Nemůžeme jen konzervovat historické stavby

Naše generace by po sobě měla zanechat vlastní architekturu, ale musíme brát v potaz prostředí města, říká vídeňský urbanista Rudolf Zunke.

Praha a Vídeň má mnoho společného. Vedle podobné historie obě metropole řeší, zda poblíž centra města stavět, nebo nestavět výškové budovy. Vídeň kvůli jednomu výškovému developerskému projektu může přijít i o místo na Seznamu světového dědictví UNESCO. „Praha i Vídeň musí najít rovnováhu mezi developmentem a ochranou historických budov,“říká urbanista vídeňské radnice Rudolf Zunke. Prahu navštívil při příležitosti mezinárodní konference o moderní architektuře a urbanismu, kterou v rezidenci primátorky uspořádalo Sdružení pro architekturu a rozvoj.

Praha v současné době řeší otázku moderních staveb. Část lidí si nepřeje, aby se v centru stavěly. Ničí to podle nich ráz města. Oponenti tvrdí, že se město stává mrtvým skanzenem. Jak se na to díváte vy?

Myslím si, že každá doba má své vlastní potřeby a je nezbytné, aby pro ně jednotlivé generace hledaly svá vlastní řešení. To ostatně představuje jednu z myšlenek UNESCO, že by si měla každá doba najít svůj vlastní architektonický jazyk. I naše současná generace by proto po sobě měla zanechat vlastní architekturu, a ne jen konzervovat historii. Je však potřeba brát v potaz celkové prostředí města. Musíme diskutovat o tom, jestli ta či ona moderní architektura bude pasovat do svého prostředí. To je stejné ve Vídni jako v Praze. Takže si myslím, že je důležité mít v Praze moderní nové stavby, ale je zároveň nutné najít citlivý způsob, jak je do města zasadit. Neexistuje asi žádné jednoduché řešení nebo jednoduchá odpověď. Je to otázka kvality, veřejných soutěží, plánování a dobrých architektů, kteří tento úkol budou schopni splnit.

Jak se na moderní stavby dívají lidé ve Vídni?

Nedokážu říct, že by převládal jeden majoritní názor. Vedeme podobnou debatu jako vy v Praze, protože centrum Vídně je stejně jako to pražské na Seznamu světového dědictví UNESCO. A stejně jako v Praze máme i my ve Vídni několik různých silných zájmových skupin, které buď moderní stavby odmítají, nebo je prosazují. Odpovědnost však leží na vedení města a politicích, aby hovořili s veřejností, vysvětlovali jí složité problémy a dávali jí odpovědi. Je to tedy hlavně otázka dialogu. Ale samozřejmě není možné dosáhnout toho, aby sto procent lidí podporovalo nějaký developerský projekt. Řekl bych, že lidé ve Vídni i v Praze jsou ve vztahu k architektuře v určitém ohledu trochu konzervativnější, a proto záleží hlavně na té diskusi.

Vídeň nyní řeší hrozbu vyškrtnutí ze Seznamu UNESCO. Jak k tomu došlo? Může o prestižní postavení přijít?

Doufáme, že na Seznamu světového dědictví zůstaneme. Uděláme pro to všechno. V červenci 2017 se Vídeň dostala na takzvaný čekací list, což je Seznam světového dědictví v ohrožení. A to kvůli tomu, že město podporuje developerský projekt na hranici památkové rezervace. Ten zahrnuje také jednu výškovou budovu, která má dosahovat šestašedesáti metrů. UNESCO uvedlo, že pokud ji postavíme, vytratí se údajně autenticita centra Vídně.

Co bude teď Vídeň dělat?

Teď je mojí prací, abychom přesvědčili experty z UNESCO, že s tím nesouhlasíme, protože tím projektem nezničíme žádnou historickou stavbu, neporušíme strukturu města a navíc nejde ani o nějakou stometrovou budovu, ale o výškovou stavbu vysokou šestašedesát metrů. Celé to území je zanedbané a stojí tam především budovy z padesátých až sedmdesátých let. Oblast byla totiž zničena v posledních týdnech druhé světové války. Zahájili jsme dialog s Mezinárodní radou pro památky a sídla a komisí světového dědictví UNESCO. Za asi tři týdny máme další setkání. Snažíme se vysvětlit, že výstavba není žádnou hrozbou pro světové dědictví.

Podobné obavy z ohrožení pozice Prahy na Seznamu UNESCO se týkají i výstavby výškových budov na Pankráci. Měly by se tam podle vás stavět moderní výškové budovy?

Neznám do detailu plány o zastavění Pankráce výškovými budovami. Je však odpovědností města, aby zajistilo takzvaný Heritage Impact Assessment, což je velmi detailní výzkum toho, které důležité stavby v centru Prahy mohou utrpět tím, že se začnou stavět výškové budovy. Jde o velmi citlivou otázku a je potřeba dát pozor na každý detail. Na úrovni UNESCO existují přísná pravidla, jak takovou situaci řešit. Určitě bych Praze nedoporučoval pouštět se do toho stylem: vysoké domy tady chceme, UNESCO nám do toho nebude mluvit. Měl by to být dialog a vysvětlování. Je to stejné, jako když jste ve vztahu. Také je lepší mluvit a vysvětlovat a nacházet společná řešení. Oba možná slevíte, ale na výsledku se shodnete.

Co by mohlo Praze z urbanistického hlediska do budoucna pomoci?

Z dlouhodobého pohledu stojí před Prahou jedna velká výzva, a to je problém s bydlením. S populací okolo 1,3 milionu obyvatel existuje velká poptávka, především po sociálním a dostupném bydlení. Pokud budeme chtít Prahu srovnávat s Vídní, tak u nás máme zhruba 1,8 milionu obyvatel a každý rok se postaví téměř dvanáct tisíc nových bytů (v Praze bylo loni dokončeno 5 846 bytů – pozn. red.). Díky tomu nemá ve Vídni s bydlením problémy střední třída. Město Vídeň totiž vlastní více než čtyřiašedesát tisíc bytů, určených pro tento segment společnosti. Otázka architektury je v Praze spíše subjektivní, skutečnou výzvu představuje právě sociální infrastruktura. Tedy ne jen byty, ale i školy, školky a to, jak dokáže Praha tyto potřeby financovat. Záleží také na politické stabilitě. To jsou věci, které musí Praha řešit především.

Praha má oproti Vídni nízkou hustotu zalidnění. Žije tam na jednom hektaru zhruba pětadvacet obyvatel, zatímco ve Vídni je to jedenačtyřicet obyvatel na hektar. Co je pro fungování města lepší?

Hustěji zalidněné město je obecně výhodnější. Vídeň má rozlohu asi čtyři sta čtrnáct kilometrů čtverečních, přitom má o půl milionu obyvatel více než Praha s téměř pěti sty kilometry. A většina obyvatel Vídně žije v hustě zastavěných oblastech. S tím se váže otázka kvality vnitrobloků, zeleně, toho, jak je atraktivní veřejný prostor. Musíte řešit, jaká je kvalita ulic, zda jsou v nich jen parkovací místa, nebo je vůle zavádět zelené plochy na úkor individuální dopravy. Hustě zastavěné oblasti a vyšší hustota obyvatel má tu výhodu, že je tam již vybudovaná infrastruktura a obyvatelé se pohybují po kratších vzdálenostech, což je ekonomicky výhodnější.

Praha se s Vídní často a ráda srovnává. Obě města měla podobný historický vývoj, vzájemně soupeřila. V čem by se navzájem mohla inspirovat?

Řekl bych, že obě města musí řešit stejné výzvy. Centra Prahy i Vídně jsou památkami UNESCO a před oběma metropolemi stojí otázka, jak najít rovnováhu mezi developmentem a ochranou historických budov. Jednoduché řešení bohužel neexistuje. Tím, že jsme ve stejné situaci, se ale můžeme navzájem inspirovat. Praha se může například od Vídně učit v otázce bydlení. Naopak Praha má zase velmi dobré řešení ochrany historických památek a obnovy historických budov v centru. Řekl bych, že v této oblasti se může poučit zase Vídeň.

Máte v Praze nějakou konkrétní oblíbenou budovu nebo část města?

Pro mě je nejdůležitější celková atmosféra Prahy, kterou velmi obdivuji. Poprvé jsem ji navštívil ještě jako mladý student před rokem 1989, tedy před pádem železné opony. Bylo mi tehdy asi sedmnáct let a nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem se tam poprvé ocitl. Vypadalo to jako ve špatném filmu. Všechno bylo tmavé, lidé se na sebe na ulici neusmívali. Teď to vypadá úplně jinak. Když přijedu do Prahy, vidím otevřené moderní město. Z geografického pohledu leží dále na západ než Vídeň. Je to dobrý pocit pozorovat, jak se atmosféra města může změnit během několika let. Praha teď představuje úplně jiné město než před rokem 1989. To je na ní to nejhezčí. Ne nějaká konkrétní budova, ale atmosféra města.