Z malých dějin se tvoří velké. Jiří Padevět to pochopil
Jiří Padevět spojil v knize Ostny a oprátky zdánlivě nespojitelné. Dokázal, že i útlá kniha může nabývat nečekaných rozměrů.
Monika Zavřelová redaktorka MF DNES
Co spojuje Adinu Mandlovou a Jana Kubiše nebo Vladimíra Iljiče Lenina a Franze Kafku? Doba, nabízí se logicky. Přesto ještě nikoho nenapadlo jejich životní linky protnout nebo konfrontovat způsobem, jakým činí v Ostnech a oprátkách Jiří Padevět a podává tak úplně nové svědectví o jejich éře, která utvářela naše dějiny. Není nutné je konfrontovat tváří v tvář a pouštět se do zbytečné a možná i násilné fabulace, stačí s autorovi vlastní grácií nastínit, že i dvě rovnoběžné přímky patří do jednoho časoprostoru. Vždyť přece jen to, že s někým nejsme v kontaktu, ještě nemusí znamenat, že nemáme nic společného.
Spisovatel, nakladatel a knihkupec Jiří Padevět to pochopil a sestavil tak desítky mikropříběhů ilustrujících dvacáté století.
Má na čem stavět
Jádro knihy přesto tvoří především příběhy z protektorátního a válečného období, které je autorovi nejbližší. Předešlé publikace o protinacistickém odboji, protektorátní Praze nebo o jaře 1945 mu slouží jako neotřesitelné základy pro výstavbu krátkých literárních útvarů na pomezí fejetonu a klasického vyprávění. Padevět si nepotrpí na přehnané slovní ozdobnosti, vypráví logicky Když jdete pracovat na soundtracku, musíte si uvědomit, že vaším úkolem je sloužit filmu. To musíte přijmout. Pokud máte problém a účelně, přesto poutavě. Ať už píše o Hermíně Týrlové, která během války ve Zlíně při pouliční potyčce tělem i duší chrání loutku Ferdy Mravence nebo o Joachimu von Ribbentropovi, který si brzy ráno 24. srpna 1939 říká, jak jsou ti Rusové podivný národ.
Rašínův velký předvečer
Čtenář se při čtení pousměje – třeba když Padevět vypráví o předvečeru 28. října: „V Praze Alois Rašín překrojil nožem taliána, a jak si vkládal sousto do úst, mastnota mu kápla na bradku. Vous se leskl daleko jako podzimní slunce. Znovu zakrojil do uzeniny, polkl další sousto a pak položil příbor, aby si mohl ulomit kousek chleba. Na stole stála lahev sodovky. Raději by se napil piva.“
Někdy však i zamrazí, obzvlášť, když se Padevět vydává do útrob koncentračních táborů nebo životů ještě nic netušících obyvatel Lidic a Ležáků. Všechna krátká vyprávění Natočil beze mne tři filmy, já viděl dva – Angel-A, který doprovázely spíš písně než kompaktní pro něj psaná hudba, a Valeriana. Užil jsem si to... Jasně že já bych hudbu udělal trochu jinak. Ale Alexandre Desplat, který tu muziku napsal, má můj obrovský respekt. Je to výtečný skladatel. pak klade do trefného kontrastu s dobovými novinovými výstřižky, často suššími než srpnové seno.
Ostny a oprátky jsou sborníkem malých příběhů, které utvořily ty velké. Připomínají, že to, co se dětem bohužel i dnes snaží školní osnovy podávat jako pouhá data a fakta, má duši. A jak se pokusil trochu pateticky už v Atlasu mraků nastínit David Mitchell – od dělohy až po hrob jsme spoutáni s ostatními. Dějiny totiž nepsal někdo třetí, psali jsme je my a Jiřímu Padevětovi se to povedlo připomenout. Bez zbytečné melodramatičnosti a ještě, alespoň podle tvrzení historiků, s patřičnou dějinnou výpovědní hodnotou.
Ostny a oprátky