CHICAGO POČESKU
„A to bude kolik stránek?“zahaleká perfektní češtinou kluk, když mě učitelka představuje plné třídě. „Pět, když budete mluvit hezky česky,“směju se. „Pět? Oh no, so long?“vydechne asi osmiletá holčička a česky dodá: „A s vyjmenovanými slovy?“
Je sobota, deset nula jedna. Výuka v české krajanské Škole T. G. Masaryka v Chicagu začala. Ve třídě, kde jsem se usadila do poslední lavice, toho mají dneska hodně: procvičování párových souhlásek B a P, vyjmenovaná slova a rozbor písně Chválím tě, země má, kterou budou děti za pár týdnů zpívat u památníku Lidic v městečku Crest Hill. Později se má stát i školní hymnou.
Takže jedeme: Babka – jak se píše babka? Rybka, košík hub... „To je co?“ozve se. „To roste v lese, v Česku to sbíráme, pak
vaříme, smažíme,“trpělivě odpovídá učitelka Klára Moldová.
Nejen třída, ale vlastně celá třípodlažní budova z roku 1921 mi připomíná moji první školu, do které jsem chodila v malé vesnici na jižní Moravě. Kdyby tu pod obrázkem Masaryka neviselo heslo na wi-fi, myslela bych si, že jsem si dopřála výlet do minulosti. Školu postavili a otevřeli v roce 1921 za prohibice, a když vás někdo upozorní, po čem se máte dívat, dají se najít opravdové skvosty. Třeba tajná dvířka na kód, za nimiž se dalo před úřady ledacos skrýt.
Na každém kroku je znát, že škola toho spoustu pamatuje, ale lidé, kteří za ni zodpovídají, se snaží zbytečně mnoho věcí neměnit. Samozřejmě opravují, co je potřeba a na co jsou peníze, ale chtějí zachovat historii kdysi početné české komunity. Ta si školu postavila jako kulturní centrum, kde se kromě výuky češtiny konaly schůze, taneční zábavy a zahradní slavnosti.
Na počátku minulého století bylo v Chicagu téměř 152 tisíc přistěhovalců. Čechů bylo tolik, že v roce 1931 kladenský rodák Antonín Čermák dokonce vyhrál volby a stal se starostou; je po něm pojmenována jedna z hlavních ulic. Dnes je předměstí zvané Cicero, kde škola stojí, spíš hispánské. Když jsem se šla projít, v ulicích jsem byla suverénně jediná bílá. Alespoň než rodiče začali přivážet děti na tříhodinové bloky češtiny, vlastivědy, hudební výchovy a dalších předmětů.
JE TO TAJNÝ KÓD
Výuka začíná až v deset záměrně. Je sobota, navíc někteří rodiče dojíždějí i čtyřicet minut. „Dostat se sem na osmou by bylo nemyslitelné,“říká mi češtinou bez přízvuku Peter Babjak.
Ve škole má tři dcery. Zatímco procvičují vyjmenovaná slova, on sedí ve společenské místnosti a odepisuje na maily. „Pro co že to píšeš?“ptá se mě, zatímco mu chválím obal na notebook se Staroměstským orlojem. Chvilku přemýšlí: „To je nějak spojený s ajdnes?“No je, směju se poameričtělé výslovnosti, načež mě upozorní: „Nebyl jsem doma jedenadvacet let.“
„Proč je pro tebe důležité, aby děti uměly česky?“ptám se a tykám mu, aniž jsme si to nabídli. Ostatně, tykají si tu skoro všichni včetně nejmenších dětí učitelkám, protože výklad vykání teprve přijde na řadu. „Protože i když jsme ve Státech, pořád je to jejich kultura. Chci, aby věděly, odkud pocházejí, aby znaly historii, rozuměly babičkám a dědům, aby měly rozhled větší než Američani, aby byly vybavené, když se rozhodnou žít v Evropě,“odpovídá. „Ale řeknu ti, je to dřina.“Tím nemyslí tahat děti z postele v sobotu ráno, jako spíš udržet v česko-slovenské rodině žijící v americkém prostředí mateřský jazyk.
Naštěstí jeho děti chodí do české školy rády a dobrovolně, i když ve volném čase, kdy jejich američtí spolužáci ještě spí, hrají PlayStation nebo je rodiče rozvážejí po sportovních kroužcích a utkáních, a hlavně po náročném týdnu v americké škole. „V ní je to neskutečný hukot, tlak na výkon, sám bych to nezvládl, chyběla by mi ta možnost chvilku zvolnit. Nebo třeba možnost nechávat si učebnice ve škole jako kdysi. Představ si, moje děti mají batohy tak nacpané knížkami, že včera už jsem jim tam nenarval ani svačinu.“
Česká škola je radost, zábava, odměna, byť i tady se píšou úkoly a dělá příprava. „Doma mluvíme zásadně česky,“popisuje Peter, „a když děti zapomenou, zlobím se, někdy křičím.“Což si u bývalého profesionálního judisty s dlaní jako tři moje dokážu představit. Chápu, že to myslí dobře, kdyby na tom netrval, děti mezi sebou rychle sklouznou k angličtině. Od pěti let jsou s ní v kontaktu ve škole, anglicky mluví s kamarády a na kroužcích, sledují zdejší televizi. Angličtina je jednodušší, přichází jim na jazyk automaticky.
Dřív prý Peter býval drsnější, ale jak děti dospívají, motivuje je mazaněji. „Často říkám, že umět češtinu, jazyk pro deset milionů lidí, je skvělá kódovací řeč. Můžeme díky ní všude na světě pomlouvat druhé a nikdo nám nerozumí,“chechtá se.
Jak se postupně dozvídám, trik s tajnou řečí používají i další rodiče. K tomu pouštějí dětem české filmy, písničky a sedají ke Skypu s prarodiči.
HMYZ BODÁ!
Jedenáct hodin, čas na přestávku. Ale počkat, ještě musíme vyřešit, co je „bodavý hmyz“, což se před chvilkou objevilo v diktátu. Jerry? Verunko? „To je to, co leze z pupínků,“hlásí se holčička s hispánskou tváří. „Ty myslíš hnis,“říká učitelka Klára, „to ne, tohle je něco jiného. Co dělá hmyz, když je bodavý?“Ze zadní lavice zazní vítězoslavně: „Bodá!“Podobných vtipných nedorozumění zažiju víc.
„Je to logické,“vysvětluje mi učitelka Irena Čajková. „Slovní zásoba dětí je chudší, i když jsou oba rodiče Češi. Domácí slovník je velmi omezený: denní úkoly, strava, pokyny typu udělej si úkoly, podej mi tohle nebo tamto.“Spoustu slovíček, která považuje za samozřejmost, její žáci neznají nebo se jim pletou. „Třeba znají slovo sklo, ale pak je na obrázku sklář a oni řeknou – skleník. Nebo jsme narazili na slovo zboží. Tak se dětí ptám, jestli vědí, co to znamená, a začnu napovídat: Zboží jsou věci, které... Načež jedna žákyně dokončí: Které zbožňujeme.“
Zatímco české děti automaticky znají rody, pády, skloňování, protože je mají odposlouchané, české děti žijící ve Spojených státech se všechny obraty musí naučit. Jazyk jim neplyne přirozeně, a když něco nevědí, sahají po záchraně v angličtině. „Ve třídě před spolužáky se za to tolik nestydí, ale když si je vezmu stranou a jim vypadne slovíčko, červenají se a já si připadám jako trýznitelka,“pokračuje Irena Čajková. „V takové chvíli je těžké neříct: Tak to řekni anglicky.“
Pro děti to bývá opravdu obtížné. Desetiletá Verunka má
CHCI, ABY DĚTI VĚDĚLY, ODKUD POCHÁZEJÍ, ABY ZNALY HISTORII, ROZUMĚLY BABIČKÁM A DĚDŮM, ABY MĚLY ROZHLED VĚTŠÍ NEŽ AMERIČANI.
maminku Češku, tatínka Mexičana a musí zvládnout angličtinu, španělštinu a češtinu.
Abych nezapomněla, v české škole děti sedí jako v americké, tedy v botách z ulice. Ačkoliv přezouvání je součástí české kultury, v tykání, nepřezouvání a psaní tiskacím písmem ctí škola spíš tu americkou. Klára Moldová mi vysvětluje, že u psaní se tak rozhodli záměrně hlavně kvůli nedostatku času. Kdyby se děti ještě měly přeučovat na písmo, které jsme se učili my, nezbýval by čas na nic jiného.
DOMÁCÍ HOUSKY
Krajanská Škola T. G. Masaryka není jedinou českou školou v USA. Ale je jedinou, která má vlastní budovu a jejíž činnost zaštituje Dům zahraniční spolupráce se sídlem v Praze. Ten zaměstnává viceprezidentku, organizátorku projektů a učitelku v jedné osobě Kláru Moldovou. Ostatní krajanské školy vznikají hlavně z osobních iniciativ maminek, které se ocitly ve Spojených státech a sehnaly dost dotací nebo granty.
Absolventka bohemistiky na Univerzitě Karlově a Pražské konzervatoře Klára Moldová přijela do Chicaga v zimě před pěti lety na roční misi. Venku bylo minus dvacet osm a ve školní budově ji čekal zatuchlý starý byt s nafukovací matrací na zemi. Taky škola mlela z posledního. Vedli ji hodně staří krajané, kteří dělali záslužnou věc, ale neměli vizi a kvůli věku ani energii. S neutuchajícím nadšením v ní ale učila Irena Čajková, která ve Spojených státech žije od studentských let.
S Klárou se rychle spřátelily. Začaly křísit nejen skomírající školu, ale i kulturní aktivity pro krajanskou komunitu. „Naše heslo od začátku bylo, aby sem každý chodil rád,“vypráví Klára Moldová. „Proto dětem často necháváme vybrat, co po gramatické části budeme dělat. Mají tak větší pocit, že se na obsahu vyučování podílejí. A když dospělí nedorazí na kulturní akci, snažíme se z toho poučit, třeba víc přizpůsobit program tomu, kdo nejspíš přijde.“
Z původní roční mise je už pětiletá. Místo jedné třídy teď plní tříd šest plus tři třídy dospělých. Do budovy jezdí na besedy spisovatelé, básníci, hudebníci, divadelníci. Po roce se za Klárou přistěhoval manžel a našel si práci v IT. Přes týden vyvíjí software pro automobily, po večerech pomáhá manželce s účetnictvím, webovou stránkou školy nebo nosí stoly na akce, které ona organizuje. A v sobotu kolem jedné odpolední otevírá dveře školního bytu ostatním učitelkám, aby se stihly mezi ranním a odpoledním blokem najíst. „Školník, no,“usmívá se od trouby, z níž vytahuje domácí housky hustě posypané mákem.
Asociálně se do nich pustím – nic tak dobrého jsem dlouho nejedla, načež přiběhne Klára, maže housky máslem a snaží se aspoň něco zhltnout, než začne výuka. Vyslovím domněnku, že když nechodilo tolik dětí, muselo to být jednodušší, ale rychle mě vyvádí z omylu. Když byly jenom dvě, ona a Irena, bylo to naopak náročnější, protože v jedné třídě se sešly děti třeba sedmileté, desetileté a čtrnáctileté, z různých prostředí a s různou úrovní češtiny. Dneska, když je učitelek pět, si už můžou děti rozdělit, což práci velmi usnadňuje a výuku zkvalitňuje.
KDO TO BYL ŠEMÍK?
Kromě Kláry pracují všechny učitelky ve škole dobrovolně buď úplně zadarmo, nebo za symbolický honorář. Přípravy si dělají po večerech a rozhodně to není otázka hodiny. V Chicagu sice učí z učebnic pro základní školy v Česku, nicméně pro učitelky i děti jsou knížky spíš inspirací.
„Látka se z nich nedá brát doslova, protože český třeťák je v jazyce samozřejmě daleko dál než třeťák v Chicagu,“říká učitelka Erika Hofmannová. V praxi to vypadá tak, že zatímco v Česku se učí vyjmenovaná slova ve třetí, čtvrté třídě, v Chicagu se k nim děti dostanou až ve dvanácti nebo čtrnácti letech.
Protože složení tříd je pořád pestré, jedou v Chicagu formou malotřídek, kdy se část hodiny učitelka věnuje jedné skupině, zatímco druhá dělá samostatnou práci. V jedné z Klářiných tříd se do výuky zapojuje i dvanáctiletá dcera českého diplomata Valerie. Do Prahy létá na rozdílové zkoušky.
„Já jsem v jiné situaci než ostatní děti. Tolik se neučím, škola mi češtinu spíš udržuje,“
vypráví. „Dřív pro mě byla mnohem komplikovanější angličtina. Když jsme přijeli, mluvila jsem jen francouzsky a vlámsky, anglicky skoro ne,“říká dívka, která si dvakrát za dopoledne sebevědomě stoupne na stupínek a snaží se polovině třídy vysvětlit, proč se ve slově SLOUP píše P, kdo byl Šemík, zmíněný v učebnici, a proč se píše s měkkým a dlouhým Í.
V jedné hodině se tak kombinuje čeština, historie, zeměpis a nakonec i výtvarná výchova – před týdnem děti dostaly za úkol vyrobit plakáty s vyjmenovanými slovy, jimiž jsou teď oblepené modré stěny a slouží jako nápověda při diktátu.
„Diktát?“zašumí třídou. „Paní učitelko, my už budeme hodní!“ozve se sborově a samozřejmě perfektní češtinou, což mě rozesměje.
A taky mi připomíná, že je načase se zeptat, jestli se tady známkuje. Tak známkuje, ale rozdávají se hlavně jedničky nebo jedničky s hvězdičkou, občas dvojky. Výjimečně padne i pětka, ale spíš z recese. „Chceme v dětech probudit zájem, ne je známkami zastrašovat. Spíš se jich sama často ptám: Jakou známku by sis dal? Z amerických škol jsou soutěživí a toho se snažím využít. Hodně se mi osvědčilo srovnávání: Podívej, jak jsi napsal diktát před měsícem a jak dneska, jaký jsi udělal pokrok,“líčí mi Irena Čajková.
ZNÁTE VINNETOUA?
V české škole v Chicagu se platí školné, na americké poměry až úsměvné: 150 dolarů za školní rok plus náklady na učebnice. „Kdykoliv jsme já nebo Irena v Česku, trávíme den až dva v knihkupectví, abychom vybraly ty nejvhodnější,“vysvětluje Klára Moldová. Pak nastává ta komplikovanější část: vymyslet, jak osmdesát knížek dopravit do Ameriky. Aby se ušetřilo, knížky dostane do kufru každá návštěva ochotná pomoct.
Protože škola je nezisková organizace, nejvíc se spoléhá na svépomoc: knížky do kufru za pozvání na kulturní akce, jeden tatínek vymaluje za guláš, maminka napeče sušenky... Co škola nezíská ze školného nebo darů, snaží se získat z pronájmu budovy třeba hispánským organizacím v okolí.
Když procházím třídy, překvapuje mě, jak přátelská a uvolněná tu vládne atmosféra. V jedné třídě jsou děti tak rozjívené, až mě napadne, že by učitelka klidně mohla být i přísnější. Zajímá mě, jestli je to jen dojem, nebo záměr, že morálka je možná až příliš uvolněná.
„Věřte tomu, že je to záměr. Chceme mít aspoň základní autoritu, ale taky chceme, aby děti škola bavila a aby do ní chodily rády,“říká Erika Hofmannová. „Kdybych se měla zabývat tím, že ne každý si udělá takový zápis do sešitu, jak bych si představovala, špatně to s námi dopadne.“
Ačkoliv i v Chicagu podtrhávají děti podmět rovně, přísudek vlnovkou a v učebnicích se vyskytují věci jako přísudek jmenný se sponou, učitelky vědí, že podstatnější je naučit správně číst, interpretovat text a vysvětlovat souvislosti. Třeba kdo to byl Vinnetou, zmíněný v učebnici češtiny coby příklad amerického indiána, jehož v Americe žádný Američan nezná.
Škola láká nejen děti českých nebo bilingvních rodičů, ale i několik dětí z rodin, kde jsou oba rodiče Američané a z Česka pocházejí pouze prarodiče nebo generace ještě starší. Takové děti navštěvují odpolední výuku od jedné do čtyř. Na rodiče to klade nároky ještě větší, protože z volné soboty jim nezbude skoro nic.
KYNUTÉ KNEDLÍKY
„Nevadí nám to,“říkají téměř sborově otcové Aaron a Jim. Prosím Aarona, aby mi vyhláskoval své příjmení. M – E – N – S – I – K. Slyšela jsem dobře? Menšík? „Ano,“směje se a vypráví příběh své babičky, která do Chicaga přišla ze Slovácka a v české čtvrti si otevřela podnik s kynutými knedlíky. Aaron „kynuté knedlíky“vyslovuje čistě a bez přízvuku. „No a takhle to bylo i u nás doma. Otec nebyl Čech a matka nebyla důsledná, takže mluvila všelijak. Půlku věty řekla česky a půlku anglicky jako teď já.“
Je na něm vidět, že poloviční čeština ho mrzí, protože celá rodina se hodně pohybuje v české komunitě. „Škoda, že víc nerozumím, a tak se snažím motivovat aspoň děti. Když člověk trochu ovládá jazyk, chápe cizí kulturu mnohem lépe.“
Stejné důvody uvádí i Jim Klempíř. Jeho rodiče utekli do Chicaga nezávisle na sobě těsně před vpádem Rusů v roce 1968. Zrovna mi popisuje, jak doma splácávali češtinu s angličtinou, když se z horního patra přihrnou jeho tři potomci s mapou České republiky. Mají do ní zakreslit místa, která navštívili. „Daddy, daddy, v Liberci jsme byli? Nebo nebyli?“ ptá se nejstarší. „Ne, tam teprve pojedeme,“odpovídá Jim a kontroluje mapu. „Tyhle úkoly ještě zvládám, ale jak dojde na gramatiku... To pak voláme babičce.“
Říkám Aaronovi s Jimem, že je chápu a nemusí mít mindrák. Já jsem ve Spojených státech pět let, češtinou se živím, ale ráno jsem u diktátu musela zapřemýšlet, jestli mám správně napsané slovo vymítat. Smějí se a říkají, že dokud děti škola baví, nevadí jim vozit je každou sobotu přes půlku města. Co od ní čekají? Jejich děti jsou víc Američané než Češi. Byla by pošetilost chtít, aby Harryho Pottera četli česky. „Ale když budou umět slušně pozdravit, přečíst menu v restauraci, trochu rozumět a naučí se něco o historii, bude to fajn,“shodují se.
Je sice pravda, že děti česká škola baví, ale to neznamená, že to nejsou pořád děti, které spiklenecky štěbetají anglicky, i když by neměly, a které na otázku, co mají ve škole nejraději, odpovídají jednohlasně: čajové dýchánky paní učitelky Ireny, svačiny, přestávky a prázdniny. „Ale taky mám ráda, když napíšu háček správně tam, kde je,“říká mi desetiletá Verunka. „Myslíš tam, kde má být,“opravuju ji. „Jo,“odpovídá a dodá: „Máš už toho dost? Už můžu za mamkou?“
Je čtvrt na pět, sedíme s učitelkami Klárou a Eliškou ve třídách, ze kterých před chvílí odešly poslední děti. Říkám jim, že mi možná až dneska naplno došlo, jaká je čeština dřina nejen na učení, ale i na vysvětlování. Vždyť si musíte poradit třeba s překladem vět jako: „Ať před mou planetou hvězdný prach zametou,“což je součást písně Chválím tě, země má. U Elišky ve třídě vzbudila tolik otázek, že tak tak došlo na Maxipsa Fíka z YouTube, jehož mají děti za odměnu. Jak by to bylo anglicky? Takhle je to správně? Můžu říct, že..? To nedává smysl ale!
Obě učitelky pokyvují hlavou, spokojené, že po dni odpovídání, napomínání, upozorňování, křiku, překládání, hraní na hudební nástroje konečně můžou poslat školníka, aby zamkl, a mohou si uvařit kafe.