Nakažen Kanadou
Emigroval. Válel v NHL. Odvaha mu nikdy nechyběla. Miroslav Fryčer velí: Nebuďme alibisté.
Jan Daněk hokejový reportér MF DNES
ouřlivák. Vznětlivý, tvrdohlavý chlap, který si dokáže nadělat nepřátele.
Takhle zná hokejový svět Miloše Říhu. Znojemský kouč Miroslav Fryčer je jedním z hrstky, kteří o novém reprezentačním trenérovi hovoří jinak. „Jsou lidé, které vidíte denně. A potom jsou lidé, které nepotřebujete vidět pár let, ale bez obalu si povíte úplně všechno. A to je Miloš,“vykládá Fryčer, který v 80. letech válel za Québec a Toronto.
Z komunisty uzurpovaného světa do slavné (leč tehdy zapovězené) NHL pomáhal Fryčerovi prchnout právě Říha.
Bylo září 1981, když se obhájci titulu z Vítkovic vypravili na předsezonní test do Švýcarska.
A Fryčer vycítil příležitost, jak utéct. Ostatně rodina už na něj čekala, prchla o chvíli dřív. „Poslední večer před odchodem jsme na pokoji mastili karty s Jardou Šindlerem, Tondou Plánovským a právě Pytlákem (přezdívka Miloše Říhy). Kluci poznali, že jsem myšlenkama jinde, a když jsme něco vypili, vybalil jsem to,“vzpomíná 58letý chlapík. Jeho spoluhráči zůstali v šoku. Říha však vytáhl pas, vytrhl z něj fotku a dal ho Fryčerovi: „Kdybys náhodou potřeboval.“
Zatímco vítkovičtí hokejisté následující den z autobusu zamířili na zimák, Fryčer nenápadně zmizel do auta, kde už na něj čekali známí. „Milošova gesta si strašně moc vážím,“vzkazuje i po 37 letech hokejový svéráz.
Není divu. V zámoří jste udělal kariéru.
Zaplaťpánbůh jsem jeho pas nepotřeboval, naši soudruzi ale věděli o každém kroku a brzy se zjistilo, že mi ho Miloš dal. Rok měl oplétačky s policajty, musel se k nim dostavovat na výslechy. Málokdo si to dovede představit.
Přitom jste se osobně s Říhou znal jen rok, že?
A to asi měsíc nebo dva po tom, co přišel z Jihlavy, jsme s Láďou Svozilem zjistili, za jakou sumu to bylo. Pro naši mladickou ješitnost to byla hrůza. Mysleli jsme si, že jsme králové a nad nás není. Nějakou dobu jsme se s ním jako mladí uražení blbci nebavili, ale u piva jsme si to vyříkali, začali jsme šlapat. A Miloš nakonec byl taková třešnička na mistrovském titulu.
Přenesl si něco z hráčské kariéry do trenérského řemesla?
Miloš má koule. Je to chlap, co drží slovo. Na ledě se naštval, ukazoval emoce, zlomil hokejku, chtěl vyhrávat a to mu zůstalo. Je vznětlivý. A jako trenér má za sebou výsledky. Pytlák je pro reprezentaci správná volba.
Ono by bylo taky zvláštní, kdybyste si jako kamarád myslel něco jiného, ne?
S tím to nemá nic společného. Beru to jako kolega-trenér. Nejkompaktnější ze všech byl asi pan Bukač. Odborník, hrál hokej, rozuměl tomu. Měl cit i respekt k hráčům, kteří zase respektovali jeho. Charakterově a trenérsky k němu měl nejblíž Vláďa Vůjtek. Ani on nemusel emoce tolik ukazovat. Když se ale zadíváte zpátky, emoce na reprezentační střídačce byly. A vyhrávalo se. Jako u Ivana Hlinky, který nesnášel prohru, dokázal strhnout dav. To stejné Vláďa Růžička, emotivní hráč i trenér. Co se týče taktiky, nebyl možná tolik vyspělý nebo nešel s moderní dobou, jak se tohle spojení teďka nosí, ale nedovedu si představit lepšího trenéra, než je Miloš.
Nebyla vhodná chvíle dát šanci mladšímu a perspektivnějšímu trenérovi?
Je vidět, že se konečně k tomu mladí dostávají – Kuba Petr ve Vítkovicích nebo Filip Pešán z Liberce. Pochopili určitou věc, je jen o jednoduchosti. Co je moderní? Hokej se moc nezměnil, systémy jsou pořád stejné. To jsou jen výmysly některých lidí. A jak říkal Říha – musíme se hlavně vrátit k české vyčuranosti. K tomu, co nás zdobilo dříve. Chytrost, pohyblivost, bruslení. Dneska vidím, že zaostáváme v bruslení, myšlení a individuálních dovednostech.
Jako trenér Znojma, které se v mezinárodní soutěži EBEL střetává s celou řadu zámořských hráčů, můžete porovnávat. V čem ještě Češi ztrácejí?
Hráči nám zpohodlněli. To je taková naše vlastnost, uspokojit se s něčím, být jen součástí něčeho, vézt se. Ale postrádám ctižádost, být lepší, vyrovnat se někomu. A v EBEL je to poznat, proto jsme třeba udělali takovou výměnu (Znojmo po sezoně přivedlo pět zámořských hokejistů – pozn. aut.). Hokej je o bruslení, jednoduchosti, střelbě, agresivitě. Snaží se k tomu směřovat i spousta našich klubů, zjednodušit to a hrát kanadským způsobem. My si všechno komplikujeme, vymyslíme milion věcí a přesilovek. Všechno vypadá opticky krásně, po rozích hrajeme nejlíp na světě, ale před bránou nikdo.
V čem vás ještě ovlivnila NHL?
Když mi o něco jde, chci rozhodnout. Chci dostat emoce ven a nedělat, že je mi to jedno, a schovávat se za mantinel. Nemám rád alibismus, což je naše specialita. Už dopředu hledáme výmluvu, proč to nevyjde. Ještě tam ani nejsme, a už hledáme, proč to nejde. To nemůžu vstřebat!
Narážíte na reprezentačního kouče Jandače, který před letošním šampionátem avizoval, že úspěch je postup do čtvrtfinále?
Když někam jedu, chci vyhrát. A je jedno, jestli skáču o tyči, nebo hraju hokej. Tady už opatrně naznačujeme, že máme zraněné hráče. Nebyl čas se sehrát. Proč ten sport děláte? Abyste byl průměrný? Ne, abyste byl nejlepší. To mají Kanaďané v sobě, chtějí být nejlepší.
Dá se tahle mentalita naučit?
Miloš má koule. Chlap, co drží slovo. Na ledě se naštval, ukázal emoce, zlomil hokejku, chtěl vyhrát.