Rozplývá se evropský sen?

Na blížícím se zasedání Evropské rady by se měly členské státy konečně dohodnout na migrační politice. Musíme zabránit přílivu migrantů a najít způsob, jak je přerozdělit. Jinak je evropský projekt v ohrožení.

Příští zasedání Evropské rady má pro budoucnost Unie rozhodující význam. Pokud členské státy společně nenajdou způsob, jak zbrzdit a regulovat příliv přistěhovalců a žadatelů o azyl, hrozí, že osudovou ránu utrpí samotný projekt EU.

Evropská unie a její členské státy zaznamenaly tento jev vlastní vinou příliš pozdě a pouze jej tolerovaly, přičemž se snažily omezovat jeho negativní následky a zastavit příliv uprchlíků u svých hranic.

Do roku 2050 se africká populace zdvojnásobí a překročí úroveň 2,5 miliardy obyvatel. Pokud nebudeme okamžitě jednat, stanou se ze současných stovek tisíců migrantů miliony, což bude mít pro Evropu dalekosáhlé následky.

Příčinou migračních toků jsou kromě terorismu, chudoby, bídy a klimatických změn také nestabilita a špatná bezpečnostní situace v oblastech Afriky a Blízkého východu. Jen v období let 2014 až 2017 přišlo o život ve Středozemním moři nejméně 13 000 lidí, a to nepočítáme desítky tisíc mrtvých v saharské poušti.

Naši občané již nejsou ochotni akceptovat bezbrannost Evropy a její neschopnost systémově na tragédii reagovat. Chtějí Unii, která bude solidární s těmi, kteří utíkají před pronásledováním a válkou. Ale i Unii, která bude neústupná vůči těm, kteří nemají právo do Evropy vstoupit a zůstávat v ní.

Nadcházející summit EU je poslední příležitostí nezklamat očekávání půl miliardy Evropanů. Je třeba sebrat odvahu a vypracovat skutečnou strategii v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém horizontu, která by se opírala o dva pilíře. Zaprvé je nutné okamžitě zastavit odcházení migrantů z tranzitních zemí a z afrického pobřeží a zajistit, aby se do EU dostali bezpečným způsobem jen ti, kteří právo na azyl mají. Zadruhé se musí žadatelé o azyl rozdělit mezi evropské země na základě automatického a povinného mechanismu jejich přijímání.

V bezprostřední budoucnosti je nezbytné zamezit odchodu migrantů z jejich zemí a zabránit převaděčům, aby ohrožovali životy desítek tisíc lidí. Kdo azyl potřebuje, nemůže být vydán napospas bezskrupulózním převaděčům. Zabránit tomu, aby lidé do Unie odcházeli, znamená eliminovat zisky, které těmto obchodníkům s muži, ženami a dětmi migrace přináší.

Tak jak to bylo v případě dohody s Tureckem, která umožnila uzavřít balkánskou cestu, musí EU investovat alespoň šest miliard eur na uzavření tras přes Středomoří. Po vzoru dohody s Nigerem musíme více spolupracovat s tranzitními zeměmi, jako jsou Mauritánie, Mali, Čad, Tunisko, Maroko, Alžírsko a Libye.

Před rokem 2016 odcházelo přes Niger 150 000 migrantů ročně. V roce 2018 klesl jejich počet na 5 000. Zároveň bylo možné evakuovat z Libye 1 500 žadatelů o azyl, které Niger dočasně přijal.

Z 650 000 žádostí o azyl podaných v EU v roce 2017 jich bylo 416 000 podáno pouze ve třech zemích: v Německu, v Itálii a ve Francii. Tato zjevná nespravedlnost souvisí s dublinským nařízením, které je stále častěji zdrojem střetů a napětí mezi našimi členskými státy.

To musíme změnit. Je třeba zavést evropský spravedlivější a efektivnější azylový systém. Již v listopadu 2017 přijal Evropský parlament velkou většinou návrh ohledně spravedlivého rozmístění žadatelů o azyl. Písemně jsem hlavy států a vlád EU požádal, aby tento text použily jako základ pro reformu.

Mají-li se přesvědčit státy, které přerozdělení odmítají, je nezbytné je ujistit o schopnosti Unie kontrolovat vnější hranice a blokovat odchod migrantů ze severní Afriky. Následně by se do Evropy dostali jen lidé, kteří mají právo na ochranu na základě relokační politiky Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Tyto osoby by byly bezpečným a spravedlivým způsobem rozděleny mezi členské státy EU, tak jako se to již děje v uprchlických táborech v Turecku, Jordánsku nebo Libanonu.

Bez důvěryhodné evropské strategie založené na těchto dvou pilířích bude každý nakonec hrát jen sám za sebe, přistěhovalecká politika se vrátí na vnitrostátní úroveň a dojde k uzavření vnitrostátních hranic i zrušení Schengenu.

Unie musí zároveň koordinovat úsilí o stabilizaci Libye, tak aby měla v Africe stát, který by fungoval jako její prostředník. Libyi ostatně zakrátko navštívím. Budu tam diskutovat o tom, jakou roli může v tomto procesu hrát Evropský parlament. Jsme připraveni poskytnout zdroje a odborné znalosti.

Aby byla strategie účinná, musí řešit i základní příčiny masového exodu. Požadujeme, aby v příštím rozpočtu EU byly vyčleněny prostředky na Marshallův plán pro Afriku. Je zapotřebí vynaložit alespoň 40 miliard eur jako pobídku investic v hodnotě 500 miliard v příštím desetiletí. Cílem je poskytnout perspektivu a naději mladým Afričanům v jejich zemích. Investice spolu s intenzivní ekonomickou diplomacií a kvótami pro zákonné přistěhovalectví mohou usnadnit uzavírání dohod o zpětném přijímání migrantů se státy jejich původu.

Hrozí, že kvůli otázce přistěhovalectví se může rozplynout evropský sen, a to nemůžeme, či dokonce nesmíme dopustit. Při společném hledání nových cest potřebujeme odvahu, odhodlání a cílevědomost.

Evropský parlament se ke své úloze staví čelem a navrhuje přijmout jednotnou a důvěryhodnou strategii. Apeluji na představitele států a vlád, aby upustili od nacionálního egoismu a jednali společně s cílem zamezit rozpadu EU.

Požadujeme, aby v příštím rozpočtu EU vyčlenila prostředky na Marshallův plán pro Afriku.