Divoký Diego. Zrádce, zlosyn... a teď je z něj hrdina
Na tu chvilku hrůzy paní Josileide Costová nikdy nezapomene. Vešla do pokoje, aby zkontrolovala klidný spánek svého maličkého syna, když si všimla, že se v jeho postýlce vlní cosi, co z dálky vypadalo jako červená mašle. Mašle to nebyla, ale jedovatý had. Kdyby maminka Diega Costy včas nezasáhla a syna okamžitě nedostala do bezpečí, fotbalový svět by zřejmě nikdy nepoznal sílu útočníka, který teď táhne Španělsko na mistrovství světa.
Co táhne – on svou adoptivní zemi přímo zachraňuje. Nebýt střelce z Atlétika Madrid, možná už by šance na postup do osmifinále byla pomalu fuč. Teď to bez něj nejde.
Kde by bylo Španělsko bez naturalizovaného Brazilce Diega Costy? Ve velkých problémech! Ve dvou utkáních dal tři góly ze čtyř
Kde by Španělé byli, kdyby v úvodním zápase s Portugalskem nezamotal hlavu obráncům a nevstřelil gól na 1:1? Kdyby pak nestál ve vápně na správném místě a nepřidal druhou trefu? Galashow Cristiana Ronalda by zřejmě přihrála všechny body soupeři.
A nemělo by náhodou Španělsko na krku ostudu, kdyby s trochou štěstí nezařídil ve středu jedinou branku utkání s do té doby úporně bránícím Íránem?
Ve vápně se chytře otočil s míčem, už se chystal vystřelit, když mu obránce balon napálil do nohy a šťastný odraz přihrál Španělům důležité vítězství.
I Španělsko, kolektiv kolektivů, ve kterém si mají být všichni rovni, má na turnaji v Rusku svého lídra – možná trochu překvapivého.
Narodil se v chudinské čtvrti v brazilském Lagartu, jako teenager neměl dost peněz na autobus, nemohl dojíždět na tréninky, a tak to vypadalo, že místo fotbalisty z něj bude prodavač v klenotnictví.
Jak by asi vycházel s případnými nespokojenými zákazníky? Těžko si představit, že by se na ně dobrotivě usmíval. Kromě fotbalových předností je totiž Costa známý i tím, že ho často ovládnou démoni, které má v sobě od narození.
„Už jako kluk se pokaždé při fotbale porval,“vzpomínal jeho bratr Jair. „Když jeho tým prohrával nebo když se mu něco nelíbilo, vletěl do soupeře jako blázen.“
To Costovi zůstalo, jeho reakce občas skutečně hraničí se šílenstvím. Proto v devětadvaceti nasbíral 10 červených a 121 žlutých karet.
I v Rusku už ukázal, jak se umí vztekat. Pokopal se s portugalským obráncem Pepem, dalším známým provokatérem. Proti Íránu zase vztekle došlápl na nohu brankáři Beiranvandovi – beztrestně.
Když se ho na drobný incident po zápase zeptal íránský novinář, dočkal se nazlobené odpovědi: „Na jaký zápas jste se díval? Měl byste věci brát tak, jak se staly, a ne nadržovat zemi, ze které pocházíte, a pokládat mi hloupé otázky!“
No jistě, i takový Costa je. Horkokrevný, divoký, často se nedokáže kontrolovat. Jak na hřišti, tak mimo ně.
Vztek ho někdy v kariéře poháněl kupředu, ale často také brzdil. Možná mohl zůstat v Chelsea, kdyby se nerozhádal s trenérem Contem. Možná mohl být za hrdinu u brazilských fanoušků, kdyby před posledním světovým šampionátem nekývl na nabídku Španělska.
Přitom už předtím stihl dva starty za rodnou zemi, ale těsně před domácím mistrovstvím se k ní otočil zády a byl za hlavního zlosyna.
Španělé brazilského divočáka rádi vzali za svého. A teď jim to vrací.