Nenechme si rozvrátit rodinu

Dvacet let po zamítnutí prvního návrhu zákona o registrovaném partnerství je nutné obhajovat nejzákladnější stavební kameny naší společnosti. Znovu musíme připomínat, že rodinu tvoří maminka, tatínek a děti, nikoli rodič 1, rodič 2 a křeček.

Před dvaceti lety Poslanecká sněmovna zamítla vůbec první návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví. Jednalo se tehdy o iniciativu skupiny poslanců kolem komunistky Zuzky Rujbrové a z dnešního hlediska šlo o normu velmi stručnou, a především skromnou ve svých požadavcích.

Důvodová zpráva dokonce zdůrazňovala, že „z biologické podstaty rodičovského právního vztahu vyplývá, že není možné připustit společné osvojení. S ohledem na zájem dítěte se však nejeví ani vhodné připustit svěření dítěte do společné výchovy nebo do pěstounské péče.“

Předkladatelé tehdy jednoznačně odmítali spojovat manželství s registrovaným partnerstvím, neboť „zákon o registrovaném partnerství nenahrazuje rodinu ani manželství... Registrované partnerství osob stejného pohlaví není manželství, neuzavírá se sňatek, ani neumožňuje adopci či osvojení dětí.“

Po zamítnutí návrhu zákona diskutovala Sněmovna o institucionalizaci homosexuálních svazků dalších osm let, než byl v roce 2006 navzdory prezidentskému vetu přijat zákon o registrovaném partnerství, tehdy ve verzi, kterou předložila skupina poslanců kolem sociální demokratky Anny Čurdové. Prezident Václav Klaus ve svém zamítavém stanovisku mimo jiné uvedl: „Partnerství osob stejného pohlaví do života naší společnosti a do našeho právního řádu patří (jako důsledek našeho obecně liberálního pohledu na svět), státem registrované partnerství osob stejného pohlaví do našeho právního řádu nepatří.“

Dáreček k narozeninám

K desátému výročí zákona o registrovaném partnerství zveřejnil Ústavní soud průlomový nález, jímž zrušil ustanovení zákona o registrovaném partnerství, podle kterého trvalé partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. O rok později šel ještě dále, když uznal rodičovství dvěma mužům – Čechovi a Dánovi – neboť by prý jinak byly z obou mužů činěny „osoby druhého řádu na základě jejich sexuální orientace“.

Od té doby uplynul rok a tradiční rodina i zdravý rozum čelí dalšímu útoku. Nejvyšší soud v Brně uznal za rodiče dítěte dva české muže, kteří nechali „své“dítě odnosit náhradní matkou. Tento postup je v Česku nelegální, nicméně loňský nález Ústavního soudu mu otevřel dveře.

Jde o moderní formu otroctví, kdy je mamince dítě za úplatu odebráno a prodáno dvěma zákazníkům – mužům. Dítěti je tak upřeno nejzákladnější možné lidské právo: právo na mateřskou lásku. Nejstrašnější zločiny v uplynulém století byly ty, které vyrvaly děti z mateřské náruče. Máme v paměti lidické děti, které nacisté poslali

Děti – ale také sami homosexuálové – jsou dnes oběťmi, jež aktivisté zneužívají v boji o rodinu.

na převýchovu do německých rodin. Přístup soudů a nátlak lobbistických hnutí je diskriminační. Diskriminuje dítě, kterému vzali maminku.

Rychlost našeho podvolování je neuvěřitelná. Stačilo pouhých dvacet let, abychom od zamítnutí institutu registrovaného partnerství pokročili k uznání absurdního dystopického stavu, kdy má jedno dítě dva otce a žádnou matku.

V těchto dnech navíc sílí tlaky požadující ještě radikálnější krok – nahrazení institutu registrovaného partnerství manželstvím. Pirátská strana požaduje „redefinici manželství ze svazku muže a ženy na svazek dvou osob, čímž by se umožnily i sňatky homosexuálních párů včetně adopcí a všeho, co s tím souvisí“.

Nátlakové hnutí „Jsme fér“dává jednoznačně najevo pohrdání sliby, závazky a zákony. Na otázku, proč najednou požadují manželství, když původně slíbili, že jim stačí registrované partnerství, povýšeně odpovídají: „Společnost se přirozeně vyvíjí. Můžeme se buď spokojit s dosaženým a ustrnout, nebo si před sebe po dosaženém postavit cíle nové.“Jejich pohled, jakkoli drzý, je pro nás velmi užitečný: aktivisté konečně jednoznačně přiznali, že jim nemáme nikdy věřit, že se nespokojí s dosaženým stavem, že budou vždy chtít jen a jen více. Slovo držet nehodlají.

Poslední ostrůvek rozumu

Dobu, která potlačovala práva homosexuálů, ve které byli vězněni a pronásledováni kvůli své orientaci, už máme naštěstí za sebou. Dnes přihlížíme druhému závadnému extrému. Děti – ale také i homosexuálové – jsou dnes oběťmi, které aktivisté zneužívají v bitvě o rodinu. Nejde o (již vybojovaná) práva homosexuálů, nejde o osvojení, adopci či náhradní mateřství, jde o zachování rodiny jako jediného útočiště člověka jako posledního ostrůvku zdravého rozumu v době, která vymknutá z kloubů šílí.

Dvacet let po zamítnutí prvního návrhu zákona o registrovaném partnerství je nutno obhajovat nejzákladnější stavební kameny naší společnosti. Znovu musíme připomínat, že manželství je uzavíráno za účelem založení rodiny a výchovy dětí. Znovu musíme připomínat, že matkou je žena a otcem muž. Znovu musíme připomínat, že rodinu tvoří maminka, tatínek a děti, nikoli rodič 1, rodič 2 a křeček.

Nejde o pohled extremistický, radikální ani revoluční. Jde jen o pokorné uznání nejvyšších zákonů, kterým my lidé podléháme. Relativizovat můžeme cokoli: samu podstatu člověčenství, rodinu i národ. Přírodní zákony však – na rozdíl od zákonů vykládaných našimi soudy – platí pro všechny stejně. Naštěstí.