Nakrmit hladový krk? Není o čem diskutovat
Petra Suchomela, spolupracovníka MF DNES
Se zlou se potázal pětasedmdesátiletý italský kardinál Gianfranco Ravasi, když si na Twitteru pustil pomazaná ústa na špacír. Bez komentáře tam citoval verš z Matoušova evangelia: „Byl jsem cizinec a neujali jste se mě. (Mt 25,43).“Je to věta z podobenství líčícího, koho čeká život věčný, a koho naopak věčná muka. První nasytil hladového, oblékl nahého, navštívil nemocného a ujal se pocestného. Druhý to neudělal, protože se ho hladovějící čmoud u cesty přece netýká a sám má málo.
Kardinál se takto na sociální síti odvázal v den, kdy Itálie zavřela přístavy před lodí se šesti stovkami migrantů s vědomím, že jim na plavbu jinam nestačí zásoby. Že církevní hodnostář cituje z Písma, není nic svátečního, tentokrát však Jeho Eminence obdržela stovky nenávistných vzkazů. Podporuje prý islamizaci, ohrožuje křesťanskou civilizaci a zneužívá Bibli k politikaření.
Kdo onu knihu někdy otevřel, ví, že kardinálův citát nebyl vytržen z jejího kontextu. Cizinec, poutník, uprchlík, jinověrec či žena – všichni ti, s nimiž se tehdy neslušelo ztratit na veřejnosti slovo – jsou na mnoha místech evangelia výslovným příkladem lidí, k nimž se křesťan bude chovat jinak než nekřesťan. Jako k bližním (jakkoliv to slovo dnes ztratilo na váze). Neznamená to nechat si hordami cizinců rozložit města nebo jim přiznávat stejná politická práva, jako mám sám. Znamená to, že černé, žluté, obřezané i do turbanu zamotané dítě vytáhnu z vody, ve které se topí, dám mu najíst, pokud umírá hlady, a pak teprve řeším, co s ním dál.
Křesťanské hodnoty brání v dnešním světě kdejaký křikloun. Výpady vůči kardinálovi, který cituje evangelium, ukazují, že jejich obrana často směřuje nejen proti útočníkovi, ale i proti hodnotám samotným. Aby vám kočka neukořistila vajíčko k večeři, vajíčko rozdupete a kočka bude mít utrum. Pojde hlady, zmizí vám zubatý nepřítel, ale ouha, nebudete mít ani vajíčko. Není těžké pochopit, že rozdupáním vajíčka se vajíčko nezachrání. A stejně tak se nezachrání křesťanská láska hlásáním nenávisti ani pocitem zadostiučinění, spatřím-li kousek od domova umírat dítě s barbarsky černýma očima.
Podstata oné lehkosti, s níž dnešní civilizovaný člověk takovou situaci dopouští, či přinejmenším verbálně podporuje, je ukrutně děsivá. I v tom, jak moc připomíná dobovou lhostejnost k obětem druhé světové války. Ano, italská vláda nakonec lodi zásoby poskytla, ale i za tento ústupek si od mnoha milujících křesťanů vysloužila kritiku. Když totiž necháte pár stovek lidí chcípnout na moři, je to praktické. Příště si každý rozmyslí, aby se k vám cpal po vodě. Uprchlická krize je tím vyřešená. Rozkol dvou světů zažehnán. Budeme v moři topit hladové děti, abychom zabránili nástupu barbarů, kteří své ženy nutí nosit na veřejnosti šátek.
Málokdo dokáže pochopit, jak mohly před osmdesáti lety miliony Židů ztratit ze dne na den lidství i v očích svých nejbližších sousedů, kteří je do té doby znali jako lékaře, učitele či spolužáky. Ne kvůli jednomu vůdci, ale kvůli ideologii vzrostlé v ulicích se náhle proměnili ve zvířata mířící zaživa do kafilérky. Přesto ani dnes mnoha vzdělaným a kultivovaným lidem není zatěžko prohlásit, že je správné před lodí se zoufalou posádkou bez zásob zavřít přístav a nechat ji napopas moři. Kdyby se tak zachovali všichni, celá posádka zemře.
Jak už bylo řečeno, biblický apel na nasycení hladového, oblečení nahého a přijetí cizince nemá nic společného s politikou. Držet se ho neznamená přiznávat cizinci stejná občanská práva jako domácím. Znamená však dívat se na něj jako na člověka, přidržet se práv lidských. Kdo tohle nečiní, podrývá vlastní civilizaci v základech tak, jak by to žádný cizinec nedokázal. Rozdupe vajíčko, aby měl omluvu pro zabití kočky.