tenhle typ humoru nechápou, stejně jako jim je cizí třeba cimrmanovská filozofie.
Na stará kolena jste ale jako Krušnohorec přesídlil do Luhačovic. Co to?
Jezdil jsem se tam léčit s průduškami, vždycky na léto, tam jsou vám krásné lázně! Kdykoliv vás zvu! A našel jsem si tam přítelkyni – malířku, která pochází kousek odvedle, ze Slavičína. A tak jsme si řekli, že budeme v Luhačovicích bydlet spolu. A koupili jsme si baráček. Byt v Ústí jsem ale nepustil, pořád tam přespávám, když zrovna hraju poblíž.
My jsme vás dnes zastihli před představením Hoří, má panenko. Jak jste se před sedmdesátkou stal divadelním hercem?
Já jsem u divadla už léta. Přes deset let jsem účinkoval v ústecké opeře, přestože můj zpěv není žádná sláva, ale začalo to tím, že hledali někoho na Čochtana v Divotvorném hrnci, za kterého mě pochválil i Jiří Suchý, a dál jsem dostal hlavní roli i v operetě Na tý louce zelený a pak purkrabího v Noci na Karlštejně. Divadlo bylo vždy moje srdeční záležitost.
Prý i píšete?
Pro děti. Kdysi dávno jsem napsal pohádku. A kamarád, co má vydavatelství, pravil, že je pěkná, ať jich napíšu víc, aby to bylo na knížku. Jmenuje se to Vykutálený pohádky. Klasika, zpět k Erbenovi a Němcové, řekl jsem si, když jsem s tím začínal. Žádné kráčející rypadlo nebo mluvící lokomotiva, ale normální víly, skřítkové, obr, hastrmánek...
Dá se s tím dneska obstát?
A jak snadno! Já jsem se o to teď začal trochu zajímat, zmapoval si terén a nevěřili byste, co hrozného póvlu bez nápadu pro děti vychází. Když se jenom trochu zasnažíte, jste hned v popředí a máte vyhráno. Takže jestli se chcete zajistit na stáří, pište pohádky!