Proč i dál milovat hrdý Albion

Když se v červnu před dvěma lety schylovalo k hlasování o brexitu, vyhlásila jsem ve svých třídách akci „Milujeme Británii“. A když si Britové 23. června 2016 odchod z EU opravdu odhlasovali, dál jsme si připomínali, za co všechno této ostrovní zemi vděčíme, čím nás inspirovala a v čem nám pomohla. A měli bychom si to připomínat často.

Začněme třeba literaturou. Někde na počátku se z mlhy noří Béowulf a artušovské příběhy, později přichází Shakespeare. Od 18. století tu vzniká moderní román, Defoea a Swifta střídají Austenová, sestry Brontëovy a Dickens. Na přelomu 19. a 20. století zabydlují Londýn Sherlock Holmes s Watsonem a profesor Higgins s Lízou Doolittlovou, kolonie i dobré mravy nám připomíná jeden z prvních nobelistů, Rudyard Kipling.

Na fantazijní tradici Gullivera a Carrollovy Alenky navazují profesoři oxfordského kroužku, Tolkien s Lewisem, Pán prstenů se s mírným zpožděním stává klasikou svého žánru.

Zhruba ve stejné době vznikají i Orwellovy dystopie, dotýkající se podstaty totalitních režimů. Pak tu máme rozhněvané muže a univerzitní román, Amise a Lodge. Božskou Agathu Christie a celou britskou detektivní školu. A také nonsensovou linii, která směřuje až ke Stopařovu průvodci Douglase Adamse a Monty Python.

Ale to už jsme pomalu u britského filmu a seriálů, z nichž některé samozřejmě vznikly v koprodukci. Čtyři svatby a jeden pohřeb, Láska nebeská, Zamilovaný Shakespeare, Deník Bridget Jonesové, Profesionálové, Sherlock a Doktor Who – filmový a seriálový Londýn je možná méně bombastický než New York, ale má své nezaměnitelné kouzlo.

A pak je tu samozřejmě ten těžko nahraditelný britský humor, jemuž se nic nevyrovná.

Samostatnou kapitolou jsou filmy o druhé světové válce – Příliš vzdálený most, Stíhači, na start. Čistě britská je Bitva o Británii, k níž v posledních letech přibyly čtyři skvělé snímky mapující události před tímto velikým střetem i po něm – Králova řeč, Dunkerk, Nejtemnější hodina a Kód Enigmy.

Spojuje je, krom skvělého Winstona Churchilla, i jasné sdělení – kdyby byla Británie v rozhodující zkoušce 20. století selhala, Evropa mohla kráčet úplně jiným směrem.

A pak je tu samozřejmě Británie jako námořní velmoc a země, která dala světu parlamentní demokracii pod pláštíkem monarchie.

Země ocelových mužů a chytrých žen, anglických růží, tenisu a golfu, mužských klubů a čajů o páté. Země tradic i legračních výstřelků. Země evropská i zcela se Evropě vymykající. Země paradoxů, které se navzájem nevylučují a vedou k toleranci.

Mějme Británii i po jejím odchodu z EU rádi. Zatím byla Evropě vždycky ku prospěchu.