Romantický výšlap na „podělaný“Říp
Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES
Není krásnějších cest než procházka alejí sto a čtyřiceti lip v květu, když se po půli června vydáte k hoře Říp. Kráčíte horkým dnem do kopce ve stínu dvousetletých kmenů, stromy intenzivně voní a vzduchem se nese koncert včelího orchestru. Omamný odér lipových květů mísící se s vůní pokosených luk vám zamotá hlavu.
Alej končí, zastavíte se, abyste nabrali dech. Otočíte se a otevře se vám výhled na České středohoří. Pohledem se sunete od západu k severu, od zříceniny Hazmburk přes nejvyšší vrchol Středohoří Milešovku, dále horu Lovoš, jíž dal jméno staroslovanský kmen Lovosů (stejně jako Lovosicím) po vrch Radobýl, z něhož Karel Hynek Mácha v říjnu roku 1836 spěchal na pomoc při hašení požáru Litoměřic, který se mu stal osudným. O kus dál vpravo se tyčí hora Sedlo. Na druhou stranu od lipové aleje zase můžete při dobrém počasí zahlédnout Ještěd nebo dvojici kuželů Bezdězu, jedné z kulis Máchova Máje.
Když se dostatečně pokocháte pohledem, vydáte se na cestu k vrcholu Řípu. A rozhlédněte se skutečně důkladně, je to na dlouhou dobu poslední pěkná vyhlídka. Též nepočítejte s tím, že vás bude cestou vzhůru provázet vůně, na jakou jste uvykli v lipové aleji na úpatí. Vstoupíte na betonku příkře stoupající lesem vzhůru a všechna nádhera je pryč.
Když v sedmdesátých letech 19. století začalo zalesňování do té doby holého Řípu, zadělalo se na dnešní problém národní hory – je jeden velký veřejný záchodek. Vydáte-li se z cestičky vedoucí k některé z vyhlídek hlouběji do lesa, záhy narazíte na prvního „podpapírníka“, nevábně páchnoucí hromádku turistovy stolice. Zápach lidských exkrementů se line celým lesem, čím je tepleji, tím je intenzivnější. Les smrdí méně než při naší návštěvě před deseti lety, přesto je to i dnes nechutná hrůza.
Po překonání dvou set výškových metrů se dostanete k vrcholu. Na nejvyšším bodě Řípu stojí rotunda svatého Jiří z 12. století. Krásná stavba. Muselo to být úžasné, když nebyla obklopena stromy a byl od ní panoramatický výhled do kraje. Když však přijdete blíž, jímá vás hrůza. Omítka po obvodu celé rotundy je do výše dvou a půl metru rozryta tisíci monogramů, autogramů, vzkazů, obrazců. „Tati, tady to je sprostý,“žaluje dcerka a ukazuje na jeden z kosočtverců zvěčněných do zdiva.
Raději jdete pryč a zamíříte zpátky dolů. Chcete ukázat dětem, kde leží naše vesnice, a vydáte se pěšinkou k Pražské vyhlídce na jižní straně hory. Jak stoupá četnost „podpapírníků“, zalžete raději dětem, že tahle pěšina asi nevede na vyhlídku, ale na záchod. Při návratu k betonovému chodníku potkáte nádherného roháče obecného a zažijete první a poslední úsměvnou scénku z výletu na Říp. Když si majestátního brouka fotíte, připojí se k vám skupinka turistů. Kudrnatá paní v kraťasech nabádá svého manžela: „Též ho vyfotografuj a potom ho oddělej!“Naoko přísně dámu oslovíte: „Víte, že tady v Čechách slovo oddělej znamená zabij?“Paní vykulí oči a s roztomilým moravským přízvukem praví: „Ale u nás to znamená, aby ho dal stranou. Aby ho nikdo nezašlápl.“Znovu se zasmějete a zahájíte sestup z hory. Les brzy skončí, vzduch se vyčistí. Krajina se otevře a vy zase ucítíte vůni lip.
Opouštíte bájnou horu a přemýšlíte, co by se s tím dalo dělat. Především by měl Říp od majitelů – roudnické větve rodu Lobkowiczů – koupit stát, když už je to ta národní kulturní památka. Potom by se měl les pokrývající horu vykácet. Na Řípu by pak zcela jistě nebylo tolik naděláno. On by si nikdo nedovolil konat velkou potřebu, kdyby byl jeho holý zadek vidět ze všech stran.