Šifra k jantarové komnatě

Pověstná jantarová komnata zosobňuje snad největší poklad, který zmizel na sklonku druhé světové války. Rusové po roce 2000 vytvořili v Kateřinském paláci poblíž Petrohradu, kde byla po staletí umístěna, její kopii. Ale otázka, kam zmizela ta původní, nedá spát milovníkům záhad a pátračům po zmizelých uměleckých dílech. Mezi ně patří i hlavní postava „mysteriózního thrilleru“Tomáše Kozáka Prokletí jantarové komnaty.

Bez hloupé policie

Začíná to nevinně – několika dopisy, které vypravěč, takto obchodník s obrazy, dostane od jistého pána, aby je předal příteli Makovičkovi. Jelikož ten je záhy zavražděn, rozvíjí se pátrání jednak po vrahovi, jednak po ztracené jantarové kráse. Neboť dopisy naznačují, že je ukryta někde ve středních Čechách. Kdo by si možnost najít ji nechal uniknout? Rozhodně ne hrdina románu, jenž mimochodem nese autorovo jméno, takže jeho líčení dramatického příběhu působí hodně autenticky.

Naštěstí má kamaráda, který se v hledání podzemních skrýší vyzná. A oběma jim jde o život, protože čelí zabijákům z tajného řádu, záhadným mnichům i starým nacistům a jejich potomkům. Svůj příslušně napínavý a kultivovaně psaný popis současných událostí doplnil Kozák reminiscencemi na protektorátní časy, kdy nacisté skutečně budovali podzemní pevnosti – v tomto případě pod dohledem Alberta Speera. A právě historické kapitoly jsou svým způsobem atraktivnější než vlastní děj románu.

Nesluší se o něm prozrazovat víc. Podle anotace, jíž knihu na obálce opatřilo nakladatelství Plot, by Prokletí jantarové komnaty mělo zaujmout fanoušky Šifry mistra Leonarda. To jistě, ale neznamená to, že nepotěší i ty, kteří sice mají rádi napětí a mystérium, nicméně dílům slavného Američana příliš neholdují.

Poznámka na závěr: je sympatické, že Kozák nedělá z policistů automaticky pitomce, jak bývá v detektivkách a thrillerech často zvykem.

Prokletí jantarové komnaty