MALUJE, MALUJE A MALUJE
Prý připomíná loupežníka Babinského v době jeho největší slávy. Někdejší bouřlivák však tvrdí: Bejvávalo. A ubezpečuje, že se s věkem zklidnil. Tytam jsou časy, kdy si zapaloval jednu cigaretu od druhé a whisky tekla proudem.
Vjeho galerii v Dobřichovicích září z pláten jasně zelená a modrá. Jeho oblíbené barvy. Na rozlehlé louce se skví červeně natřené klády, překážky pro koně. Sportovní motivy se v Bímově díle objevují často. Však také jeho obrazy mají doma hvězdy jako Usain Bolt, Martina Navrátilová nebo Jan Železný. Jedenasedmdesátiletý umělec přitom svou vizáží i životním stylem vysílá rezolutní vzkaz: Nikdy jsem nesportoval a pohyb nemám moc rád.
„Tady si spousta lidí myslí, že když maluju hřiště, jsem fanda do fotbalu. Když dělám překážky, musel jsem skákat na koni. Ve skutečnosti jenom koukám kolem sebe. Stačí vyjet nahoru do Černošic a ty planiny tam uvidíte. Malý rozpadlý barák, ohromnou louku a na ní překážky, klády a různé bedny. Nic profesionálního, pár soukromníků tady chová koně,“rozhazuje rukama nad šálkem espressa. A bůhvíproč v tu chvíli zvýší hlas.
Usrkne a zašátrá po cigaretách. Tohoto zlozvyku se střídavě zbavuje a střídavě mu propadá. I v čase abstinence ho však protikuřácký zákon vytáčí, protože přichází o svobodu. „Za chvíli budou lidi trestat za to, že mají rádi bůček.“
Jak říká, je „samonasírací“typ. K tomu, aby se dostal do varu, mu někdy stačí otevřít dveře baráku. „Vede tam cyklostezka, někdy ani nemůžu vyjít ven, aby mě nějakej cyklistickej poděs nesmetl!“Ze svého naturelu vytěžil výhodu. Když je naštvaný, nejlíp se mu maluje.
Možná sport neměl v lásce i proto, že ho do něj maminka nutila. Sama plavala, hrála volejbal a jezdila na kánoi. „Mě ale z každého oddílu vyhodili, protože mě vždycky našli v šatně, jak hulím nebo popíjím.“
Pro své obrazy si vybírá syrová témata a nejobyčejnější místa. Opuštěná sportovní zákoutí, oprýskané zdi, staré reklamní nápisy na stadionech... Jako by chtěl zastavit čas a zaznamenat, co už záhy zmizí. Dřív hlavně kreslil, jednou podle fantazie, podruhé to, co viděl, jindy
předměty sám poskládal do zátiší. Podprsenku na stole vedle skleniček šampaňského a taky náramně hanbaté obrázky.
Spisovatel Pavel Kosatík při vernisáži jeho obrazů v roce 2013 napsal zvláštní větu: „Tomáš Bím je navzdory své lidské nerudnosti malířem pozitivním.“Kamarádi a známí přiřkli tomuhle chlapíkovi fůru nelichotivých přívlastků: žárlivý, hádavý, ješitný, náladový... Spisovatel a kreslíř Oldřich Dudek o něm mluvil jako o Babinském. Přitom podle recenzentů bývá v jeho obrazech laskavo a ticho. Pod hrubou slupkou je Bímův svět v rovnováze. V jeho obrazech prý neprší.
SAMOUK A BOHÉM
Pražský rodák se považuje za samouka. A svým dílem potvrzuje pravdivost teze, že výrazný talent školy nepotřebuje. Tomáše Bíma vyškolil život. Vyrostl na rohu Žitné ulice a Karlova náměstí. Pamatuje časy, kdy děti hrály na „Karláku“kuličky. Trolejbus tudy projel sotva každou půlhodinu a denně kolem jedenácté hodiny tam stával modrý vozík s koníkem a nápisem Pošta.
Jako syn živnostníka neměl šanci dostat se na grafickou školu v Hellichově ulici. „Táta, vyučený elektrikář, se vypracoval na majitele obchodu s elektrozbožím v Ječné ulici. Nějaká umělecká vloha v něm myslím byla. Když si pořídil obchůdek, najal si designéry, aby mu navrhli svítidla, která vyráběl a prodával. Na tábor mi posílal pohlednice, které sám maloval. Měl velkou knihovnu a nelitoval peněz na další knížky, i když musel živit ženu a čtyři děti,“vzpomíná Tomáš Bím.
Na svět prý přišel v nevýhodném pořadí, jako druhý za starším bratrem. Dva roky po něm se rodina rozrostla ještě o dvojčata. „Prvorozeného obletovali a všechny dárky od příbuzných směřovaly pro změnu k menším sourozencům. „Štvalo mě, když mi máma pokaždé řekla – jen jim to dej, jsou ještě malí.“
Když tatínkovi po „Vítězném únoru“sebrali obchod, začal jezdit po vesnicích a jako elektrikář připravoval podmínky pro biografy. Když v kině Alma nešel proud, hned ho volali, bydleli od něj kousek. Bím starší se znal s Jiřím Trnkou, který mu pak nabídl práci.
Ve studiu Jiřího Trnky měl teenager Tomáš příležitost vidět při práci jednoho ze zakladatelů animovaného filmu u nás. A nejen jeho. Potkával Stanislava Látala, Břetislava Pojara a Eduarda Hofmana. Zkoušel je napodobit. Když žádal Trnku o radu, dostalo se mu lakonického pokynu: Kresli, kresli, kresli. „Představte si, že Trnka kreslil dvěma rukama naráz, pravou i levou. A sešel se uprostřed. Neuvěřitelné!“
Po absolvování polygrafického učiliště si zařídil ateliér v Novomlýnské ulici. Kousek odtud byla stará Štvanice, kde se scházela bohémská parta. Člověk tam měl pocit, jako by ani nebyl v Praze. Bylo odtud vidět viadukt, kdo chtěl, mohl si zaplavat ve Vltavě nebo zahrát tenis. Sedávalo se dlouho do noci, pak všechno ztichlo. „V dřevěných šatnách jste cítila pot, stál tam napůl sbitý bar a paní dělala bramboráky s česnekem. Prostředí mělo atmosféru a já to začal malovat.“
Nějaký čas pracoval v Supraphonu, ovšem svým životním stylem nesrovnal krok s bývalým režimem. V ateliéru nikdy nechyběla zásoba slivovice, ranní vstávání pak bylo vražedné. Když přišel o stálé zaměstnání, živil se jako výtvarník na volné noze užitou grafikou. To mu pasovalo líp. Dělal plakáty pro zpěváky, obaly na gramofonové desky. Spolupracoval s veletrhy, vyráběl reklamní panely pro Kovo, Plzeňský Prazdroj nebo Teslu. Nikdo mu nemohl vytknout, že tíhne k „buržoaznímu luxusu“. Naopak ho okouzlovala periferie města, stadionů. Zanedbanost pražských zákoutí.
OBRAZY PRO MARTINU
Na začátku osmdesátých let už se vědělo, co Tomáš Bím umí. V ateliéru v Novomlýnské ulici ho navštěvovali fandové a kamarádi z mokré čtvrti – básníci, spisovatelé, redaktoři jako Franta Kreuz, Jarda Holoubek, Jiří Žáček, Karel Sýs, František Dvořák nebo Vladimír Komárek. Málokdo přišel s prázdnou, lahve whisky se rozrůstaly na velikou sbírku. Ovšem vytrácel se klid k práci. Začal malovat v noci, ale moc to nepomohlo.
„Ateliér byl v přízemí, takže každou chvíli někdo zabouchal na okno a lákal mě do protější hospody U Klimenta. Z jednoho dvou piv jich bylo najednou nepočítaně. A práce stála.“
Když se pak naskytla možnost koupit u Berounky barák, neváhal. Stěhovali se s manželkou a synem v roce 1983. A tam se zase potkal se sportovním světem. Změna bydliště ho svedla dohromady s otčímem Martiny Navrátilové. Poznali se, jak jinak, v řevnické hospodě. V Lidovém domě.
„Mirek tam chodil s Janou, manželkou a matkou Martiny. Byla to povedená dvojka. Když vstoupili, vždycky jsme věděli, co bude následovat. Mirek si objednal jídlo, ona prohlásila, že dneska nic jíst nebude. Ale sotva se na stole objevil řízek s bramborem, hned na manžela začala dotírat – dej mi ochutnat. Přinesli dvojitého vizoura a šup, měla ho v sobě Jana. Mirek Navrátilů měl z kuchyně protekční porce, Martina byla už tehdy slavná a on byl jejím prvním trenérem. Přesto když kouknul na talíř, pokaždé zavolal číšníka a spustil: Tomuhle říkáte řízek! To já, když byl v Americe, tak tam mně dávali táákovýhle... a mávl doširoka rukou.“
Ještě víc se sblížili, když mu výtvarník prodal tři čtyři grafiky do tenisového klubu. Mirek k Bímovi občas přišel na kafe, jindy ho vytáhl na golfové hřiště
v Líšnici. Většinou tam skoro nikdo nebyl, tak ho golf trochu učil. Martina i její sestra Jana ho několikrát navštívily v jeho domě v Letech. „Jana přišla i na mé výstavy v tehdejší NSR a dokonce mi tam půjčila porsche. A to v osmdesátých letech bylo nějaký fáro,“vzpomíná.
Když se v roce 2010 konala v Ostravě Zlatá tretra s účastí Usaina Bolta, pořadatelé dumali, čím ho uctít. Nad obligátní broušenou vázou vyhrál nápad na obrázek se sportovní tematikou. Usnesli se, že brnknou Bímovi, jestli něco nemá. Samozřejmě měl. A tak si jamajský sprinter odvezl domů plátno s kusem atletické dráhy. Ti dva se ale nesetkali.
NAVĚKY S JARMILKOU
Vtipnou charakteristikou vystihl výtvarníka kamarád Oldřich Dudek. Ve zkrácené verzi zní takto: Jednou na začátku prosince se pánbůh strašně namíchl, protože nemohl sehnat dohromady Mikuláše, anděla a čerta. Vždycky jeden z nich chyběl, takže si nakonec řekl, že se nebude rozčilovat. Učinil zázrak a Mikuláš, anděl a čert splynuli v jednu osobu. Tak vzniknul Tomáš Bím.
Proslýchá se, že v bohatýrských dobách si před ním žádná sukně nebyla jistá. Ale možná na něj pasuje přísloví o štěkajícím psu nebo šlo o promyšlenou image. Tak či tak má doma celý život jedinou ženu, Jarmilku. Poznali se už na škole a v roce 1967 se vzali.
„Manželka chodila na ekonomickou školu, od které je kousek hotel Palas. My chodili místo školy často nahoru do baru. Jednou tam přišla Jarmilka s kamarádkami a měla v tašce gramofonové desky z ciziny, které u nás byly v šedesátých letech absolutně nedostupné. Elpíčka od Elvise, Wandy Jackson, Ray Charlese nebo Genea Pitneyho. Já z nich byl u vytržení, a tím pádem se začal zajímat i o jejich majitelku.“
Tak přišel výtvarník k neobyčejně tolerantní ženě, která mu už 51 let vytváří zázemí. Trpělivě snáší jeho vrtochy, stará se o dům, zvířata i zahradu. A to i ve chvílích, kdy se mistr Bím na pár dnů zavře do svého ateliéru v Hostivaři.
Mají jednoho potomka a dva vnuky. Syn vlastní tiskárnu, po vzoru otce se vyučil ve stejném polygrafickém učilišti. „Dokonce zdědil stejné učitele. Mě nechávali propadat, ale jemu bůhvíproč říkali, že jsem byl nejlepším žákem na škole. Tak nevím. Na tu školu sice vzpomínám v dobrém, ale v noci se budím hrůzou a přepadají mě sny, že mám jít ke zkoušce z matiky. Z těch hodin jsem se vždycky nějak ulil. Ty sny vůbec nechápu, nevím, proč se mi zdají až teď, když jsem starej dědek.“
Někteří ho srovnávají s Bohumilem Hrabalem, taky má v oblibě kočky. Kolikrát už se ujali s manželkou různých nalezenců. „Nechtěli jsme kočku, ale jednou k nám někdo jednu přinesl s tím, že je to tutovej kocour. Do měsíce byl jako míč, protože čekal koťata. Jindy přišla ženská se zanedbaným kotětem nebo přinesli kocoura albína, který neslyšel. Ale ještě raději mám psy. Měl jsem jich šest a ta první – podvraťačka – se mnou prolezla všechny pražské hospody a kavárny. Ale měla chování princezny.“
MALUJE V NOCI
V hostivařském ateliéru má Tomáš Bím veškeré zázemí, ale musí si sám uvařit. To mu nedělá problém. „Navíc mě právě při vaření napadají nejlepší věci. A při jízdě autem si pěkně všechno srovnám v hlavě,“líčí samorost, který vystavoval v mnoha zemích a posbíral četná ocenění. Má za sebou studijní pobyty v tak rozdílných světech, jako je Jáva nebo New York.
Dnes už je mu nejlíp doma u řeky. S rodinou, se sousedy v hospodě, u dobrého jídla a pití. S alkoholem ubral už dávno. Denně maluje do čtyř či pěti ráno. I kdyby si šel lehnout ve dvanáct, stejně neusne.
„Doktoři si se mnou marně lámali hlavu. Vždycky mi něco naordinujou, ale nakonec mávnou rukou a prohlásí – hlavně, že naspíte těch sedm hodin.“
Probere se kolem poledne, chvíli sedí a kouká doblba, pak se začne pomalu rozjíždět. A za chvíli už jede na plný plyn. Tvrdí, že pořád ještě neumí zvolnit. Když jeden den vynechá, druhý už má výčitky, co mohl zvládnout. Když někam odjede, ke konci cesty přemýšlí, co všechno mohl udělat, kdyby zůstal doma. V hlavě nosí nové nápady na grafiku, litografii, ilustrace… Momentálně však upřednostňuje obrazy. Věk nevěk, v malé obměně se drží dávné rady Jiřího Trnky. A nemůže jinak: Maluje, maluje a maluje.