MF DNES

HOLČIČKA A KLUCINAVRC­H

-

Po rozpálené cestě zábavního parku Mirakulum v Milovicích se žene klubko dětí. Míří k provazovém­u mostu. Jen občas se na cestě někdo z těch mrňousků zadrhne a uvázne u jiné atrakce. Všichni výskají radostí. Milovická paterčata, první v Česku, oslavila 2. června páté narozeniny.

Všichni to tady milujou, rozhlíží se po zábavním parku otec paterčat Antonín Kroščen, který je utíkajícím dětem v patách. „Volnou vstupenku dostaly děti k druhým narozeniná­m od majitelů, manželů Antošových. Moc bychom jim chtěli poděkovat. Navíc mě tady pan Antoš letos i zaměstnal,“libuje si muž, který před narozením svých dětí jedenáct let prodával v Bille.

Slunce praží, ale čtyři kluci a jedna holčička jsou ve svém živlu. Obracím se na matku: „Můžeme se v těch dětech prosím trochu zorientova­t?“To udělá Alexandra ráda, o svých potomcích mluví s chutí.

„Jednovaječ­ná dvojčata Míša a Alex jsou vyloženě jako přes kopírák. Takoví dva stydlínkov­é, hodně na sebe vázaní. Ty od sebe poznáme jenom my rodiče, cizí lidi si je pletou. Já děti rozeznám i po hlase, podle pláče. Nebo zezadu podle chůze. Jen si kolikrát rychle nevybavím jméno a spletu se,“referuje se smíchem matka.

„Terezka a Martínek jsou dvouvaječn­í. Martínek byl při narození nejmenší a to mu zůstalo dodnes. No a z Deniela se stává takový rozumbrada, vůdčí typ, spíš podobný našemu nejstarším­u Antoniovi, kterému už je deset,“pokračuje Alexandra.

Chlapce sama stříhá, jen Martínkovi nechává delší vlasy. Je to roztomilý kluk, ve školce říkají, že vypadá jako andílek. „Ale když se někde něco děje, děti se třeba perou, nikdy tam nechybí. Terezka je naše princeznič­ka, strašně živá a hudebně nadaná. Muzikální jsou ale všichni a taky rádi malujou.“

Před Vánocemi pomáhali při pečení cukroví a zdobení perníčků. Rádi s mámou něco tvoří. Hlavně je baví střihání a lepení. Ze svých výtvorů mají doma na poličce výstavku.

Je nasnadě, že shromáždit děti na jedno místo nebude hračka, ale otec Antonín nahání potomky do houfu jako zkušený ovčácký pes. Celá parta se pak podle instrukcí fotografa Davida usadí na provazovém mostě.

Děti se šklebí, sluníčko se jim dere do očí. Dělají opičky. Rodiče však osvědčují svoji autoritu, drží je zkrátka a pevnou rukou. Následuje kanonáda pokynů: „Míšo, neukazuj zuby, Terezko, stáhni si sukýnku přes kolena! Šup, zamávejte. Koukejte na pána. Snad můžu Martínkovi nechat čepici.“

„A teď jenom paterčata,“zavelí fotograf.

Alexandra si povzdychne: „Vidíte a tak to někdy je. Antoniovi bývá líto, že středem pozornosti jsou právě paterčata. Snažím se ke všem přistupova­t stejně, ale ať dělám, co dělám, cítí se někdy odstrčený. Ale je rozumný, vlastně takový náš druhý táta. Už nám pomáhá. Když někam jdeme, čapne ty malé za ruku. Chodí do třetí třídy a nosí jedničky. Taky skvěle hraje na klávesy a ve škole je moc oblíbený. Právě on navrhl jména dvěma nejmenším, Terezce a Martínkovi. Když jsme se s jejich tatínkem nemohli shodnout, zapojili jsme do přemýšlení tehdy pětiletého Antonia.“

Zatímco děti ochotně pózují, matka se fotografov­at striktně odmítne. „Už nechci. Lidi by zase měli řeči.“

UHÁJILA SI JE

Tytam jsou doby, kdy se Alexandra Kiňová hrdě nechala zvěčnit s obrovitým břichem. Když děti přišly na svět, snesla se na rodiče na internetu sprška nadávek a některé věru těžkého kalibru. Třeba že by se den, kdy přišla paterčata na svět, měl stát dnem smutku, protože je o pět příživníků víc. „Už jsem taky dvakrát řešila se správcem, že nám někdo začernil zvonek!“

Proto nějaký čas zarputile odmítala potomky ukázat. Byt dokonce hlídala policie. Od té doby je obezřetná, váží slova.

Jak léta běžela, stala se z ní pyšná matka, vědoma si své výjimečnos­ti. Často říká věty typu: „Tohle těžko pochopíte. Tohle vy nemůžete vědět. Naši situaci si nikdo nedovede představit.“

Asi má pravdu. Vždyť narození přírodních paterčat se považuje téměř za zázrak. Něco takového se v Česku ještě nestalo. Uvádí se, že na celém světě přišlo na svět pouze 796 paterčat a jenom 134 z nich bylo počato spontánně. Čeští lékaři událost přirovnáva­li k výhře ve sportce.

Ale ne každému se slovo výhra zamlouvalo. Někteří uznávaní gynekologo­vé se vyjádřili, že nechat probíhat tak mnohočetné těhotenstv­í byla chyba, a to kvůli příliš velkému riziku ohrožení života či zdraví matky i dětí. Mluvili o téměř stoprocent­ní jistotě předčasnéh­o porodu a nebezpečí, že potomci budou nějak poškozeni. Přitom pokud se kolem desátého či jedenáctéh­o týdne těhotenstv­í ultrazvuke­m zjistí vícečetné těhotenstv­í, lze počet embryí redukovat.

Alexandra nicméně všechny svoje děti uhájila i proti lékařům. Potracení několika plodů odmítla. I dnes, s odstupem let

to vidí stejně. „Lidi mě soudí, že jsem si děti nechala, ale kdyby ne, zase by mě soudili. To jsem měla počítat nějaké to ententýky, kdo z nich bude žít a kdo ne?

Navíc teprve v 18. týdnu těhotenstv­í jí lékaři řekli, že má v břiše čtyři děti. Už to byla rarita. V 21. týdnu informaci upřesnili, že vidí ještě jednu hlavičku. „Už bylo pozdě zasáhnout a já bych to ani nedovolila. Dopadlo to dobře a děti nás naplňují energií a láskou.“

Srdnatost byla odměněna zdravými potomky, ona sama však zaplatila zdravím. Po porodu prodělala už šestou operaci a ani ta prý ještě není konečná.

DALŠÍ UŽ NEBUDOU

„V roce 2014 mi šlo o život, dorazila jsem do špitálu za pět minut dvanáct. Na sále mě křísili a v nemocnici na Královskýc­h Vinohradec­h jsem týden ležela na jipce. Od porodu mám problémy s břišní stěnou, taky zdevastova­ná záda. Ale beru to tak, že raději půjdu k doktorům já, než abych to prožívala s nějakým děckem. Ničeho nelituju.“

Při paterčatec­h přibrala čtyřicet kilo, ale totéž se stalo i při prvním porodu. „Antonio byl velké krásné mimino, vážil 4 325 gramů. Do jiného stavu jsem přišla, i když jsem brala antikoncep­ční pilulky.“

Opatrně se ptám, jak to mají ošetřené do budoucna. Jak by se zachovala, kdyby znovu otěhotněla. „To se nemůže stát. Hned po šestineděl­í jsem požádala o sterilizac­i. Nešlo by to už ze zdravotníc­h důvodů a nemohla jsem nic nechat náhodě.“

Alexandra pozoruje partnera, který s dětmi řádí na nafukovací plošině. Mladý muž má ke sportu zjevně blízko a hopsající potomci strhnou i jeho. Když udělá druhé salto, žena se lehce zamračí. „Tondo, to bys neměl, vždyť jsi po nemoci.“Další slova obsahují už jen chválu.

„Od počátku mi se vším pomáhá. Ohledně dětí zvládne všechno, zabaví je, uloží. A i teď, když začal pracovat, o víkendu klidně uklidí pokoj, zamete nebo vytře. „Spoustu věcí už po dětech nemusíme uklízet, zvládnout to samy. Jsou soběstačné, což nám hodně ulehčuje práci. Jsme už sehraní a nikoho dalšího ani nepotřebuj­eme.“

Fotoaparát už necvaká, je hotovo. „Teď vezmu děti domů a nechám vás tady s manželkou. Tedy budoucí manželkou, ale už se to chystá,“dotkne se Antonín tématu svatby.

Za chvíli už sedíme samy dvě v klidu nedaleké hospůdky. „No vlastně, svatbu jste ohlašovali už při křtinách, tak kde to uvázlo?“

tážu se. Alexandra se usměje. „Já ten papír mít nemusím, ale jednou Kroščenová nejspíš budu. Jednou, až bude větší klid. Zatím se všechno točí kolem dětí, pořád je to dost divoký.“

Proti mně sedí velmi rozšafná žena, která se – jak se zdá – vypracoval­a na zdatnou manažerku početné domácnosti. Pro blaho dětí je odhodlaná bojovat jako lvice. Když o něčem nehodlá mluvit, tak ji nezvikláte. Uf.

JE TO LEPŠÍ, NEŽ BYLO

Pravda, narozeniny se nakonec osvědčily jako dobrá příležitos­t k setkání. Celonárodn­í euforie nad unikátní událostí sice dávno opadla, naštěstí umlkly i žlučovité a rasistické poznámky, přesto další osudy početné rodiny pořád budí zvědavost.

Dohodnout si návštěvu s fotografov­áním snadné nebylo. „Musím se poradit s partnerem,“začala Alexandra diplomatic­ky. Když namítnu, že rozhodnutí je jistě hlavně v jejích rukou, skoro popuzeně se ohradí. „To ne, takhle to u nás nefunguje.“

Její diář je docela zaplněný. Rehabilita­ce, kroužky, zubař... Sláva, nakonec domluveno, máme termín, byť tentokrát panují jistá omezení.

Od doby, kdy si v obecním bytě 3+1 podávaly ruce pečovatelk­y s televizním­i štáby, už uteklo hodně vody. Rodiče se poučili z minulých zkušeností. „Dokument ČT nedopadl podle mých představ, nerada na tu dobu vzpomínám,“vysvětluje matka.

Nyní má domácnost statut přísně střeženého soukromého území, kam už nikdo nepovolaný nesmí.

Během spolupráce s pečovatelk­ami a pomocnicem­i vzájemné vztahy začaly skřípat. V konfliktec­h Alexandra osvědčila tvrdou hlavu. Nenechala si nic líbit. Po čtvrtých narozeniná­ch rodina stejně na pomocnice ztratila nárok a péče o děti je teď už jen výlučně v režii rodičů.

Letošní polokulaté výročí paterčat rodina oslaví v úzkém kruhu. „Děti po mně chtějí samozřejmě dorty i během roku, narozeniny nenarozeni­ny. Mě ale pečení strašně baví, takže s tím nemám problém. Taky

ráda vařím. Slané, sladké, na co má kdo chuť. Už mám dávno v oku, kolik toho spořádá osm lidí. Stále dokupujeme větší hrnce a pekáče. Všichni jsme masoví, děti milujou řízky nebo knedlík se špenátem a masem,“rozvine devětadvac­etiletá žena svoje oblíbené téma. Zato žehlení a praní je nekonečné.

„Hadrárna,“shrne. Všichni vstávají kolem šesté ráno, do školky děti musí odvést oba rodiče a ještě jim ruce chybějí. „Moc děkujeme paním učitelkám. Děti se do školky těší. Zapadly skvěle a mají tam kamarády.“

Nákupy dělají rodiče spolu, protože Alexandra nesmí nosit nic těžkého. Ulehnout ke spánku se dospělým málokdy podaří v noci před jednou hodinou.

Nemohu pominout delikátní otázku, jak rodina vychází s penězi. Očekávaná odpověď zní: Je to bída. „Rodinné centrum v Milovicích pro nás pořádá materiální a veřejnou finanční sbírku. Bez pomoci drobných dárců bychom to vůbec nezvládli. Ani nevím, jak všem těm lidem poděkovat. Vždyť jen výdaje za stravné pro šest dětí ve škole a školce jsou 4 350 korun měsíčně.“

Antonín sice začal pracovat, ale Alexandra stále klempíruje se zdravím, takže je na nemocenské. Do jejich ojetého auta se vejde jen pět lidí. „Viděla byste, kolik rohlíků padne jen na svačiny. Neumím si představit, jak budu za rok pořizovat dětem pomůcky do školy, posílat je na výlety,“stýská si matka.

KLUKY NEČEKALI

Zajímá mě ještě, jaký byl vlastně začátek tohoto příběhu.

„Chodili jsme s Tondou do stejného učňáku, i když on je o tři roky starší. Znali jsme se od vidění, ale pak nás spojila moje kamarádka, která zemřela při autonehodě. Byla tak mladá a já to těžce nesla. Tonda mě utěšoval a postupně jsme se sbližovali. Až se narodil Antonio.“

Do té doby pracovala jako prodavačka a přemýšlela o tom, že by bylo pěkné dělat sociální pracovnici nebo učitelku ve školce. Ve škole mívala dobré známky. „Narození syna jsem brala jako osud. Jako druhou jsme měli naplánovan­ou holčičku. S ní nám to vyšlo, ale samozřejmě jsme vůbec nečekali, že k ní přibudou ještě čtyři kluci.“

V bytě začíná byt těsno. „To víte, děti rostou. Takhle domek se zahrádkou, to by bylo něco,“zasní se matka. A jakou budoucnost si pro děti představuj­e? Samozřejmě co nejrůžověj­ší. Aby jim nic nechybělo, měly bydlení a dobrou práci, která by jim vynášela. Antonio by mohl vystudovat vysokou školu. „Zaplaťpánb­u se nám všechny povedly. A věřím, že nám jednou vrátí, co do nich vložíme,“uzavírá hrdá máma Alexandra.

magazin@mfdnes.cz

 ??  ??
 ??  ?? PRVNÍ ČESKÁ PATERČATA
PRVNÍ ČESKÁ PATERČATA
 ??  ?? 12
12
 ?? FOTO MICHAL ŠULA, JAN ZÁTORSKÝ/MAFRA, ČTK ??
FOTO MICHAL ŠULA, JAN ZÁTORSKÝ/MAFRA, ČTK
 ??  ?? 1 KOLIK JICH ČEKÁTE? Nejprve se mluvilo o čtyřech dětech, pak se ukázalo, že jich bude pět. 2 JE TO TADY. Lékaři byli v pohotovost­i, rodilo se císařským řezem.
3 JEDEN, DVA... PĚT! Všechno se dělá pětkrát, tedy i pere a suší. 4 UTÍKÁ TO. Alexandra a Antonín s ještě malinkými paterčaty.
1 KOLIK JICH ČEKÁTE? Nejprve se mluvilo o čtyřech dětech, pak se ukázalo, že jich bude pět. 2 JE TO TADY. Lékaři byli v pohotovost­i, rodilo se císařským řezem. 3 JEDEN, DVA... PĚT! Všechno se dělá pětkrát, tedy i pere a suší. 4 UTÍKÁ TO. Alexandra a Antonín s ještě malinkými paterčaty.
 ??  ?? 34
34
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia