Skvělý Metronome, až na ty fronty
Víkendový festival na pražském Výstavišti nadvakrát vrcholil výpravnou show elektronických legend Massive Attack a The Chemical Brothers. Hudební zážitek kazilo čekání na vstup i na jídlo.
Pořadatelé Metronome Festivalu to nemají jednoduché. Snaží se v metropoli dělat akci světové úrovně, která tu dosud chyběla. Sesterské United Islands of Prague mají, při vší úctě k jejich setrvalé snaze nabízet neotřelé tváře, spíše charakter městských slavností, byť značně nabobtnalých.
Znovu testovací provoz
Sama existence Metronomu coby přehlídky zahraničních hvězd první velikosti je oceněníhodná i proto, že v minulosti si podobné festivaly na Praze vylámaly zuby. Music in the Park, který se konal jen o pár metrů dál ve Stromovce a v letech 2006 a 2007 přivezl kapelu Blind Boys of Alabama, legendárního saxofonistu Maceo Parkera či zpěvačku Laury Hill, skončil právě po dvou ročnících. Prague City Festival v roce 2011 nabídl 30 Seconds to Mars, o rok později místo smršti s Blink-182 či New Order skončil v insolvenci.
Proto už jen fakt, že se Metronome zjevně ve zdravé kondici dočkal třetího ročníku, je dobrá zpráva. Sebevědomé a kulturou tepající hlavní město si takovou akci zaslouží.
Bohužel se nepotvrdilo, že třetí rok už mají být vychytané dětské nemoci. Za to si však pořadatelé mohou sami – tím, že nově zavedli bezhotovostní placení prostřednictvím identifikačních náramků nabitých penězi. Tím svou akci uvrhli opět do testovacího provozu, který vyvrcholil víc než hodinovými frontami před hlavním a jediným vstupem do areálu hned první večer.
Jistě, argument, že diváci mají přijít s předstihem, je pádný. Na druhou stranu ne každý může v pátek obětovat práci, hodina před začátkem se zdá být přiměřeně včas a navíc zkušenosti ze zahraničních, mnohdy masovějších akcí potvrzují, že to jde. Jinak je systém bezhotovostních plateb příjemnou novinkou, tedy pokud se návštěvníkům zažije.
Areál oproti minulým ročníkům vymysleli pořadatelé přímo geniálně. Vzdálenost mezi hlavním a druhým pódiem byla totiž tak krátká, že i když program na obou scénách zpravidla přímo navazoval, ztráty na uměleckém zážitku byly jen minimální. Nemálo stížností si vyžádal nedostatek míst s občerstvením – a tudíž další fronty. Samozřejmě, pokud se do rovnice přidá počet stánkařů při konstantním množství návštěvníků, znamená to nižší výdělky. Ale zůstává otázkou, zda by ekonomická rovina neměla ustoupit, když na druhé misce vah leží zmeškané koncerty nebo vyhladovělí návštěvníci. Anebo je potřeba najít vhodný kompromis.
Že by Banksy?
Konec kritiky – hudební program byl skvělý. Patřili k němu oba headlineři, tedy Massive Attack i The Chemical Brothers: předvedli obří show a z jejich vizuální podívané oči přecházely. Také domácí Tata Bojs a jejich bujará oslava třicátin, kterou v nedýchatelném a narvaném prostoru jediné zavřené scény odnesl naštěstí nijak kritickým pádem i Milan Cais. Další legendy v podobě Johna Calea a Davida Byrneho, kteří dali vzpomenout na The Velvet Underground nebo Talking Heads. A spousta menších, ale neméně kvalitních kapel a interpretů vhodných k objevování – od příjemně oldschoolových Them There po mladého klavíristu a písničkáře Toma Odella.
Tedy celkově pozitivní ročník s výjimkou organizačních much k vychytání. Teď už zbývá jen zjistit, jestli je Robert Del Naja z Massive Attack opravdu tajemným streetartovým umělcem Banksym, jak se šušká. A tedy jestli po sobě kromě velkého dojmu z povedeného koncertu zanechal i nějaké výtvarné dílo. Zkontrolujme pražská nároží!